Pochod Praha Prčice nebyl protest. Byl to den, kdy se dalo jít…

Pochod Praha Prčice se dá vyprávět jako veselá historka o lidech, kteří šli „do Prčic“ tak důsledně, až z toho vznikla tradice. Jenže tím by se ten příběh zbytečně zmenšil.

Ve skutečnosti je to mnohem zajímavější. Praha–Prčice nebyla tajná demonstrace proti komunistům. Nebyl to pochod s hesly v kapse, spikleneckými signály a politickým programem schovaným mezi řízky v alobalu. Kdo z ní udělá disidentskou akci, přifukuje dějiny tam, kde to vůbec není potřeba.

Její síla ležela jinde. Právě v obyčejnosti.

V zemi, kde se veřejný život organizoval shora, kde se spolky hlídaly, cestování mělo hranice a slova se vážila, najednou desetitisíce lidí jednou ročně prostě šly. Dobrovolně. Po svých. S mapou, batohem, puchýřem a cílem, který nebyl ideologický, ale fyzický. Dojít.

A to je možná přesnější než romantická legenda o odporu: Praha–Prčice nebyla pochod proti režimu. Byla to cesta mimo něj.

Pochod Praha Prčice vznikl jako výkon, recese a dobrý cíl

První ročník se šel 17. dubna 1966. U zrodu stáli Jiří Dvořák, tehdejší redaktor časopisu Turista, Karel Kulle a prčický rodák Stanislav Rataj, sportovec a propagátor dálkových pochodů. Na start se tehdy postavilo 469 lidí. Dnes to zní skoro komorně. Jenže právě tím začínají skutečné fenomény: ne tiskovou konferencí, ale partou lidí, kteří si řeknou, že zkusí něco trochu bláznivého.

První trasa měla 65 kilometrů a nesla podtitul „Sukovou cestou“. Nebyla to jen čára z Prahy do cíle. Vedla krajinou, měla motiv, nápad, hru. V dalších letech se k pochodu přidávaly tematické vrstvy, historické narážky, recese, pasování, místní slavnosti a zvláštní směs české vážnosti a českého švejkování.

To je důležité. Praha–Prčice nevznikla jako anonymní masová akce. Vznikla z turistické kultury, která měla v českém prostředí hlubší kořeny: výšlapy, značky, mapy, nádraží, oddíly, chaty, vlastní nohy a přesvědčení, že krajina se nepoznává z okna auta, ale podrážkou.

Šedesátá léta navíc přinesla módu dálkových pochodů. Zkoušely se stovky kilometrů za čtyřiadvacet hodin, mluvilo se o výkonech z Nizozemska, Francie, Belgie nebo Švýcarska a v Československu se našli lidé, kteří chtěli vědět, kolik člověk opravdu vydrží. Ne v teorii. V nohách.

Praha–Prčice tuhle extrémní energii zcivilnila. Udělala z ní akci, kterou mohl jít vytrvalec, student, úředník, tramp, rodič s větším dítětem i člověk, který chtěl jen jednou za rok zjistit, jestli jeho tělo ještě patří jemu.

Normalizace: režim viděl turistiku, lidé cítili prostor

Po roce 1968 se Československo začalo znovu zavírat. Pražské jaro skončilo pod pásy tanků, Junák byl po krátkém obnovení znovu zakázán, nezávislý spolkový život se musel schovávat, přejmenovávat nebo přizpůsobovat. Kdo chtěl s lidmi něco dělat, musel často projít oficiálním rámcem.

Turistika do něj zapadala docela pohodlně. Z pohledu státu šlo o zdravý pohyb, tělovýchovu, organizovaný volný čas a lidové poznávání vlasti. Nic podezřelého. Žádná zakázaná literatura. Žádné letáky. Jen boty, batohy a kontrolní razítka.

Jenže právě tady vzniká nejzajímavější napětí.

Režim uměl dát věcem razítko. Neuměl ale vždycky ovládnout jejich vnitřní smysl. Mohl si pochod zařadit do kolonky turistika. Účastník si ho mohl zařadit do kolonky den, kdy nejsem v práci, nejsem na schůzi, nejsem ve frontě, nejsem pod televizní dekou normalizační estrády. Jsem na cestě.

To není maličkost. Normalizace nebyla jen policejní stát v nejtvrdší podobě. Byla to také velká výroba malosti. Zvykej si. Nevyčnívej. Neřeš. Podepiš. Drž hubu. Uspořádej si chatu, televizi, lednici a klid. A do toho přišel jeden den, kdy se lidé zvedli a šli desítky kilometrů krajinou.

Ne proto, že by tím shazovali vládu. Ale proto, že tím na pár hodin přestali být jen obyvatelé systému.

Nebyl to antikomunistický pochod. A právě proto prošel

Je potřeba být přesný: neexistuje solidní důkaz, že by Praha–Prčice vznikla jako organizovaný antikomunistický protest. Naopak, pochod fungoval v povoleném prostředí turistiky a tělovýchovy. Právě proto mohl růst do obřích rozměrů.

Kdyby někdo v 70. letech vyhlásil masový pochod proti režimu, neskončilo by to škrpálem v cíli, ale výslechem, zákazem a preventivními opatřeními. Praha–Prčice přežila proto, že měla dvojí čitelnost. Oficiálně byla neškodná. Lidsky byla silnější.

Tohle je český talent, který se nedá snadno dát do učebnice. Ne každá svoboda má podobu otevřeného vzdoru. Někdy má podobu hospody po cestě, vlaku narvaného turisty, mokrých ponožek, mapy přeložené tak špatně, že už z ní nejde udělat nic než harmonika, a věty: letos to dojdu.

Režim z toho mohl mít masovou akci. Lidé z toho měli vlastní rituál.

A mezi těmi dvěma významy se otevřel prostor.

Kdo tam chodil: turisté, trampové, rodiny, studenti i lidé z práce

Praha–Prčice nebyla elitní sportovní podnik pro vyvolené. Právě její lidovost z ní udělala fenomén. Na startu se potkávali turisté, oddíloví vedoucí, trampové, bývalí skauti, studenti, dělníci, úředníci, party z práce, rodiny, sportovci i lidé, kteří si chtěli dokázat, že ještě nejsou jen součástí gauče.

Bylo v tom něco staročesky spolkového, i když staré spolky režim neuměl nebo nechtěl pustit na volno. Byla v tom disciplína bez buzerace. Parta bez povinné loajality. Výkon bez medaile pro ideologii. Cíl bez politického projevu.

A hlavně v tom byla tělesnost. To slovo zní učeně, ale znamená jednoduchou věc: člověk se nemohl vykecat. Musel jít. Kilometry se nedaly obejít frází. Kopec nešel přesvědčit, že má špatný třídní původ. Puchýř neuznával usnesení.

V zemi plné papírových pravd měla chůze jednu výhodu: byla skutečná.

Jak se z výletu stal masový rituál

Růst účasti ukazuje, jak přesně pochod trefil českou potřebu. První tři ročníky byly malé: stovky lidí, jedna trasa, stužka v cíli. Pak se čísla začala zvedat. V roce 1973 už přišlo 9 471 účastníků. V roce 1976 přes 25 tisíc. Na přelomu 70. a 80. let pochod narostl do rozměrů, které dnes působí skoro neuvěřitelně: 35 131 lidí v roce 1979, 35 173 v roce 1980 a 35 732 v roce 1981.

To už nebyla sportovní kuriozita. To byl společenský obřad.

Součástí rituálu se stal i suvenýr. Nejprve stužky, potom odznaky a později slavný Prčický škrpál, malá botička, kterou si účastníci odnášeli jako důkaz, že cestu zvládli. Je to banální předmět, dokud ho nemáte doma. Pak je to paměť v plastu.

Na škrpálu je krásné, že není vznešený. Není to řád práce, plaketa za budování socialismu ani diplom s razítkem instituce. Je to bota. Malý symbol toho nejjednoduššího výkonu: šel jsem a došel jsem.

Proč to za komunismu tolik fungovalo

Protože to bylo levné. Protože to bylo legální. Protože to bylo náročné tak akorát. Protože to spojovalo lidi bez nutnosti ptát se, kdo je prověřený. Protože vlak dovezl člověka na start a večer ho nějak dopravil zpátky do života.

A taky proto, že Československo mělo silnou kulturu úniků do krajiny. Chaty, chalupy, trempové, vandry, vodáci, turistické oddíly, mapy v igelitu, písničky u ohně, nádraží v sobotu ráno. Část toho byla režimem tolerovaná, část hlídaná, část podezřelá a část prostě příliš rozšířená na to, aby ji šlo vytrhnout i s kořeny.

Praha–Prčice stála přesně na té hraně. Nebyla ilegální. Nebyla ani prázdná. Byla to bezpečná nádoba pro energii, kterou normalizace neuměla vyrobit: dobrovolnou radost.

A to je možná důvod, proč se kolem ní vytvořila tak silná nostalgie. Lidé si nepamatují jen kilometry. Pamatují si pocit, že na chvíli nešli podle scénáře, který jim někdo napsal. Šli podle značek v lese.

Trvá Praha–Prčice dodnes?

Trvá. A není to jen přežívající retro.

V roce 2026 se konal 59. ročník. Na start se postavilo 23 683 turistů. Připraveno bylo 21 tras, od kratších pěších variant přes trasu z Prahy až po cyklistické a bezbariérové možnosti. Příští ročník má být šedesátý. To je na akci, která začala jednou dubnovou cestou v roce 1966, docela slušná výdrž.

Samozřejmě, dnešní Praha–Prčice už nežije ve stejném světě. Dneska má registrace, web, online informace, moderní dopravu, sociální sítě a úplně jiný typ společnosti. Člověk už nemusí hledat jednodenní únik z normalizačního akvária. Může sednout do auta, koupit letenku a odletět do zahraničí, otevřít mapu v telefonu a tvářit se, že je svobodný až po uši.

Jenže možná právě proto má pochod pořád smysl.

Dnešní člověk neutíká z komunistické šedi. Utíká z jiného sevření: z obrazovek, rychlosti, pohodlí, únavy z nekonečných možností a vlastního těla, které se často mění v příslušenství k židli. Praha–Prčice mu připomíná něco trapně jednoduchého: některé věci se pořád musí ujít.

Svoboda někdy vypadá jako puchýř

Praha–Prčice není velký politický příběh v klasickém smyslu. Nikdo tam nečetl manifest. Nikdo tam nestrhl režim. Nikdo tam neotevřel hranice.

A přesto je to výborný český příběh o svobodě.

Ne o té vznešené, kterou píšeme do ústav a projevů. Ale o té civilní, každodenní, tělesné. O svobodě zvednout se, jít, potkat cizí lidi, nadávat na kopec, smát se blbému vtipu, dojít do cíle a odnést si malou botu jako důkaz, že člověk není jen jednotka v systému.

Za komunismu to nebyl pochod proti režimu. Byl to pochod, který režim nedokázal úplně vysvětlit po svém.

A to je možná lepší.

Protože propaganda miluje velká slova. Praha–Prčice měla jen cestu, nohy a cíl. Někdy to stačí.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Text je původní autorský komentář magazínu Ostrej Úhel. Rozlišuje doložená fakta o historii pochodu Praha–Prčice od autorské interpretace jeho společenského významu za normalizace.

Pochod Praha Prčice nebyl protest. Byl to den, kdy se dalo jít po svých