Když šlo o stát, nebyli jsme si cizí. Proč má Izrael k Česku blízko

AI ilustrační vizualizace k článku o historickém vztahu Česka a Izraele.

Jeden český návštěvník Izraele vypráví, že mu místní poznali českou vlajku na batohu a začali se ptát, jestli má kde spát. Berme to přesně tak, jak to je: jako osobní zkušenost, ne jako průzkum veřejného mínění.

A přesto tahle historka sedí na doložitelnou realitu. Izraelská ambasáda v Praze označuje Českou republiku za jednoho z nejsilnějších spojenců Izraele v Evropské unii.

Otázka tedy není, jestli ten vztah existuje. Otázka je, odkud se bere.

Obvykle se odpověď vejde do jediné věty: Československo pomohlo Izraeli zbraněmi v roce 1948. Je to pravda. Jenže je to pravda vyprávěná od prostředka.

Ten příběh začal dřív. A je mnohem silnější.

Nejdřív si sundejme svatozář

Začít větou, že Češi měli k Židům vždycky blízko, by byla pěkná lež.

České země nebyly proti antisemitismu očkované. Hilsneriáda na konci 19. století ukázala, že i tady dokáže krevní pověra, davová hysterie a nenávist k Židům převálcovat rozum i slušnost.

Právě proto je důležitý Tomáš Garrigue Masaryk.

Ne jako přítel Izraele. Izrael tehdy neexistoval. Masaryk zemřel jedenáct let před jeho vznikem. Do tohoto příběhu vstupuje jinak: jako člověk, který se ve chvíli antisemitského běsnění postavil proti vlastnímu davu a proti lži o rituální vraždě.

Masaryk neudělal z české společnosti národ bez předsudků. Udělal něco podstatnějšího: ukázal, že český příběh nemusí patřit těm, kteří zrovna křičí nejhlasitěji.

V roce 1927 navštívil britskou mandátní Palestinu a tamní židovskou komunitu. Československo zároveň patřilo mezi země, které po svém vzniku uznávaly židovskou národnost.

To ještě nebylo přátelství dvou států. Stát Izrael zatím neexistoval. Byla to ale důležitá předhistorie: malá středoevropská republika dokázala vidět židovský národní příběh jinak než jen přes strach, pověru nebo nenávist.

Ne oni za nás. Byla to i jejich republika

Tady přichází moment, který celý článek obrací.

Když se mluví o vztahu Československa a Izraele, obvykle slyšíme, co jsme udělali pro Izrael. Mnohem méně se mluví o tom, že ještě před jeho vznikem bojovali židovští občané Československa za obnovu své vlastní republiky.

Za druhé světové války tvořili Židé významnou část československé zahraniční armády. Podle Vojenského historického ústavu představovali v roce 1943 v československých pozemních jednotkách ve Velké Británii 32 procent vojáků. V jednotce v Sovětském svazu jich bylo 36 procent. Na Středním východě dokonce 60 procent.

Bojovali jako pěšáci, lékaři, tankisté, letci, radisté i instruktoři. Někteří padli. Jiní se hlásili do boje poté, co přežili nacistické vyhlazovací tábory.

A tady je potřeba být přesný: nebyli to „oni“, kteří přišli zachránit „nás“. Byli to židovští Čechoslováci. Bojovali za republiku, která byla také jejich — i když jim československý prostor před válkou ani po ní vždycky nedokázal nabídnout spravedlnost, kterou si zasloužili.

Najednou vztah k Izraeli nevypadá jako jednostranná česká velkorysost. Vypadá jako mnohem hlubší propletení dvou dějin.

Do stejné předhistorie patří i Imi Lichtenfeld, zakladatel systému Krav Maga. Narodil se v Budapešti, ale vyrůstal v Bratislavě, tehdy součásti Československa. Právě tam se ve třicátých letech podílel na obraně židovské komunity proti antisemitským útokům. Není přesné nazývat Krav Maga československým vynálezem. Je to izraelský obranný systém. Ale jeho první tvrdá zkušenost vznikala ve středoevropských ulicích, kde se židovský člověk musel naučit, že před násilím někdy nestačí být slušný.

Rok 1948: role se obrátily

Po válce zůstala Evropa plná lidí, kterým někdo vyvraždil rodiny, sebral domovy a vzal jistotu, že ještě někde budou v bezpečí. Z Československa se mezi lety 1945 a 1950 do Palestiny a Izraele vystěhovalo přibližně 35 tisíc Židů. Přes československé území zároveň prošlo kolem 160 tisíc židovských uprchlíků.

Pak přišel rok 1948.

Izrael vyhlásil nezávislost 14. května. Československo ho uznalo o pět dní později. Jenže pomoc začala ještě před vznikem státu: první československé zbraně mířily do Palestiny už v lednu 1948.

Na jaře se rozběhla výcviková akce Důvěrné Izrael. Československo cvičilo izraelské piloty, letecké specialisty, tankisty i výsadkáře. Letiště v Žatci se stalo místem operace Balak, přes kterou mířily do Izraele první bojové letouny Avia S-199.

Do října 1949 Československo dodalo Izraeli téměř 35 tisíc pušek, 9 tisíc kulometů a více než 81 milionů kusů munice. K tomu letadla, výcvik a technickou podporu v okamžiku, kdy nový stát bojoval o holou existenci.

Tohle není drobná epizoda na okraji dějin. Tohle je důvod, proč české jméno v Izraeli nezní jako jméno libovolné malé země někde uprostřed Evropy.

Jenže ani tady nepotřebujeme vyrábět národní pohádku. Československá pomoc nebyla čistý romantický akt. Historický výzkum ukazuje, že do ní vstupovaly sympatie k židovskému státu, poválečná solidarita, obchod i sovětská geopolitická kalkulace, která tehdy doufala, že Izrael může být blízkovýchodním partnerem východního bloku.

To pomoc nezmenšuje. Jen ji zbavuje cukrové polevy.

Motivace mohly být smíšené. Výsledek byl konkrétní: Izrael dostal zbraně a výcvik ve chvíli, kdy bez nich mohl svou první válku prohrát.

Komunisté vztah nepřerušili. Oni ho zradili

Právě tady končí legenda o nepřerušeném přátelství.

Jakmile se změnil sovětský pohled na Izrael, změnilo kurz i komunistické Československo. Pomoc skončila. Počátkem padesátých let přišla antisemitská vlna a politické procesy. Izraelský velvyslanec musel z Československa odejít. Po šestidenní válce v roce 1967 Praha diplomatické vztahy s Izraelem úplně přerušila.

Stát, který pomáhal Izraeli postavit armádu, se později zařadil mezi jeho nepřátele. Režim nevytvořil jen jinou zahraniční politiku. Přepsal vlastní paměť.

Právě proto měl rok 1990 takovou sílu.

Václav Havel slíbil obnovení diplomatických vztahů s Izraelem už ve svém prvním novoročním projevu jako prezident. V únoru 1990 byly vztahy skutečně obnoveny. V dubnu pak Havel odjel do Izraele jako první vrcholný představitel země bývalého sovětského bloku.

Nevzal s sebou jen protokol a zdvořilostní věty. Doprovázelo ho 180 českých Židů. Československo zároveň nabídl jako tranzitní zemi pro sovětské Židy mířící do Izraele.

Havel neotevíral nějaký nový vztah. Otevíral dveře, které komunismus zabouchl.

Vztah nezůstal v muzeu

Je fér položit i opačnou otázku: pomohl někdy Izrael nám?

Neexistuje jednoduchý izraelský protějšek roku 1948. Izrael nikdy nezachraňoval českou státnost a nebylo by poctivé něco takového vyrábět.

Ale také už není pravda, že jde jen o starou českou pomoc, kterou Izrael dodnes vděčně připomíná.

V roce 2019 uskutečnily týmy pražského IKEM a izraelských nemocnic Beilinson a Hadassah první výměnu orgánů mezi oběma zeměmi. Řetězec šesti transplantací dal novou šanci třem českým a třem izraelským pacientům.

V roce 2021 Izrael zaslal České republice pět tisíc dávek vakcíny proti covidu a sdílel zkušenosti ze své očkovací kampaně.

V roce 2024 podepsaly český NÚKIB a izraelský Israel National Cyber Directorate memorandum o posílení spolupráce v kybernetické bezpečnosti. Kontakty mezi oběma institucemi přitom běží už od roku 2013.

To není splátka za Žatec. Historie není faktura.

Je to důkaz něčeho praktičtějšího: vztah, který vznikl v extrémní chvíli, nezůstal uvězněný ve vitríně. Dokáže se proměnit v medicínu, vakcíny, technologie a bezpečnost.

Praha, Golem a film, který nás neomlouvá

Česko-izraelská blízkost nestojí jen na prezidentech, zbraních a diplomatických smlouvách. Má i kulturní podloží.

Praha je světově spojená s židovským městem, Staronovou synagogou, rabínem Löwem a legendou o Golemovi. Ne jako důkaz české nevinnosti. Pražská verze Golema je legenda, která se jako nejznámější podoba příběhu pevně prosadila až kolem roku 1900. Její síla je jinde: židovská Praha se stala součástí obrazu města tak hluboko, že ji od Prahy nejde jednoduše oddělit.

A potom je tu Obchod na korze.

Československý film Jána Kadára a Elmara Klose o arizaci židovského obchodu získal v roce 1966 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Je důležitý právě tím, že nás nehladí po hlavě. Neukazuje zlo jen jako cizí uniformu. Ukazuje ho jako pohodlnost obyčejného člověka, který si vezme výhodu a namluví si, že za nic nemůže.

Silná paměť není ta, ve které jsme pokaždé hrdinové.

Silná paměť je ta, která nás nenechá utéct ani před vlastní hanbou.

Přátelství není bianco šek

Česká blízkost k Izraeli neznamená, že každé rozhodnutí každé izraelské vlády musí být správné. Přátelství ke státu není zákaz kritiky. A utrpení palestinských civilistů nepřestává být utrpením jen proto, že Izrael má právo na bezpečnost.

Stejně tak ale soucit s Palestinci nesmí sklouznout k omlouvání terorismu Hamásu nebo k novému balení staré nenávisti k Židům.

Přítel není ten, kdo slepě přikyvuje. Přítel je ten, kdo nezmizí ve chvíli ohrožení — a zároveň se nebojí říct, když se překračuje hranice.

Když šlo o stát

Česko-izraelský vztah nestojí na čistých dějinách. Čisté nejsou.

Stojí na něčem těžším: na schopnosti nevytěsnit vlastní hanbu a přesto nezradit okamžiky, kdy jsme obstáli.

Židovští Čechoslováci bojovali za republiku, která byla také jejich. O několik let později Československo poslalo zbraně, letadla a výcvik státu, který bojoval o vlastní přežití. Komunistický režim ten vztah zradil. Svobodné Československo ho znovu otevřelo. A dnešní spolupráce ukazuje, že nezůstal jen vzpomínkou.

Nejde o účet mezi „námi“ a „jimi“.

Když šlo o stát, nebyli jsme si cizí.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Jak vznikl tento text: Článek je autorský rozklad založený na veřejně dostupných historických, institucionálních a odborných zdrojích. Úvodní příběh českého návštěvníka Izraele je použit jako ilustrace, nikoli jako důkaz postoje izraelské veřejnosti.