Hunsrik v Brazílii mě nachytal přesně na zkratce, na které se dějiny vozí nejraději. Německy znějící vesnice v Jižní Americe, lidé s německými příjmeními, jazyk připomínající němčinu — a do toho Josef Mengele, který po válce opravdu skončil v Brazílii. Hlava si ty tečky spojí skoro sama. Německé komunity, nacističtí uprchlíci, poválečný útěk přes oceán. Hotovo.
Jenže kalendář je v tomhle směru dost výmluvný svědek. Hunsrik, psaný také jako Hunsrückisch nebo portugalsky hunsriqueano, se v Brazílii začal formovat s německy mluvící migrací už od roku 1824. Jeho historické těžiště leží hlavně v Rio Grande do Sul, Santa Catarině, Paraná a Espírito Santo. Sjednocené Německé císařství vzniklo až roku 1871. Mengele uprchl do Jižní Ameriky v roce 1949 a do Brazílie se dostal ještě později.
Takže ano, nacističtí zločinci v Brazílii skutečně žili. Jen dorazili do německy mluvícího světa, který tam existoval celé generace před nimi. A právě tady začíná mnohem lepší příběh než další thriller o nacistech schovaných v džungli.
Hunsrik v Brazílii se rodil z dialektů, ne z učebnice
Za jeden z hlavních začátků německé kolonizace Brazílie se považuje rok 1824 a kolonie São Leopoldo v dnešním Rio Grande do Sul. Brazilský statistický úřad IBGE připomíná podstatný detail: u první poloviny devatenáctého století je samotné označení „Němci“ zkratka. Přicházeli lidé z různých německy mluvících států a oblastí. Jednotný německý národní stát byl ještě budoucnost.
S sebou si nevezli jednu správnou němčinu. Přivezli místní dialekty, výslovnost, rodinnou slovní zásobu a způsob řeči konkrétních regionů. Výraznou roli hrály variety z Hunsrücku a středního Porýní. V Brazílii se potkávaly s dalšími německými varietami a postupně se mezi nimi vytvářela společná řeč.
Lingvisté tomu říkají koineizace. V běžném životě je to méně učené: soused musí rozumět sousedovi, děti si hrají spolu, lidé se berou, obchodují a hádají. Jazyk se v takové chvíli neptá, co by schválila akademie. Bere to, co funguje. Hunsrik proto nepřiplul hotový z jedné německé vesnice. Brazilská podoba vznikala až na místě.
Portugalština vlezla do slov a němčina si je přestavěla
Pak do toho vstoupila portugalština. Ne jako jednorázová příměs, ale jako každodenní okolí. Hunsrik potřeboval pojmenovávat jídlo, práci, úřady, rostliny i věci, které předkové v Porýní neznali. Některá portugalská slova převzal. A potom s nimi začal zacházet po německu.
Lingvistka Karen Pupp Spinassé ukazuje krásný příklad. Standardní němčina má pro kukuřici slovo Mais. V Hunsriku se používá Milje, foneticky upravené z portugalského milho. Mouka zůstala německé Mehl. Kukuřičná mouka tak může být Miljemehl.
To jedno slovo je malá jazyková archeologie. Portugalský kořen, německý způsob skládání slov, brazilský život kolem. Podobně vzniklo Cabocler z portugalského caboclo a německé přípony -er. Studie popisují také slovesa převzatá z portugalštiny, která dostávají německé koncovky a chovají se jako německá slovesa.
Označit to za „pokaženou němčinu“ je pohodlné a líné zároveň. Pokažená věc přestává fungovat. Hunsrik udělal pravý opak: vzal nový materiál a zapojil ho do systému, který jeho mluvčí potřebovali pro každodenní život.
Osm generací a sloveso pořád drží německou disciplínu
Na slovní zásobě je portugalský vliv slyšet rychle. U gramatiky je obraz tvrdohlavější. Studie publikovaná v časopise Linguistic Approaches to Bilingualism zkoumala přibližně pět tisíc vět od dvaceti mluvčích Hunsrückisch ze dvou věkových skupin. Jazyk přitom v komunitě sledovala v kontextu osmi generací.
Autoři se zaměřili na typicky německé postavení slovesa: druhou pozici v hlavních větách a konec ve větách vedlejších. Výsledek popsali jako syntaktickou stabilitu. Jinými slovy, slovník si do sebe pustil kus Brazílie, zatímco hlubší gramatická kostra si řadu německých návyků podržela.
Právě proto může Hunsrik člověku z dnešního Německa znít chvíli povědomě, chvíli starobyle a chvíli skoro cize. Dvě století se nevracel do Evropy pro novou verzi. Němčina v Evropě se měnila po svém a Hunsrik po svém.
Pak stát rozhodl, jak má znít správný Brazilec
Ve třicátých a čtyřicátých letech dostal jazyk úplně jiný problém než výpůjčky z portugalštiny. Autoritářský režim prezidenta Getúlia Vargase během období Estado Novo prosazoval nacionalizační politiku, která posilovala portugalštinu, centralizovala školství a zasáhla menšinové jazyky v komunitách německého, italského a japonského původu.
Dokumentární výzkum publikovaný v časopise Pandaemonium Germanicum popisuje omezování němčiny ve vzdělávání a veřejném prostoru jako jednu z vážných součástí této politiky. Důsledky nebyly jen administrativní. Když stát řekne lidem, že jazyk jejich rodičů zní málo národně, zasahuje tím rodinnou paměť i společenskou prestiž.
Tady se původní asociace s druhou světovou válkou obrací naruby. Válečná éra Hunsrik do Brazílie nepřivezla. Naopak patří k období, kdy německé jazyky přišly o část veřejného a školního prostoru. To, co přežilo, se ve velké míře opíralo o rodiny a místní komunity.
Mengele a Stangl vstoupili do hotového světa
Nacistická stopa v Brazílii je skutečná a dost temná i bez přikrášlování. Josef Mengele, lékař SS z Osvětimi spojený s brutálními experimenty a selekcemi vězňů, uprchl roku 1949 do Argentiny. Později se přes Paraguay dostal do Brazílie, kde žil pod cizí identitou poblíž São Paula. V únoru 1979 utrpěl při koupání mrtvici a utopil se u Bertiogy.
Franz Stangl, velitel vyhlazovacích center Sobibor a Treblinka, žil v Brazílii od roku 1951 pod vlastním jménem. V roce 1967 ho zatkli a následně vydali do západního Německa. Ani tady tedy nejde o legendu. Tito lidé v Brazílii opravdu byli.
Férová otázka zní, zda mohli těžit z německy mluvícího prostředí a kontaktů potomků přistěhovalců. U jednotlivých případů to samozřejmě možné je a historie útěkových sítí do Latinské Ameriky je reálné téma. Z použitých zdrojů ale nelze poctivě udělat obecný závěr, že Hunsrik nebo německo-brazilské komunity vytvořily jednotnou infrastrukturu pro ukrývání nacistů. To by už byl skok za důkazy.
Co naopak víme přesně, je pořadí událostí. Když pováleční pachatelé přicházeli, Hunsrik měl za sebou více než století života v Brazílii. Mengele do tohoto příběhu nevstoupil jako zakladatel. Přišel pozdě.
Po dvou stech letech už jazyk není zavazadlo
Brazilský institut IPHAN popisuje Hunsrückisch jako brazilský imigrační jazyk vyvinutý z germánské dialektální báze a formovaný v zemi od roku 1824. To označení je přesnější, než může na první pohled vypadat. Hunsrik má evropské kořeny, ale dnešní podoba vznikla v Brazílii.
Po pěti, šesti nebo osmi generacích už kultura nefunguje jako kufr odložený na půdě. Každá generace něco ztratí, něco drží zuby nehty a něco nového přidá, protože bez toho se v nové zemi nedá normálně žít. U jazyka je ten proces slyšet skoro fyzicky.
Proto mě na Hunsriku nakonec zajímá méně otázka, jestli ho nazveme jazykem, dialektem nebo varietou. Odborná terminologie má svůj význam, ale hlavní lidská pointa leží jinde. Lidé dokázali dvě století předávat řeč, která už dávno nebyla přesnou kopií místa, odkud jejich předkové vypluli. A právě tím přežila.
Ostrý řez
Když jsem na Hunsrik narazil, první myšlenka byla skoro automatická: Němci v Brazílii, nacisté na útěku, tak odtud to asi bude. Přesně ten typ rychlé historie, která dává smysl dřív, než si člověk ověří jediný rok.
Pak do toho vstoupilo číslo 1824 a celý obraz se rozsypal. A jsem rád. Protože skutečnost je mnohem zajímavější než moje první asociace. Místo jedné temné poválečné historky se otevřelo dvě stě let migrace, jazykového míchání, rodinné paměti, tlaku státu a každodenního přežívání řeči v zemi, která se mezitím stala domovem.
Národní příběhy mají rády čisté čáry. Jazyky se podle nich nechovají. Berou si slova od sousedů, mění výslovnost, drží starou gramatiku a po generacích už nikomu nedluží důkaz původu.
A tak si z celého Hunsriku nejspíš budu pamatovat Miljemehl. Kousek portugalštiny, kousek němčiny a mezi nimi dvě století Brazílie. Někdy opravdu stačí jedno slovo, aby člověk pochopil víc než z celé pohodlné legendy.
Kam dál
- Walhalla u Regensburgu: chrám, kde si národ vybírá vlastní mrtvé
- Nacistický mýtus o Árijcích: lebky, Tibet a falešná věda SS
- Čeština v Praze: město se neztratí kvůli cizincům, ale kvůli slabé integraci
Zdroje a rešerše
- IPHAN — Hunsrückisch jako brazilský imigrační jazyk — vznik brazilské jazykové tradice od roku 1824 a hlavní oblasti rozšíření.
- IPHAN — technické stanovisko k Hunsrückisch — dialektální původ, migrace, kontakt s portugalštinou a brazilská podoba jazyka.
- IBGE — německá imigrace do Brazílie — São Leopoldo, rok 1824 a historický problém označení „Němci“ před sjednocením země.
- Deutsches Historisches Museum — vznik Německého císařství — sjednocení a císařská proklamace roku 1871.
- Karen Pupp Spinassé / UFRJ — portugalský vliv na Hunsrückisch — lexikální výpůjčky, Miljemehl, Cabocler a německé ohýbání portugalských slov.
- Revista de Estudos da Linguagem / UFMG — jazykový kontakt v Hunsrückisch — code-switching, code-mixing, výpůjčky a koineizace.
- Linguistic Approaches to Bilingualism — syntaktická stabilita Hunsrückisch — analýza německého slovosledu v komunitě s osmigenerační kontinuitou.
- Pandaemonium Germanicum / USP — zákaz a omezování němčiny za Estado Novo — nacionalizační politika a její dopad na německojazyčné komunity.
- United States Holocaust Memorial Museum — Josef Mengele — jeho poválečný útěk do Jižní Ameriky a život v Brazílii.
- United States Holocaust Memorial Museum — Franz Stangl — pobyt v Brazílii od roku 1951, zatčení a vydání.