Vlny veder v Česku už nejsou jen nepříjemné počasí, které se pár dní přečká u vody, za zataženými roletami a s mokrým ručníkem za krkem. Začínají ukazovat něco hlubšího: naše města, byty, školy, kanceláře i pracovní rytmus vznikly pro jiné léto.
Ne pro léto, ve kterém se horko vrací v delších sériích. Ne pro noci, které nepřinesou úlevu. Ne pro asfalt, střechy a zdi, které přes den nasají teplo a večer ho pomalu vracejí lidem do oken.
Staré české léto neumírá jedním dramatickým výkřikem. Nezmizí tak, že se jednoho rána probudíme a místo června bude klimatická poušť. Mizí tišeji. Den po dni. Tropickou noc po tropické noci. Zkušeností, že otevřené okno už někdy neznamená chlad, ale jen přístup k teplému vzduchu z ulice.
Vlny veder v Česku nejsou nová atrakce
Na vedro se dá vždycky odpovědět starou větou: dřív bylo taky horko. Ano, bylo. Tahle věta je pravdivá, jenže často k ničemu. Protože spor není o to, jestli někdy v minulosti padaly vysoké teploty. Spor je o četnost, délku, noční úlevu a připravenost prostředí, ve kterém žijeme.
ČHMÚ uvádí, že za období 1961 až 1990 mělo Česko v průměru zhruba pět tropických dnů ročně. V normálu 1991 až 2020 už to bylo přibližně jedenáct. Za posledních patnáct let průměr vzrostl nad třináct a v roce 2024 šlo v průměru o 18,5 tropického dne. V roce 2015 jich bylo téměř šestadvacet.
Tohle není pocit člověka, který si s věkem hůř zvyká na léto. To je změna prostředí.
Ještě ostřeji to vypadá ve městech. Podle ČHMÚ bylo ve městech dříve průměrně kolem deseti tropických dnů ročně, dnes kolem třiceti. Jinými slovy: tam, kde žije hodně lidí, kde je beton, asfalt, doprava, střechy, parkoviště a málo stínu, se léto mění rychleji než vzpomínky na prázdniny.
Nejhorší není poledne. Nejhorší je noc
Na horku je zrádné, že se často měří podle odpoledního maxima. Čtyřicet stupňů v titulku vypadá dramatičtěji než teplá noc. Jenže pro tělo je noční úleva zásadní. Organismus potřebuje klesnout z pohotovosti. Byt potřebuje vychladnout. Město potřebuje aspoň na pár hodin přestat sálat.
Když teplota v noci neklesne pod dvacet stupňů, mluvíme o tropické noci. V centru Prahy byly podle dat z Klementina tropické noci po většinu 20. století spíš výjimkou. Průměr za 20. století byl 1,3 tropické noci ročně. Na začátku dvacátých let 21. století už se centrum Prahy pohybuje kolem deseti tropických nocí za rok.
To je přesně ten rozdíl, který se špatně vejde do politického sloganu, ale výborně se vejde do ložnice v paneláku.
Člověk nemusí být klimatický aktivista, aby pochopil, že spánek ve vyhřátém bytě není drobnost. Děti jsou unavenější. Senioři zranitelnější. Nemocní lidé ohroženější. Práce další den horší. Soustředění slabší. Nervy kratší. Město se tváří, že normálně funguje, ale uvnitř se pomalu opotřebovává.
České domy vznikly pro jiné léto
Česko má v sobě pořád hluboko uloženou představu, že hlavní problém domu je zima. Zateplit. Utěsnit. Udržet teplo. Nepustit mráz dovnitř. Tohle dávalo dlouho smysl. Jenže dobrý dům pro leden nemusí být automaticky dobrý dům pro červenec.
Mnoho bytů dnes funguje jako past. Přes den se ohřívají, v noci nemají kam vydechnout. V ulici chybí stromy. Vnitroblok je vybetonovaný. Před domem stojí parkoviště. Okna míří na rozpálenou fasádu naproti. Klimatizace je pro část lidí drahá, pro část technicky složitá a pro město jako celek další zdroj tepla a spotřeby energie.
To není argument proti klimatizaci tam, kde je nutná. V nemocnicích, domovech seniorů, školách nebo bytech zranitelných lidí může být chlazení rozdíl mezi snesitelným dnem a zdravotním rizikem. Jenže klimatizace sama o sobě není urbanistická strategie. Je to často poslední záchranný krok v prostředí, které jsme nechali přehřát.
Město bez stínu je špatně navržená služba
Stín bude čím dál víc působit jako základní infrastruktura. Ne jako dekorace. Ne jako hezký bonus do vizualizace developerského projektu. Strom v ulici není sentimentální ozdoba pro lidi, kteří mají rádi listí. Je to prvek veřejného zdraví.
MŽP ve zprávě o adaptaci Česka na změnu klimatu píše, že extrémně vysoké teploty a vlny veder vyžadují zásadní reakci kvůli dopadům na životy a zdraví obyvatel. Zpráva zároveň řeší městský tepelný ostrov, územní plánování, ochranu zeleně, vodní plochy a mikroklima ve zdravotnických zařízeních a domovech pro seniory.
Přeloženo z úředního jazyka: nejde jen o počasí. Jde o to, jak stavíme města.
Každý pokácený strom na náměstí. Každý nový rozpálený plácek bez stínu. Každá ulice, kde člověk v poledne nemá kam uhnout před sluncem. Každý byt, který se v létě promění v horkou krabici. To všechno je součást stejného problému.
Moderní město nemůže vypadat dobře jen na vizualizaci v dubnu. Musí se dát přežít i v srpnu.
Ne každé léto bude rekord. Ale normál se posouvá
Tady je potřeba být přesný. Neznamená to, že každé další léto bude automaticky teplejší než to předchozí. Počasí bude dál kolísat. Přijdou chladnější týdny, deštivé epizody, roky, které někomu dovolí říct: vidíte, žádné oteplování není.
Jenže jednotlivý výkyv není totéž co trend.
IPCC pro Evropu konstatuje, že od roku 1950 přibylo teplých dnů, teplých nocí a vln veder, zatímco studené extrémy ubývají. Copernicus zároveň ukazuje, že poslední roky patří globálně k nejteplejším v historii měření a Evropa se otepluje výrazně. MŽP pro Česko uvádí, že období 1991 až 2020 bylo zhruba o 1,3 stupně teplejší než období 1961 až 1990 a rok 2024 byl dosud nejteplejším rokem na území České republiky.
Tohle není věštění počasí na příští sobotu. To je popis směru.
Skutečný spor není o klima. Je o pohodlí
Klimatická debata se u nás často zasekne v kulturní válce. Jedni slyší klima a vidí zákazy, drahou energii a moralizování. Druzí slyší pochybnost a hned vidí popírání reality. Mezitím se ale odehrává mnohem praktičtější věc.
Česko bude muset rozhodnout, jestli chce dál předstírat, že horko je jen krátká nepříjemnost, nebo začne své prostředí upravovat podle nových podmínek.
To není otázka pro plakát. Je to otázka pro starosty, projektanty, developery, správce škol, nemocnice, zaměstnavatele, dopravní podniky, energetiky, pojišťovny i rodiny, které večer řeší, proč se v dětském pokoji nedá spát.
Horko není ideologie. Horko je fyzika.
A fyzika nemá diskusní pořad.
Konec starého léta
Možná je čas přestat mluvit o létě jako o samozřejmé odměně. Léto bývalo kulisa: prázdniny, koupaliště, zmrzlina, dovolená, dlouhé večery. Pořád to všechno může existovat. Jen už to nepřichází bez podmínek.
Nové léto se ptá jinak.
Má tvoje ulice stín? Dá se v tvém bytě spát? Umí škola ochladit třídy? Má domov seniorů plán pro tropické noci? Umí město pracovat s vodou? Nezmění se cesta tramvají v pomalý přesun skleníkem? Nebereme veřejný prostor pořád jako betonovou plochu, kterou pak překvapeně pozorujeme, když se rozpálí?
Tohle je ostrý řez: klimatická změna se v Česku nepozná jen podle grafů. Pozná se podle toho, že obyčejné věci začnou vyžadovat novou odolnost.
Spánek. Cesta do práce. Školní den. Nákup. Čekání na zastávce. Pobyt starého člověka v bytě. Dětské hřiště v poledne. Strom před domem.
Staré léto bylo kulisa.
Nové léto je zkouška připravenosti.
Kam dál
- Tepelná poklice: proč se Evropa vaří pod neviditelným víkem
- El Niño 2026 není konec světa. Je to připomínka, že svět nemá lokální počasí
- Balt není nová riviéra. Je to dovolená pro Evropu, která se jinak přehřívá