Vodáctví za socialismu nebyla dovolená na klíč. Na řeku se neodjíždělo tak, že člověk klikl, zaplatil, převzal plastovou loď, vestu, barel a večer měl sprchu v kempu. Na vodu se vyráželo trochu jako do jiné republiky. Ne úplně pohodlné, ne úplně bezpečné, ne úplně romantické. Ale vlastní.
Člověk musel mít loď. A to nebyla samozřejmost. Kánoe se nedala vždycky prostě koupit jako dnešní paddleboard v akci. Někdo ji měl z oddílu, někdo ji sehnal po známých, někdo ji zdědil po starších vodácích, někdo ji opravil a někdo si ji opravdu postavil doma. Laminát, pryskyřice, skelná tkanina, broušení, lak, smrad v dílně. Loď nebyla spotřební zboží. Byla to práce.
A protože to byla práce, měl k ní člověk jiný vztah. Dnešní plastová kánoe z půjčovny vydrží skoro všechno. Narazí do kamene, sklouzne přes štěrk, někdo ji omlátí u jezu a ona jede dál. Starý laminát tak milosrdný nebyl. Odíral se, praskal, bral vodu, potřeboval záplaty. Kdo jel na víc dní, nemohl být jen turista. Musel být trochu vodák, trochu skladník, trochu opravář.
V batohu proto nebyly jen trenky, spacák a ešus. Bylo tam i lepení. Kousek skelné tkaniny, pryskyřice, něco na obroušení, něco na provizorní opravu. Večer se u ohně neřešilo jen, co se bude vařit. Někdy se řešilo, jestli loď druhý den vůbec popluje. Na břehu se sušil trup, někdo držel baterku, někdo radil, někdo nadával a někdo dělal, že tomu rozumí víc než ostatní. Ráno se vyrazilo dál. Ne proto, že bylo všechno perfektní. Protože to drželo dost.
Vodáctví za socialismu nebylo služba, ale zkouška způsobilosti
Tohle je největší rozdíl mezi starou a dnešní vodou. Dřív na řeku nejel zákazník. Jel člověk, který musel něco umět. Musel dostat loď k řece, často vlakem. Musel zvládnout pádla, batohy, stan, kotlík a věčnou nejistotu, jestli se všechno nějak vejde. Musel vědět, kde přenést jez, kdy raději nevjet do válce a kdy se přestat tvářit jako hrdina.
Když přišla přehrada, řeka najednou přestala téct a proměnila se v dlouhou únavu. Pádlovalo se přes stojatou plochu, kde se krajina skoro nehýbala a člověk začal chápat, že voda umí být pomalá úplně stejně krutě jako rychlá. A když se dojelo k hrázi, zvedlo se pádlo. Někdy zastavil traktorista, někdy dodávka, někdy někdo, kdo prostě pochopil, že takhle se to dělá. Loď na valník, lidi k ní, a šup dolů pod hráz a pokračovat.
Nebyla to romantika bez nepohodlí. Byla to romantika právě proto, že nepohodlí bylo její součástí. Člověk musel myslet na věci, které dnešní infrastruktura často vyřeší předem. Kde bude spát. Kde sežene chleba. Jestli bude večer suché dřevo. A hlavně odkud bude voda.
Pitná voda nebyla samozřejmá položka v ceně výletu. Vozily se kanystry a muselo se myslet dopředu. Když se blížil večer, začalo se koukat po chalupě, zahradě, pumpě nebo člověku na břehu. Vodáci zastavili, někdo vystoupil, vzal kanystr a šel se zeptat, jestli by si mohli nabrat. Bez vody nebylo z čeho vařit. Bez vody nebyl čaj, nebyla polévka, nebylo lečo z kotlíku, nebylo ráno.
A v tom byla malá sociologie starého vodáctví. Řeka nebyla oddělený turistický koridor. Byla propletená s krajinou a s lidmi, kteří v ní žili. Vodák nebyl jen projíždějící konzument. Musel se umět zeptat. Musel nebýt hulvát. Musel počítat s tím, že za ohybem řeky není servis, ale cizí dvorek, plot, pes, kohoutek s pitnou vodou a krátká lidská domluva.
Malá republika mimo režim
Proto měla voda za socialismu zvláštní atmosféru. Nešlo o otevřený odpor. Nikdo nemusel u každého ohniště vést politické řeči. Ale už samotný způsob pobytu byl jiný než život v normalizačním městě. Tam byly podniky, schůze, fronty, opatrné věty a šedá každodennost. Na řece bylo „ahoj“.
To vodácké ahoj nebyl jen pozdrav. Byl to malý reset společenského postavení. Na vodě tolik nezáleželo, kdo je čím ve městě. Důležitější bylo, kdo umí číst proud, kdo podrží loď, kdo půjčí sirky, kdo pomůže u jezu a kdo se nechová jako idiot. Řeka si hierarchii přepočítala po svém.
Byl v tom lehký undergroundový pocit. Ne nutně plakátový, vlasatý nebo manifestový. Spíš praktický. Člověk se na pár dní odpojil od státu a připojil se k řece. Spal venku, vařil v kotlíku, sháněl vodu, opravoval loď, přenášel jezy, sušil věci na větvích a večer seděl u ohně s lidmi, které spojovalo víc společné nepohodlí než ideologie.
Na vodě byla i tvrdost. Pomníčky u jezů připomínaly, že řeka není kulisa. Když byla vysoká voda, nebyla to výzva pro hezkou fotku, ale riziko. Jez nebyl atrakce, ale místo, kde se zastavilo, slezlo z lodě, šlo se podívat, přemýšlelo se a často se přenášelo. Tahle zdrženlivost k vodáctví patřila stejně jako zpěv, kouř z ohně a mokré boty.
Dnešní voda odstranila překážky. A s nimi i část kouzla
Dneska je voda dostupnější, pohodlnější a v mnoha ohledech bezpečnější. To není málo. Půjčovny umožnily vyjet lidem, kteří by si nikdy loď nepostavili, neopravili ani nedostali vlakem k řece. Plastové kánoe vydrží víc, vesty jsou běžné, barely chrání suché věci, doprava funguje, kempy mají sprchy, občerstvení a celý průmysl kolem řeky.
Jenže právě tím se změnil druh zážitku. Z výpravy se stala služba. Z vodáka se často stal klient. Z řeky se stal produkt na víkend. Místo trousících se skupinek se na nejznámějších úsecích objevily flotily stejných lodí. Místo tichého večerního shánění vody přijde stánek, pivo, hranolky a rezervované místo v kempu. Místo osobní odpovědnosti nastoupila infrastruktura.
Není fér říkat, že všechno staré bylo lepší. Nebylo. Staré lodě tekly. Věci smrděly kouřem. Spacák vlhnul. Jídlo bylo jednoduché. Jez mohl zabít. A socialismus nebyl romantická kulisa, ale mizerný režim, ve kterém lidé hledali škvíry, kudy se nadechnout.
Právě proto ale stará voda zůstává tak silná. Ne proto, že by člověk toužil po nedostatku. Ale proto, že v nedostatku vznikla schopnost a vodácká kultura.
Nechybí komunismus. Chybí iniciační práh
Na staré vodě bylo krásné něco, co dnešní doba neumí snadno nahradit: iniciační práh. Aby se člověk dostal na řeku, musel překonat odpor světa. Musel něco zařídit, unést, opravit, domluvit, odhadnout. Tím se z výletu stávala malá zkouška dospělosti.
Dneska se dá hodně věcí koupit hotových. A je to pohodlné. Jenže pohodlí má vedlejší účinek. Když zmizí překážky, zmizí i část proměny, kterou v člověku překážky dělaly. Starý vodák nebyl lepší člověk automaticky. Ale řeka ho aspoň na pár dní nutila nebýt úplně pasivní.
Možná nám tedy nechybí staré časy. Ty byly často protivné, šedé a nesvobodné. Chybí nám spíš ten zvláštní prostor mezi režimem a přírodou, kde se člověk mohl na chvíli stát někým jiným. Ne občanem v systému, ne zákazníkem ve službě, ale účastníkem výpravy.
Svoboda tehdy neplula v drahé expediční výbavě. Plula v laminátové kánoi, která trochu tekla. V kanystru s vodou od někoho z vesnice. V záplatě, která přes noc zaschla tak tak. V ohništi na břehu, v leču z kotlíku, v pádle zvednutém u přehrady a v pozdravu „ahoj“, který na řece znamenal víc než jen ahoj.
Kam dál
- Holandský ráj: méně velkých slibů, víc obyčejných věcí, které fungují
- Kratom po česku: zelený prášek narazil na dospělá pravidla
- Václav Klaus a Rusko: Důkaz o KGB chybí
Zdroje a rešerše
- CK Povoda: Historie vodáctví v Čechách
- Jan Pohunek: Konflikty českého trampingu
- Tydra: výroba a prodej kánoe, odkaz na tradici turistické Vydry
- PE-LA: půjčovna lodí na Vltavě od roku 1993
- Půjčovna Vltava: současná nabídka lodí, raftů, vybavení a dopravy
- Splouvání Vltavy: pravidla a limity pro úsek Soumarský Most – Pěkná
- AOPK ČR: táboření ve zvláště chráněném území
- Ministerstvo zemědělství: lesní zákon a přestupky fyzických osob