Ještě v roce 2013 psal Garry Kasparov o Putinovi jako o dočasné nemoci, kterou ruský organismus jednou překoná. Rusko pro něj zůstávalo domovem uneseným jednou mocenskou skupinou. O třináct let později používá podstatně tvrdší slovník: Ukrajina musí zvítězit, Rusko musí prohrát a ruské impérium musí padnout.
Mezi těmito větami neleží jen osobní radikalizace exulanta. Leží tam anexe Krymu, plnohodnotná invaze, ruská společnost přizpůsobená válce a zkušenost s částí opozice, která chce odstranit Putina, ale nerada mluví o návratu všech okupovaných území. Kasparov postupně dospěl k názoru, že prezident není celý problém. Je vrcholem mnohem starší představy, podle níž bezpečí a velikost Ruska vznikají ovládáním sousedů.
Kasparov a Rusko: od dočasné nemoci k impériu
Kasparov nevstoupil do politiky jako poražený hráč hledající novou tribunu. V roce 1985 se ve dvaadvaceti stal nejmladším mistrem světa v šachu. Když v roce 2005 ukončil profesionální kariéru, stále patřil k nejsilnějším hráčům planety. Odešel dobrovolně do mnohem méně přehledné disciplíny: do otevřeného konfliktu s režimem Vladimira Putina.
Zakládal opoziční iniciativy, účastnil se protestů a varoval, že režim, který zničil volební soutěž, nebude možné běžnými volbami vystřídat. V roce 2013 se rozhodl do Ruska nevrátit, protože se obával trestního stíhání. Ruské úřady jej později označily za „zahraničního agenta“ a v roce 2024 ho zařadily na seznam teroristů a extremistů.
To samo o sobě nedokazuje správnost jeho politických soudů. Ukazuje to však, že jeho spor s Kremlem není komentátorská póza vyráběná z bezpečné vzdálenosti. Kasparov přišel o možnost normálně žít v zemi, kterou dál označuje za svou.
V roce 2013 ještě věřil v krátké zajetí země
Když vysvětloval svůj odchod, napsal větu, bez níž se jeho dnešní postoje nedají pochopit: „Rusko je a vždy bude mou zemí.“ Putina a jeho okolí tehdy popsal jako dočasnou nemoc, s níž se ruský organismus vypořádá.
Byla v tom silná naděje i pohodlné rozdělení odpovědnosti. Na jedné straně stálo skutečné Rusko, které podle Kasparova toužilo po svobodě. Na druhé straně režim, jenž si stát přivlastnil. Stačilo odstranit skupinu kolem prezidenta a země se mohla vrátit na cestu, kterou na začátku devadesátých let opustila.
Taková představa chrání vlastenectví před nepříjemnou otázkou: co když diktatura není jen cizí těleso přisáté na zdravé společnosti? Co když režim využívá hodnoty, strachy a historické nároky, které v části země už dávno čekaly na politické použití?
Kasparov dnes odpovídá mnohem méně útěšně než tehdy.
Krym změnil spor o prezidenta ve spor o hranice
Anexe Krymu v roce 2014 odhalila slabé místo ruského opozičního prostředí. Odpor k Putinovi ještě automaticky neznamenal ochotu vzdát se území získaného silou. Někteří kritici režimu odsuzovali způsob anexe, ale současně hledali důvody, proč by se poloostrov neměl vrátit Ukrajině.
Kasparov tento kompromis odmítl. Tvrdil, že demokratické Rusko nemůže vstoupit do Evropy s ukradeným majetkem. Krym se pro něj stal zkouškou, zda ruská opozice opravdu uznává svobodu sousedních národů, nebo pouze žádá slušnější správu stejného velmocenského prostoru.
Po invazi z února 2022 svou podmínku ještě zpřísnil. V projevu z května 2026 ji shrnul bez diplomatického polstrování:
„Ukrajina musí zvítězit. Rusko musí prohrát. Ruské impérium musí padnout.“
Za touto trojicí není slovní hra. Kasparov odmítá variantu, v níž Ukrajina přežije, ale Rusko si ponechá část dobytého území a doma může výsledek vydávat za úspěch. Takový konec by podle jeho logiky nezlomil princip, na němž válka stojí: že Moskva smí měnit hranice sousedů, kdykoli má dost síly a Západ dost obav.
Porážka Ruska v jeho slovníku neznamená zničení Rusů
Kasparovova formulace snadno zní jako výzva k ponížení celé země. Jeho vlastní politické návrhy však míří jinam. Ruský akční výbor, který spoluzaložil, požaduje mír založený na hranicích z roku 1991, náhradu škod Ukrajině, odpovědnost válečných zločinců a odmítnutí podpory separatistických útvarů v postsovětském prostoru.
Pro samotné Rusko navrhuje parlamentní federaci s výrazně silnějšími regiony, omezeným centrem, nezávislou justicí a novou ústavou přijatou po přechodném období. Je to projekt demontáže putinského státu, nikoli projekt likvidace ruské společnosti.
Jeho pořadí je záměrné: nejdřív vítězství Ukrajiny, potom svoboda Ruska. Kasparov tím říká něco, co část ruské opozice slyší nerada. Budoucnost Ruska podle něj nesmí být vykoupena dalším omezením ukrajinské suverenity. Rusové nemají právo žádat napadenou zemi, aby obětovala své území pro pohodlnější přechod Moskvy k demokracii.
V tomto smyslu Kasparov vlastní zemi nezavrhuje. Odmítá pro ni zvláštní oprávnění, které by žádnému jinému státu nepřiznal.
V čem je jeho diagnóza nepříjemně přesná
Putinův režim nestojí pouze na represi. Stojí také na obrazu síly. Prezident se prezentuje jako člověk, který po chaosu devadesátých let obnovil pořádek, vrátil Rusku respekt a znovu donutil okolí počítat s Moskvou. V tomto příběhu není dobytí cizího území selháním státnosti, ale jejím důkazem.
Dokud může Kreml válku prodávat jako byť neúplné vítězství, zůstává nedotčená její hlavní politická nabídka: autoritářský stát vám vezme svobodu, ale na oplátku vám poskytne pocit velikosti. Kasparov správně vidí, že pouhá výměna člověka v prezidentské kanceláři tuto nabídku nemusí odstranit.
Rusko už dvakrát ve dvacátém století ustoupilo z rozsáhlých území pod tlakem vlastní slabosti. Po revoluci se impérium z velké části znovu složilo v podobě Sovětského svazu. Po rozpadu SSSR se Moskva už v devadesátých letech vměšovala do sousedních zemí a podporovala konflikty, které jí ponechávaly páky nad jejich směřováním. Putin tento směr nevynalezl z ničeho. Udělal z něj otevřený státní program.
Kasparovova nejtvrdší teze proto zní věrohodně: demokratizace, která nedokáže přijmout konec nadvlády nad sousedy, zůstane nedokončená. Volby samy nestačí, pokud většina politiků dál považuje cizí území za přirozenou sféru ruského rozhodování.
Kde jeho rovnice přestává být jistá
Vojenská porážka může rozbít mýtus neporazitelného vůdce. Neumí však sama vyrobit demokraty, důvěryhodné instituce ani společnost ochotnou přijmout odpovědnost. Stejný otřes, který otevře prostor ke změně, může uvolnit také pomstu, boj ozbrojených skupin a nový nacionalismus.
Analýza Carnegie Endowment z března 2026 varuje, že Rusko může z války vyjít slabší, ukřivděnější a pro Evropu nebezpečnější. Ani neúspěch invaze automaticky neodstraní strategickou kulturu, která chápe okolní země jako ochranné pásmo a jejich samostatnost jako ztrátu ruského bezpečí.
Tady Kasparov přechází z přesné kritiky k politické sázce. Má sepsaný návrh přechodné státní rady, parlamentní federace a ústavodárného shromáždění. Nevíme ale, kdo by takové uspořádání prosadil v zemi ovládané bezpečnostními složkami, armádou, regionálními elitami a lidmi zvyklými považovat exilovou opozici za cizí projekt.
Nejasné zůstávají i otázky, které na papíře vypadají technicky, ale po pádu režimu rozhodují o všem: kdo kontroluje jaderný arzenál, kdo velí ozbrojeným strukturám, odkud přechodná moc získá legitimitu a co udělá, pokud některé regiony odmítnou její autoritu.
Kasparov má odpověď na to, co musí skončit. Cesta od porážky k funkčnímu státu je podstatně méně vyřešená.
Šachová jasnost pomáhá ve válce, méně při stavbě státu
Kasparov často používá šachy jako obraz morálního rozhodování. Ve válce proti Ukrajině podle něj existují černé a bílé figury: agresor a napadený. Tato přímost je užitečná ve chvíli, kdy diplomacie vyrábí mlhu kolem základní skutečnosti, kdo překročil hranici s armádou.
Politický život po válce ale nemá pravidelnou desku, stejné figurky ani rozhodčího, který obnoví výchozí postavení. Pád režimu nezastaví čas. Moc se začne přesouvat dřív, než demokraté dokončí program, a nejschopnějšími hráči mohou být právě lidé vychovaní starým systémem.
Kasparovova šachová mysl vyniká v rozpoznání okamžiku, kdy už další kompromis pouze zhoršuje pozici. Méně přesvědčivá je jeho důvěra, že jasná porážka vytvoří prostor, který dokážou zaplnit připravení demokraté. Historie Ruska nabízí dost důvodů věřit první části a být opatrný u druhé.
Ostrý řez
Nejzajímavější na Kasparovovi není, že bývalý mistr světa nenávidí Putina. Takových odpůrců má Kreml mnoho a někteří by po jeho odchodu rádi pokračovali v téměř stejné zahraniční politice kultivovanějším jazykem.
Kasparov zašel dál. Přestal oddělovat svobodu Ruska od svobody zemí, které si Moskva zvykla považovat za vlastní předpolí. Proto trvá na Krymu, hranicích z roku 1991 a ruské porážce. Bez tohoto zlomu by podle něj mohl přijít nový prezident, nové logo a stejný nárok rozhodovat za Ukrajince, Gruzínce nebo Moldavany.
Jeho řešení není záruka. Poražené Rusko se může změnit, ale může se také zatvrdit. Ukrajinské vítězství pouze otevře dveře, kterými musí ruská společnost projít sama. Zvenčí ji k demokracii nikdo nedotáhne.
Kasparov nechce Rusko vymazat. Chce mu vzít nárok růst přes hranice druhých. V tom je jeho nejtvrdší a možná také nejpoctivější podoba vlastenectví.
Kam dál
- Václav Klaus a Rusko: Důkaz o KGB chybí. Kreml ale jeho slova nemusí objednávat
- Kreml křičí, že NATO chce válku. Ve skutečnosti se bojí Evropy, která přestane klečet
- Ruské dezinformace nechtějí vyhrát hádku. Chtějí vzít debatě kyslík
Zdroje a rešerše
- Garry Kasparov: Russia Will Always Be My Home — Kasparovovo vlastní vysvětlení odchodu z Ruska a tehdejší pohled na Putinův režim z roku 2013.
- Garry Kasparov: What I Told 300 Canadians About Ukraine — projev z května 2026 s formulací o vítězství Ukrajiny, porážce Ruska a pádu impéria.
- Russian Action Committee: Vision of the Future of Russia — návrh poválečného uspořádání, hranic z roku 1991, reparací, federalizace a přechodné správy.
- Garry Kasparov a Michail Chodorkovskij: Don’t Fear Putin’s Demise — argument, že vojenská porážka může narušit stabilitu Putinova režimu.
- Garry Kasparov: False Beacons of the Russian Opposition — Kasparovova kritika opoziční neochoty jednoznačně vrátit Krym Ukrajině.
- Oficiální biografie Garryho Kasparova — šachová kariéra, odchod z profesionálního šachu a vstup do prodemokratického hnutí.
- Reuters: Kasparov na ruském seznamu teroristů a extremistů — ověření represivních kroků ruského státu vůči Kasparovovi.
- Carnegie Endowment: Belligerent and Beleaguered — protiváha ke Kasparovově představě, že porážka sama otevře cestu k bezpečnějšímu Rusku.