Jerzy Bielecki a Cyla Cybulska stáli 21. července 1944 u kontrolního stanoviště na okraji tábora Auschwitz v situaci, která se mohla rozpadnout jediným pohledem. On měl na sobě uniformu SS, tmavé brýle, v pouzdře místo pistole kus kovu a u sebe falešnou růžovou propustku. Ona šla vedle něj jako vězeňkyně odváděná k výslechu. Strážce se podíval na dokument a dal jim znamení, že mohou pokračovat.
Ten okamžik je skoro nesnesitelně jednoduchý. Muž s vězeňským číslem 243 právě přesvědčil esesáka, že sám patří k SS. Žena s číslem 29558 prošla kolem ozbrojené stráže ven. Za zády měli tábor, kde bylo vraždění součástí každodenního provozu, před sebou okupované Polsko a mizivou jistotu, že přežijí další dny.
Je lákavé z toho udělat romanci o lásce, která porazila Osvětim. Jenže tím by příběh změkl přesně tam, kde je nejzajímavější. Útěk vyrostl z lásky, ale provedla ho směs odvahy, přípravy, znalosti táborové rutiny a pomoci dalších vězňů. Nacistický aparát na několik minut poslechl vlastní uniformu a vlastní papír.
Číslo 243 přijelo do Auschwitz v prvním transportu
Jerzy Bielecki se narodil v roce 1921 ve Słaboszówě nedaleko Krakova. Po německé okupaci Polska se pokusil dostat k polské armádě formované ve Francii. Němci ho zatkli při překračování hranice mezi Generálním gouvernementem a Slovenskem. Dne 14. června 1940 ho deportovali do Auschwitz v prvním transportu polských politických vězňů. Při registraci dostal číslo 243.
Cyla Cybulska pocházela z Łomże a narodila se v prosinci 1920. Kvůli židovskému původu prošla ghettem v Zambrowě a 19. ledna 1943 byla deportována do Auschwitz. Po selekci dostala číslo 29558. V táboře byla vedena také pod příjmením Stawiska.
Dvě čísla v obrovském systému. Jenže právě tady začíná být příběh nepohodlný pro všechny jednoduché obrazy tábora. Ani prostředí postavené na teroru nedokázalo dokonale vymazat vztahy mezi lidmi. V roce 1944 pracoval Bielecki v obilním skladu poblíž hlavního tábora. Malá skupina vězeňkyň tam opravovala pytle. Mezi nimi byla Cyla.
V obilním skladu vznikl plán, který potřeboval víc než odvahu
Setkávali se při práci a později tajně i poté, co byla skupina žen přesunuta do sousední budovy Stabsgebäude. Zamilovali se. Bielecki začal připravovat společný útěk a rychle narazil na praktický problém: city nikoho přes strážní linii nedostanou.
Pomohl mu Tadeusz Srogi, vězeň zaměstnaný ve skladu oděvů SS. Sám se k útěku nepřidal, ale opatřil uniformu a vzor propustky používané příslušníky SS. Bielecki podle něj vyrobil šest falešných propustek v různých barvách, protože barvy platných dokladů se v táboře pravidelně měnily. Další vězeň z táborové tiskárny obstaral potřebné tiskové typy.
Tady mizí pohodlný obraz osamělého hrdiny. Bielecki byl člověk, který nakonec oblékl uniformu a došel až ke stráži, ale cesta k tomu okamžiku vedla přes další ruce. Někdo sehnal oděv. Někdo umožnil vyrobit dokumenty. Každý z nich věděl, že při odhalení může být trest brutální.
Riziko přitom nebylo abstraktní. Jen o necelý měsíc dříve, 24. června 1944, se o podobný útěk pokusili Edward Galiński a Mala Zimetbaum. Galiński se také převlékl za esesáka a Zimetbaum vyvedl z uzavřeného prostoru. Němci je po více než deseti dnech dopadli, vrátili do Auschwitz a později popravili.
Spouštěčem celé akce byla banální záminka: klobása
Odpoledne 21. července požádal Bielecki esesáka v obilním skladu, aby ho na chvíli pustil z práce. Tvrdil, že si jde vyzvednout klobásu, kterou pro něj údajně „zorganizovali“ vězni z řeznictví. Esesák souhlasil pod podmínkou, že z ní také něco dostane.
Tak se rozběhla akce, jejíž sázkou byl život: bez výbuchu a bez střelby, přes malý obchod o kus uzeniny.
Bielecki se dostal na půdu, kde měl ukrytou uniformu a část zásob. Sundal vězeňský oděv, převlékl se za příslušníka SS, nasadil tmavé brýle a prázdné pouzdro na pistoli zatížil kusem kovu. Na lístku měl připravené Cylino jméno, datum narození a vězeňské číslo. Ten den platily růžové propustky. Jednu falešnou růžovou měl u sebe.
Pak šel do budovy, kde Cyla pracovala, a představil se jako člověk z Politische Abteilung, politického oddělení tábora. Oznámil, že vězeňkyně musí k výslechu. Dozorkyně nic nepoznala. Cylu zavolali a dvojice se vydala k výstupu poblíž Rajska.
Cestou míjeli vězně, kteří před uniformou poslušně smekali čepice. Bielecki později vypověděl, že právě jejich reakce ho uklidnila: převlek fungoval. Je na tom něco mrazivého. Lidé, kteří sami žili pod terorem SS, mu v tu chvíli nevědomky potvrzovali, že vypadá přesně jako jejich dozorce.
Strážce viděl růžový papír a pustil je dál
U kontrolního stanoviště se Bielecki zastavil a ukázal propustku. Esesák se na dokument podíval a gestem je poslal dál. Žádná přestřelka. Žádný poslední sprint pod kulkami. Jen pár vteřin, během nichž falešný doklad, uniforma a sebejisté vystupování zapadly do obrazu, který stráž očekávala.
Právě to dává útěku zvláštní sílu. Totalitní teror působí jako něco všemocného, ale ani on nemůže každou sekundu fungovat jen násilím. Potřebuje rutinu. Potřebuje, aby podřízený poznal hodnost, přečetl správnou barvu papíru a reagoval tak, jak se od něj čeká. Bielecki ten mechanismus znal dost dobře na to, aby se do něj na chvíli vložil.
Asi dva kilometry od tábora změnili směr, dostali se k řece Sołe a pokračovali v útěku téměř během. Když skončil porost, který je kryl, museli se schovat; na okolních polích pracovali lidé. Táborová siréna k nim podle Bieleckého svědectví nedolehla.
Propustka jim otevřela kontrolní bod. Svobodu ještě zdaleka ne.
Devět nocí venku a pořád daleko od bezpečí
Putovali hlavně v noci, vyhýbali se cestám a obydleným místům. Po devíti nocích dorazili vyčerpaní k Bachowicím, kde jim pomohl místní muž Stanisław Kosowski a další žena, jejíž jméno si Bielecki později nedokázal vybavit. Dne 1. srpna 1944 se dostali k jeho příbuznému Janu Marusovi v Muniakowicích.
Pak se jejich cesty rozdělily. Bielecki vstoupil do oddílu polské Zemské armády, Armie Krajowe, a bojoval do konce války. Cyla našla úkryt u rodiny Czernikových v Przemęczanech. K přežití tedy nestačila falešná uniforma ani povedený průchod kontrolou. Potřebovali lidi ochotné otevřít dveře v okupované zemi a přijmout riziko, které s nimi přišlo.
Cyla později dostala falešnou zprávu, že Jerzy zahynul v boji. Po válce odešla do Spojených států. Oba mezitím žili vlastní životy, uzavřeli manželství a založili rodiny. Příběh, který dnes působí jako dokonale vystavěný film, se na desítky let prostě přerušil nedorozuměním.
Jerzy Bielecki a Cyla Cybulska, po 39 letech čekalo na letišti 39 růží
V roce 1983 Cyla v Americe vyprávěla o útěku ženě pocházející z Polska. Ta příběh poznala: v polské televizi slyšela muže mluvit o tom, jak z Auschwitz vyvedl židovskou vězeňkyni. Cyla získala Bieleckého telefonní číslo a po devětatřiceti letech se znovu ozvali jeden druhému.
Když přiletěla do Polska, Bielecki na ni čekal s 39 růžemi. Jedna za každý rok, který od jejich rozchodu uplynul. Tohle je přesně ten detail, který přežije všechny titulky, sociální sítě i filmové zpracování, protože funguje okamžitě. Dva lidé, jeden útěk, téměř čtyřicet let a kytice na letišti.
Jenže růže přicházejí až na konci. Před nimi byla růžová propustka.
V roce 1985 uznal Jad Vašem Jerzyho Bieleckého za Spravedlivého mezi národy. Cyla Zacharowicz, rozená Cybulska, zemřela 5. února 2005. Bielecki zemřel 20. října 2011 ve věku devadesáti let.
Růže jsou doslov. Růžová propustka rozhodla o životě
Z příběhu Jerzyho Bieleckého a Cyly Cybulské se dá snadno vyrobit krásná legenda o lásce. Já bych si z něj raději nechal jiný obraz: mladého vězně v cizí uniformě, ženu kráčející vedle něj a strážce, který se na pár sekund rozhodne věřit tomu, co vidí na látce a na papíře.
Osvětim nebyla poražena. Dějiny tábora nám zakazují takhle pohodlnou pointu. Dva konkrétní lidé ale dokázali z jeho mechanismu na chvíli vyklouznout a pomohli jim při tom další lidé, jejichž jména se do romantického titulku sotva vejdou.
Proto si zaslouží pamatovat obě barvy toho příběhu. Červenou barvu devětatřiceti růží po válce. A růžovou barvu falešné propustky v červenci 1944, kdy stačilo, aby se jeden esesák podíval o vteřinu déle, položil jednu otázku navíc nebo chtěl zkontrolovat něco, co kontrolovat neměl.
Na letišti po devětatřiceti letech už šlo o vzpomínku. U strážní budky šlo o život.
Kam dál
- Pohlednice Anne Berest: když paměť přijde bez podpisu
- Bůh po Osvětimi nezmizel. Jen přestal být jednoduchou odpovědí
- Nacistický mýtus o Árijcích: lebky, Tibet a falešná věda SS
Zdroje a rešerše
- Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum — Escape on 21 July 1944 — hlavní archivní rekonstrukce útěku, svědectví Jerzyho Bieleckého, vězeňská čísla, propustky, převlek a průchod kontrolou.
- Auschwitz-Birkenau — Escapes and reports — širší kontext útěků a případ Edwarda Galińského a Maly Zimetbaum.
- Yad Vashem — Jerzy Bielecki — uznání Jerzyho Bieleckého za Spravedlivého mezi národy.
- POLIN / Polscy Sprawiedliwi — The Story of Jerzy Bielecki — poválečné shledání a 39 růží; rozpor v čísle vězně byl vyřešen ve prospěch archivního záznamu Auschwitz-Birkenau.
- Jewish Telegraphic Agency — Polish Auschwitz inmate who saved Jewish girlfriend dies — poválečný život a datum úmrtí Jerzyho Bieleckého.
- Sun-Sentinel / Legacy — Cyla Zacharowicz obituary — potvrzení data úmrtí Cyly 5. února 2005.