Poslední boj parašutistů v Resslově ulici: legenda bez příkras…

Poslední boj parašutistů v Resslově ulici se dá vyprávět jako akční legenda. Sedm mužů, stovky Němců, granáty, voda v kryptě, poslední náboje. Jenže právě u Resslovy ulice je potřeba udělat něco těžšího než přidat další patos. Je potřeba ho ubrat.

Ne proto, aby se hrdinství zmenšilo. Naopak. Skutečný příběh z chrámu svatých Cyrila a Metoděje je silnější než filmová verze. Nepotřebuje desítky mrtvých útočníků, labyrint chodeb, nekonečnou přestřelku ani sedm superhrdinů, kteří vojensky vzdorují celé říši. Stačí pravda: sedm československých vojáků vědělo, že ven živí nejspíš nevyjdou, a přesto nacistickému aparátu nedali to, co chtěl nejvíc.

Živé zajatce. Výslech. Propagandistickou trofej. Zlomený obraz československého odporu.

To je tvrdší než legenda. Protože legenda může člověka hřát. Pravda z Resslovy ulice spíš studí do kostí.

Poslední boj parašutistů v Resslově ulici začal před rozedněním

Dne 18. června 1942 se v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze uzavřel příběh sedmi mužů, kteří se po atentátu na Reinharda Heydricha postupně ukryli v kryptě pod kostelem. Byli to Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc.

Nešlo o náhodnou skupinu zoufalců. Byli to vojáci různých výsadků, kteří se po atentátu a po sílícím nacistickém honu sešli na jednom z posledních míst, kde ještě existovala šance na přežití. Velitelem ukrytých mužů byl Adolf Opálka.

Po zradě Karla Čurdy a po brutálních výsleších se kruh uzavřel. Kostel byl nad ránem obklíčen nacisty. Část nasazených mužů tvořila uzávěru okolních ulic, část se podílela na samotném dobývání. I tak šlo o obraz moci, která proti sedmi mužům poslala téměř osm set příslušníků SS a gestapa. Číslo samo o sobě ještě nevypráví všechno. Ne všichni útočili uvnitř chrámu. Ale ukazuje poměr sil.

Na jedné straně státní aparát, zbraně, rozkazy, výslechy a strach. Na druhé straně sedm mužů v kostele, pár pistolí, omezená munice, tma, únava a vědomí, že čas už nepracuje pro ně.

Nahoře stáli Opálka, Kubiš a Bublík

První boj se neodehrál v kryptě, ale nahoře. Na kůru a empoře drželi stráž Adolf Opálka, Jan Kubiš a Josef Bublík. Čtyři ostatní byli dole v kryptě. Právě tahle trojice nahoře zachytila první náraz.

Je důležité říct to přesně: neměli výzbroj filmového komanda. Neměli samopaly, které jim pozdější obrazy často přisuzují. Měli pistole, málo munice a prostor, který dokázali chvíli využít lépe než útočníci svou převahu. Kostel jim na pár hodin pomohl. Úzká schodiště, kůr, empory a nepřehledný vnitřek chrámu proměnily obrovskou přesilu v sérii malých průniků, které se daly odrážet.

Němci stříleli, házeli granáty a pokoušeli se trojici vytlačit. Palba z okolních budov byla nakonec problematická i pro ně samotné, protože ohrožovala vlastní muže uvnitř kostela. Právě tady se skutečnost rozchází s jednoduchým akčním obrazem. Nebyl to hollywoodský masakr útočníků. Byl to pomalý, technický, drtivý boj silnějšího proti slabšímu, který měl jedinou potíž: slabší se odmítal zlomit.

Jan Kubiš byl těžce zraněn střepinami granátu a upadl do bezvědomí. Adolf Opálka, také těžce raněný, ukončil život jedem a ranou z pistole. Josef Bublík se o totéž pokusil, ale do rukou gestapa se dostal ještě živý, smrtelně raněný a bezmocný. Bublík zemřel při převozu. Kubiš zemřel později v lazaretu SS v Podolí, aniž by nabyl vědomí.

Tohle není menší hrdinství než legenda. Je větší. Protože skutečný člověk neumírá v dokonalé póze. Skutečný člověk krvácí, omdlévá, selhává mu tělo. A přesto může zůstat věrný.

Krypta nebyla pevnost. Byla to past se svědomím

Po dobytí horní části chrámu se pozornost útočníků přesunula dolů. V kryptě byli Jozef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. Nacisté je chtěli živé. Mrtví obránci se dají vystavit, ale živý zajatec se dá vyslýchat. Dá se z něj lámat síť. Dá se z něj udělat důkaz, trofej, plakát porážky.

Proto přišly výzvy ke kapitulaci. K přesvědčování byl zneužit i kaplan Vladimír Petřek, člověk, který s ukrýváním parašutistů pomáhal a kterého nacisté donutili stát mezi nimi a jejich úkrytem. Z krypty zazněla odpověď, která se stala jednou z nejtvrdších vět českého odboje: „My jsme Češi. Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“

Ta věta někdy zní jako školní citát. Jenže v tom okamžiku to nebyla slavnostní věta. Byla to odpověď na smrt.

Následoval pokus vyplavit kryptu vodou. Do akce byli zapojeni čeští hasiči. Do malého okénka vedoucího z Resslovy ulice mířily hadice, dovnitř padaly slzotvorné granáty, reflektory a hluk. Parašutisté hadice vytlačovali ven a bránili se, dokud měli čím. Němci se zároveň pokoušeli dostat do krypty i druhým vstupem, pod podlahou chrámu u ikonostasu.

Novější průzkumy navíc ukazují, že muži v kryptě zřejmě nečekali jen pasivně na konec. V prostoru byly nalezeny stopy po pokusech o prokopání k možným únikovým cestám. I to je důležitý detail. Nebyli to lidé, kteří si šli do krypty jen zemřít. Hledali cestu ven. Jen ji nenašli včas.

Když došla možnost vzdoru, čtyři muži dole se zastřelili. Gabčík, Valčík, Švarc a Hrubý odešli stejně, jako před nimi nahoře Opálka: ne jako lidé, kteří porazili přesilu, ale jako lidé, kteří jí odmítli posloužit.

Hrdinství nestojí na počtu mrtvých Němců

Tady je potřeba říct větu, která se někomu může na první poslech zdát nepohodlná: velikost Resslovy ulice nestojí na tom, kolik Němců tam padlo a jestli vůbec. Stojí na tom, že sedm mužů v bezvýchodné situaci nezměnilo stranu, nezlomilo se a nenechalo se proměnit v nástroj gestapa.

Filmy, paměť a národní vyprávění mají sklon dělat z posledních bojů přehledné účty. Tolik padlých u nás, tolik u nich. Jenže dějiny nejsou sportovní tabulka. Není nutné nafukovat německé ztráty, aby československý odpor vypadal větší. Naopak. Když z příběhu sundáme nános akčních legend, zůstane něco těžšího.

Sedm mužů nemělo reálnou šanci vojensky vyhrát. Jejich vítězství leželo jinde. V tom, že nacisté na konci nedostali živé atentátníky. Nedostali veřejné pokání. Nedostali zlomené hlasy, které by mohli vystavit protektorátu jako důkaz, že odpor je marný.

Dostali mrtvá těla. A s nimi problém, který neuměli vyřešit: jak porazit člověka, který už se nedá vydírat vlastním životem.

Osmé jméno na chodníku: Jan Milíč Zelenka

Kdo dnes stojí u chrámu v Resslově ulici a dívá se na pamětní kameny v chodníku, může narazit na jméno, které na první pohled do příběhu sedmi parašutistů nezapadá. Jan Milíč Zelenka.

Nebyl osmým mužem z krypty. Nebyl členem výsadku. Nebyl voják se zbraní v ruce v posledním boji. Byl osmnáctiletý student, syn sokolského odbojáře Jana Zelenky-Hajského a Františky Zelenkové. A právě přes něj se otevírá druhá, často méně viditelná vrstva Anthropoidu: domácí síť lidí, bez které by se parašutisté v protektorátu neměli o co opřít.

Jan Milíč Zelenka patřil k okruhu odbojové skupiny Říjen a pomáhal otci. Věděl o úkrytu parašutistů v kryptě. To z něj dělalo člověka, kterého gestapo nesmělo dostat živého. Ne proto, že by byl slavný. Právě naopak. Byl nebezpečný tím, že věděl.

Dne 17. června 1942, den před bojem v kostele, se po Čurdově zradě rozběhlo zatýkání. Gestapo přišlo i k Zelenkovým. Jan Zelenka-Hajský spolkl jed, aby nepadl živý do rukou vyšetřovatelů. Milíč nebyl doma. O zásahu se dozvěděl ve škole od spolužáka. Pochopil, že je jen otázkou času, kdy přijdou i pro něj. A protože věděl o kryptě, spolkl jed také.

Jeho tělo bylo nalezeno v Záběhlicích. Po dobytí chrámu ho gestapo nechalo přivézt do Resslovy ulice a položilo ho mezi padlé parašutisty kvůli identifikaci. Neleželo tam proto, že by padl v kryptě. Leželo tam proto, že okupanti netušili kdo to je a potřebovali vědět, koho mají před sebou.

Proto je osmá destička tak důležitá. Připomíná, že Anthropoid nebyl jen příběh sedmi mužů v chrámu a už vůbec ne jen příběh dvou mužů v libeňské zatáčce. Byl to příběh celé sítě. A v té síti byli i lidé, jejichž jména laik často slyší poprvé až když vidí pamětní kámen na chodníku.

Pravoslavní nebyli kulisa. Otevřeli dveře do pekla

Stejně tak se z příběhu nesmí ztratit pravoslavná církev. Ne jako abstraktní instituce, která se hezky vyjímá v pietním projevu. Ale jako konkrétní lidé z chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kteří stáli před rozhodnutím, které nešlo udělat napůl.

Buď nejhledanější muže protektorátu ukryjí. Nebo je nechají napospas gestapu.

Ukryli je.

Klíčovou roli sehráli Jan Sonnevend, předseda sboru starších, a kaplan Vladimír Petřek. Právě přes kontakty domácího odboje a Petra Fafka se podařilo najít cestu k chrámu. Petřek se pak o ukryté parašutisty každodenně staral. Spolu s ním o nich věděli a pomáhali také farář Alois Václav Čikl a kostelníci. Biskup Gorazd se o ukrývání dozvěděl později, ale neodvrátil se.

Tady je potřeba ubrat slavnostní slovník a představit si obyčejnost toho rizika. Nebylo to jen jednorázové gesto: tady máte sklep, schovejte se. Byly to dny. Jídlo. Oblečení. Zprávy. Pohyb po kostele. Opatrnost. Hygiena. Špinavá logistika. Ticho před lidmi, kteří se ptali. Strach z každého zazvonění.

Hrdinství někdy drží pistoli. A někdy nese konzervy, kávu, oblečení a kýbl ven z místa, kde se lidé ukrývají před smrtí.

Pravoslavní z Resslovy ulice nebyli ozdobou cizí legendy. Byli její součástí. A nacisté to dobře pochopili. Po 18. červnu přišlo zatýkání, výslechy a proces. Biskup Gorazd, farář Čikl a Jan Sonnevend byli zastřeleni 4. září 1942 v Kobylisích. Kaplan Vladimír Petřek byl popraven o den později.

Tím ale trest neskončil. Česká pravoslavná církev byla rozpuštěna, její činnost zakázána, majetek zabaven a další duchovní, laici i příbuzní skončili v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Mezi oběťmi byla i Ludmila Ryšavá, dcera Jana Sonnevenda, která parašutistům nosila jídlo a oblečení a byla popravena v Mauthausenu.

Tohle je rozměr, který se do jednoduché školní zkratky často nevejde. Ale bez něj je příběh neúplný. Kdo mluví o Gabčíkovi a Kubišovi, měl by jedním dechem mluvit i o lidech, kteří jim otevřeli dveře, nosili jim zásoby a pak šli na smrt za to, že neuhnuli.

Anthropoid nebyla jen akce dvou mužů

Česká paměť potřebuje tváře. Proto si pamatujeme Gabčíka a Kubiše. Je to pochopitelné. Dva muži, zatáčka, Heydrichův vůz, výbuch, světový dopad. Jenže právě síla Anthropoidu spočívá v tom, že za těmi dvěma tvářemi stála celá neviditelná konstrukce.

Rodiny, které otevřely byt. Ženy, které nesly vzkaz. Sokolové, kteří sháněli kontakty. Lidé, kteří půjčili šaty, kolo, postel, sklep, jídlo nebo mlčení. Kněží a laici, kteří věděli, že chrám se může během jediného dne změnit z úkrytu ve společnou rozsudkovou listinu.

Nacistická odveta tuhle síť také četla jako síť. Ne jako několik náhodných pomocníků. Proto po atentátu a po odhalení úkrytu nepřišla jen smrt sedmi vojáků. Přišly Lidice, Ležáky, stanné soudy, popravy, Mauthausen. Dne 24. října 1942 tam nacisté zavraždili 262 českých vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů.

To je možná nejdůležitější korekce celé legendy. Anthropoid nebyl izolovaný výstřel do dějin. Byl to čin, který unesla komunita lidí. Někteří byli vojáci. Někteří kněží. Někteří studenti. Některé byly matky, manželky, dcery a spojky. Někteří zemřeli se zbraní. Jiní bez ní.

A právě proto je laciné zužovat celý příběh na otázku, jestli v kostele padl ten či onen počet Němců. Skutečný účet Resslovy ulice se nevede jen v počtu mrtvých během několika hodin boje. Vede se v tom, kolik lidí bylo ochotných nést cizí život jako vlastní riziko.

Pomník bez laku

Člověk by někdy rád dějinám pomohl. Přidat jim ostřejší výbuch, víc padlých nepřátel, čistší pózu, jednoznačnější scénu. Jenže u Resslovy ulice je to zbytečné. A možná i neslušné.

Ten příběh nepotřebuje lak. Má v sobě všechno.

Ráno 18. června. Kostel sevřený kordonem. Tři muže nahoře na kůru. Čtyři dole v kryptě. Kaplana donuceného mluvit k těm, kterým pomáhal. Vodu tekoucí do podzemí. Hadice vytlačované ven. Poslední náboje. Těla na chodníku. Otcovo cyankali v žižkovském bytě. Osmnáctiletého Milíče, který pochopil, že některé vědomosti jsou v rukou gestapa rozsudkem pro další. Pravoslavné, kteří neotevřeli jen dveře krypty, ale i vlastní cestu na popraviště.

Tohle není menší než legenda.

Tohle je důvod, proč se tam chodí stát v tichu.

Ne proto, že sedm mužů v Resslově ulici vyhrálo bitvu. Tu vyhrát nemohli. Ale proto, že nacisté i s celým svým aparátem nedostali to jediné, pro co si přišli.

Živého člověka, který by jim pomohl porazit mrtvé.

Poslední boj parašutistů v Resslově ulici: legenda bez příkras