Režim viděl boj proti Britům. Diváci v Sandokanovi viděli svobodu

Sandokan za komunismu prošel televizním sítem jako vhodný nepřítel impéria. Diváci v jeho vzdoru našli hlavně svobodu, kterou jejich běžný svět nenabízel.

Sandokan za komunismu — Režim viděl boj proti Britům. Diváci v Sandokanovi viděli svobodu
Režim viděl boj proti Britům. Diváci v Sandokanovi viděli svobodu. AI ilustrační vizualizace.

Mohl si divák odnést rebelii proti režimu?

Přímá politická šifra v seriálu není. Je v něm však struktura, kterou si divák mohl přenést z Bornea kamkoli jinam.

Hrdina odmítá autoritu, protože ji nepovažuje za oprávněnou. Mocnější protivník má vojáky, vězení, lodě a úřední postavení. Sandokan má na své straně věrnost, osobní čest a přesvědčení, že porážka nevytváří morální povinnost poslouchat.

V normalizovaném Československu to nebyl neutrální obraz. Režim stál na přesném opaku: veřejném přizpůsobení, opatrnosti a přijetí pravidel, o jejichž vzniku občan nerozhodoval. Sandokan ukazoval člověka, který se odmítl zmenšit na rozměr povoleného života.

Většina diváků si samozřejmě mohla jednoduše užívat dobrodružství. To ale politický přesah neruší. Kultura nepůsobí pouze tehdy, když si její účinek člověk nahlas pojmenuje. Obraz oprávněné neposlušnosti může být silný právě proto, že nepřichází jako přednáška.

Normalizační dramaturgie dokázala určit, proti komu se Sandokan smí bouřit v příběhu. Už nedokázala zaručit, že princip odporu zůstane v hlavách diváků bezpečně uvězněný na ostrově Mompracem.

Italský původ Sandokana není žádná kulturní nehoda.

Postavu vytvořil veronský spisovatel Emilio Salgari. První verze příběhu La Tigre della Malesia začala vycházet na pokračování 16. října 1883. Pro Italy se pak malajský princ stal domácí literární legendou, přestože se jeho dobrodružství odehrávala na druhém konci světa.

Nejbližší středoevropskou paralelou je Vinnetou. Také Karel May vytvořil národní popkulturní ikonu v krajině, kterou při psaní nejslavnějších příběhů osobně neznal. Do Spojených států se dostal až roku 1908, ve svých šestašedesáti letech. Jeho první a jediná americká cesta vedla po severovýchodě země. Do amerického Západu, po němž nechal jezdit Vinnetoua a Old Shatterhanda, nikdy nedorazil.

Salgari pracoval podobně. Malajsii ani Borneo nenavštívil. Svůj svět skládal z cestopisů, map, novinových zpráv, encyklopedií a vlastní fantazie. Sandokan proto není přesný portrét malajského vládce. Je to evropská romantická představa muže, kterému byla vzata země a který odmítl přijmout porážku jako nový přirozený řád.

Právě v tom byl silnější než zeměpisné chyby svého autora. Salgari nenabídl lekci o jihovýchodní Asii. Nabídl srozumitelný konflikt mezi mocí a právem na odpor.

Skutečný Brooke a vymyšlený pirát

Sandokan je literární postava. Jeho hlavní protivník James Brooke však skutečně existoval. Byl to britský dobrodruh a bývalý voják Východoindické společnosti, který ve čtyřicátých letech 19. století získal vládu nad Sarawakem. Založil dynastii takzvaných bílých rádžů, jež zde vládla přibližně jedno století.

Historický Brooke byl složitější než televizní tyran. Nebyl běžným koloniálním úředníkem vyslaným z Londýna. Budoval osobní monarchii, vyjednával s místními vládci, rozšiřoval své území a při taženích proti skupinám označovaným za piráty využíval britskou vojenskou sílu.

Salgari tuto perspektivu obrátil. Evropan s děly přestal být samozřejmým nositelem pořádku. Hrdinou se stal muž, kterého vítěz označil za zločince. Slovo „pirát“ v takovém příběhu nepopisuje jen způsob boje. Ukazuje, kdo získal moc určovat názvy.

Seriál historické odstíny ještě zjednodušil. Brooke dostal tvář uchvatitele a Sandokan morální převahu sesazeného prince. Nebyla to dokumentární historie. Pro televizní drama to však byl mimořádně účinný motor.

Fenomén Sandokan

Česká vzpomínka může vyvolávat dojem, že Sandokan patřil hlavně k bizarním zázrakům socialistické televize. Ve skutečnosti se stal hvězdou nejdřív na Západě.

RAI odvysílala šest dílů od 6. ledna do 8. února 1976. Průměrná sledovanost se pohybovala kolem 27 milionů lidí, tedy téměř poloviny tehdejší italské populace. Z televizního seriálu se stal společenský jev: prodávaly se desky, figurky, alba, kostýmy a trička. Kabir Bedi přestal být neznámým indickým hercem a v Itálii se proměnil v jednu z nejrozpoznatelnějších tváří své doby.

Francouzská televize uvedla seriál už v květnu 1976. Do západního Německa přišel prostřednictvím ARD v roce 1979 a následovaly reprízy. Produkční společnost Titanus dnes uvádí, že byl seriál prodán do 85 zemí včetně Spojených států.

Tady je potřeba brzdit velká čísla. „Prodán do 85 zemí“ neznamená automaticky, že v každé z nich vznikla stejná mánie jako v Itálii nebo Československu. Úplný veřejný seznam premiér a sledovaností všech teritorií není k dispozici. Spolehlivě však můžeme říct, že Sandokan nebyl produkt určený převážně socialistickému Východu. Byl to globálně obchodovaný evropský seriál, který fungoval na obou stranách železné opony.

Na Západě zabírala exotika, romance, výpravnost a Bediho charisma. Ve východní Evropě se ke stejnému balíku přidával ještě vzácný pocit, že obrazovka na několik večerů otevřela svět podstatně větší a barevnější než běžná televizní nabídka.

Byl Sandokan mužskou Angelikou?

Částečně ano. Sandokan i Angelika patří do stejné rodiny velkých kontinentálních hitů, které vznikaly dřív, než evropskou populární kulturu převálcovala nepřetržitá americká produkce a později streamovací platformy.

První film Angelika, markýza andělů vstoupil do kin roku 1964. Následovaly další čtyři snímky s Michèle Mercier a Robertem Hosseinem. Úvodní díl viděly téměř tři miliony diváků ve Francii, přibližně 5,5 milionu v západním Německu a více než 5,4 milionu v Itálii. Nebyl to tedy československý import, který by nabyl významu až za železnou oponou. Angelika byla velkým západoevropským hitem ještě předtím, než se zabydlela v televizních programech socialistických zemí.

Podobnost je zřejmá. Obě série nabídly vzdálenou dobu, velkou lásku, nádherné kostýmy, fyzicky výrazné hvězdy a dobrodružství, které se dalo sledovat bez znalosti politiky nebo historie. Angelika i Sandokan navíc překročili původní médium. Už nebyli jen filmem nebo seriálem. Stali se tvářemi, účesy, písněmi a představami o romantice.

Rozdíl je ale zásadní. Angelika stojí především na cestě ženy, která se odmítá nechat zničit dvorem, muži ani společenským postavením. Sandokan je postavený přímo na odporu proti cizí nadvládě. Jeho političnost není vedlejší nátěr. Vzpoura drží celý příběh pohromadě.

Angelika byla velká evropská romance s dobrodružstvím. Sandokan byl dobrodružný příběh, v jehož středu stála otázka, zda má vítěz automaticky právo vládnout. Proto se dal v komunistickém Československu ideologicky schválit — a současně se z něj dalo vyčíst víc, než schvalovatel potřeboval.

Sandokan za komunismu

Představa, že se za normalizace nevysílala západní tvorba, je pohodlná, ale chybná. Československá televize západní filmy a seriály nakupovala. Musely však projít výběrem, který zohledňoval cenu, dostupnost práv, diváckou přitažlivost i politickou přijatelnost.

Sandokan se do takového provozu vešel snadno. Hlavní hrdina bojoval proti britskému kolonialismu. Západní moc zde nevystupovala jako nositel svobody, ale jako agresor. Odpor domorodého obyvatelstva bylo možné zařadit do tehdejšího vyprávění o imperialismu a národněosvobozeneckém boji.

Nemáme nalezený schvalovací protokol, ve kterém by konkrétní funkcionář tento důvod napsal. Není poctivé předstírat, že existuje. Ideologická vhodnost je však patrná ze samotného děje a potvrzují ji i čeští mediální historici. Kabir Bedi při návštěvě Prahy podobný paradox shrnul jednoduše: seriál mohl běžet, protože pojednával o boji proti imperialismu, zároveň však šlo o příběh lásky a lidské svobody.

První díl odvysílala Československá televize 11. února 1983. Sandokana namluvil Viktor Preiss, Mariannu Hana Maciuchová a Brooka Martin Růžek. Dabing udělal z evropské koprodukce domácí kulturní událost. Preissův hlas dodal Bediho fyzickému zjevu klid, noblesu a inteligenci.

A rozhodně se nedívaly jen děti. Retrospektivní údaje, připisované někdejší vedoucí výzkumu České televize Kristině Taberyové, uvádějí u prvních dílů zásah až 80 procent dospělé populace. Přesnou metodiku tohoto starého měření dnes veřejně k dispozici nemáme, číslo je proto rozumné chápat jako dobový odhad mimořádného zásahu, nikoli jako moderní peoplemetrový údaj na desetinu procenta.

Jisté je něco jiného: Sandokan byl pořadem pro celé domácnosti. Děti dostaly tygra, souboje a piráta s černou linkou kolem uhrančivých očí. Dospělí sledovali lásku přes hranici dvou nepřátelských světů, Yanezovu ironii, politický konflikt i krajiny, do nichž se většina z nich nemohla podívat.

Když Sandokan na několik týdnů obsadil Československo

Mluvit o Sandokanovi jen jako o oblíbeném seriálu znamená minout atmosféru roku 1983. Nebyl jedním z mnoha titulů, které člověk mohl pustit, odložit a nahradit jiným. Když v pátek večer běžel nový díl, sledovala velká část země tentýž příběh ve stejnou chvíli. V pondělí proto nebylo nutné vysvětlovat, o čem je řeč. Sandokan už seděl ve školních lavicích, kancelářích, dílnách i hospodách.

Lidé probírali, co provedl Brooke, zda se Sandokan dostane z pasti, co bude s Mariannou a proč je Yanez možná ještě zajímavější postava než hlavní hrdina. Děti si příběh přenášely do her, dospělí řešili romantiku, exotiku a konflikt dvou světů. Jeden televizní seriál na několik týdnů vytvořil společný jazyk napříč generacemi.

Dnešní streamovací služby nabízejí téměř všechno, ale právě proto jen máloco vidí celá společnost. V Československu se dvěma programy měla obrazovka jinou sílu. Sandokan nevstoupil do jedné divácké skupiny. Vešel do milionů domácností najednou a druhý den pokračoval v rozhovorech lidí, kteří se jinak nemuseli shodnout téměř na ničem.

Nejviditelnějším symbolem mánie se stalo tričko s Bediho tváří. Prodávalo se hlavně na poutích, potisk býval všelijaký a s oficiálním luxusním zbožím neměl často mnoho společného. To ale nebylo podstatné. Kdo měl Sandokana na hrudi, dával najevo, že patří k největší popkulturní události sezony. Mezi školáky takové tričko dokonce zvyšovalo společenskou prestiž.

Sandokan obsadil šatníky, dětské hry, gramofonové desky i jazyk každodennosti. Hložek s Kotvaldem nazpívali českou verzi ústřední melodie, na poutích se objevovaly portréty Kabira Bediho a jeho černě zvýrazněné oči se staly poznávacím znamením celé éry.

A ten obraz nezmizel. Ještě více než čtyřicet let po československé premiéře se v českých obchodech dál prodávají trička, mikiny, hrnky a další předměty se Sandokanovým motivem. Nejde už o horečku srovnatelnou s rokem 1983. Je to však neobvykle dlouhý dozvuk seriálu, který se kdysi nedostal pouze na obrazovku. Na čas se usadil v hlavě celé společnosti.

Ostrý řez

Sandokan nebyl východoevropskou kuriozitou. Nejdřív ochromil Itálii, prošel západní Evropou a byl prodán do desítek zemí. Československo z něj ovšem vytvořilo vlastní kulturní událost, protože zde jeho dobrodružství narazilo na hlad po barvě, prostoru a hrdinovi, který se nikoho neptal, zda smí stát rovně.

Režim ho pustil do vysílání, protože jeho vzpoura mířila proti Britům. To byla bezpečná vzdálenost.

Jenže opravdová rebelie se nepozná podle uniformy protivníka. Začíná ve chvíli, kdy člověk odmítne věřit, že silnější má pravdu jen proto, že vyhrál.

A přesně tenhle pohled se z televizní obrazovky kontroluje podstatně hůř než seznam povolených pořadů.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky