Rockefeller měl ropu. Musk má rakety, satelity a moc

Musk a Rockefeller ukazují dvě epochy extrémního bohatství. Rozdíl není jen v částce, ale v moci, kterou dnes soukromý kapitál ovládá.

Musk a Rockefeller — Rockefeller měl ropu. Musk má rakety, satelity a moc
Rockefeller měl ropu. Musk má rakety, satelity a moc. AI ilustrační vizualizace.

Musk a Rockefeller se dnes ocitají vedle sebe v žebříčcích největších majetků lidské historie. Jenže jejich srovnání začíná být zajímavé teprve ve chvíli, kdy přestaneme hypnotizovaně koukat na počet nul. John D. Rockefeller vyrostl na ropě a průmyslovém monopolu. Elon Musk drží obrovský podíl ve firmě, která spojuje rakety, satelitní komunikaci a umělou inteligenci. Peníze už tu nejsou jen peníze. Začínají připomínat ovládací panel.

V červnu 2026 vstoupila SpaceX na burzu. Rekordní IPO udělalo podle Reuters a Bloomberg Billionaires Index z Muska prvního člověka, jehož odhadované jmění překročilo bilion dolarů. Na vrcholu 16. června se jeho majetek podle Bloombergu dostal přibližně na 1,33 bilionu dolarů.

O šest týdnů později činil odhad 684 miliard.

Přes šest set miliard dolarů bylo pryč. Musk přitom neprohrál půl bilionu v kasinu a nepřijela mu exekuce s flotilou náklaďáků. Propadla se tržní hodnota SpaceX a spolu s ní hodnota jeho podílu.

Tohle je dobré místo, kde si připomenout, co vlastně znamená věta „někdo má bilion dolarů“. Neznamená trezor nacpaný bankovkami. Znamená vlastnictví akcií, firem, opcí a dalších aktiv, jejichž ocenění se může během několika obchodních dnů změnit o částku větší než ekonomický výkon leckteré země.

Každý den další miliardář

Čísla na úplném vrcholu dnes rostou tempem, které ještě nedávno působilo absurdně. Globální žebříček Forbes pro rok 2026 napočítal rekordních 3 428 dolarových miliardářů, o 400 více než rok předtím. Jejich společný majetek dosáhl 20,1 bilionu dolarů.

To je čistě aritmeticky více než jeden miliardář navíc za den.

Žebříčky bohatství samozřejmě nejsou sčítání lidu. Soukromé firmy se obtížně oceňují, ceny akcií létají, majetkové struktury bývají složité a různé databáze používají různé metodiky. UBS proto dochází k jinému absolutnímu počtu. Směr ale potvrzuje: počet miliardářů v jejím souboru během roku 2025 vzrostl o 8,8 procenta z 2 682 na téměř tři tisíce a jejich majetek dosáhl rekordních 15,8 bilionu dolarů.

Nemá tedy cenu hádat se, zda miliardář číslo 3 001 existuje ve středu, nebo až ve čtvrtek. Důležitější je trend. Extrémních majetků přibývá a jejich součet roste ještě rychleji.

Část těch peněz opravdu vznikla podnikáním

Debata o miliardářích má jednu protivnou vlastnost. Velmi snadno se z ní stane ideologický fotbal.

Jedna strana vidí každého člověka s deseti nulami jako parazita. Druhá jako důkaz, že trh je moudrý a úspěch automaticky ospravedlňuje všechno, co s ním přijde.

Obě verze jsou příliš pohodlné.

UBS evidovala v roce 2025 celkem 196 nových self-made miliardářů, kteří přidali k majetku této skupiny 386,5 miliardy dolarů. Technologické majetky miliardářů vzrostly o 23,8 procenta a průmyslové dokonce o 27,1 procenta.

To není zanedbatelný detail. Část extrémního bohatství vzniká proto, že někdo skutečně postaví firmu, produkt nebo infrastrukturu, o kterou mají ostatní zájem.

SpaceX není feudální panství zděděné po pradědečkovi. Je to firma, která zvládla opakovaně použitelné rakety, vybudovala obří satelitní síť a dokázala ze soukromé společnosti udělat hráče v oblasti, která bývala téměř výhradně doménou států.

Nemám problém s tím, že člověk, který vytvoří mimořádně hodnotnou společnost a nese obrovské riziko, na tom mimořádně zbohatne.

Jenže tím příběh teprve začíná být politicky zajímavý.

Vedle podnikatelů už nastupují dynastie

Ve stejné zprávě UBS najdeme druhou část obrazu. V roce 2025 převzalo 91 dědiců rekordních 297,8 miliardy dolarů. UBS zároveň očekává, že během příštích patnácti let přejde k dětem miliardářů nejméně 5,9 bilionu dolarů.

První generace může vyprávět historku o garáži, prvním zákazníkovi, bankrotu za dveřmi a deseti letech práce bez jistoty výsledku.

Druhá generace se narodí do prostředí, kde kapitál nepředstavuje odměnu za riziko, ale výchozí polohu.

A třetí už může vyrůstat v něčem, co začíná připomínat ekonomickou aristokracii.

To neznamená, že každý dědic je neschopný povaleč. Znamená to pouze, že mechanismus vzniku bohatství se změnil. Jednou něco vytvoříte. Podruhé už dědíte stroj, který další peníze vyrábí sám.

Na jeden stadion se vejdou lidé bohatší než půl planety

World Inequality Report 2026 nabízí měřítko, které je mnohem výmluvnější než seznam jachet.

Nejbohatších deset procent dospělé světové populace vlastní přibližně tři čtvrtiny globálního majetku. Spodní polovina lidstva drží asi dvě procenta.

Pak můžeme obraz ještě přiblížit.

Nejbohatších 0,001 procenta představuje přibližně 56 tisíc dospělých lidí. Skupina, která se bez problémů vejde na jeden velký fotbalový stadion. Dohromady vlastní více než šest procent světového majetku a zhruba třikrát více než chudší polovina lidstva.

Od poloviny devadesátých let navíc bohatství miliardářů rostlo podle World Inequality Report přibližně osm procent ročně. U spodní poloviny populace to bylo kolem 3,4 procenta.

Tohle samo o sobě ještě nedokazuje loupež. Ekonomika není hrnec guláše, ze kterého bohatý člověk nabere velkou naběračku a chudému proto nezůstane.

Ukazuje to ale něco jiného: čím výš už člověk v majetkové struktuře stojí, tím účinnější stroj na další akumulaci kapitálu má k dispozici.

A bohatství má jednu vlastnost, na kterou se při debatě o luxusu často zapomíná. Umí se měnit v moc.

Musk a Rockefeller měří dvě různé epochy moci

John D. Rockefeller zemřel v roce 1937 s majetkem, který podle historických přehledů odpovídal přibližně 1,5 procenta tehdejšího amerického ekonomického výkonu. Proto nedává velký smysl převádět jeho miliardy jednoduše přes inflační kalkulačku a následně pořádat soutěž s dnešními miliardáři.

Jeho skutečná síla nebyla v hromadě dolarů.

Byla ve Standard Oil.

Rockefellerův podnik dokázal propojit obrovské části amerického ropného byznysu a získat takové postavení, že se z mimořádně úspěšné firmy stal antitrustový problém. V roce 1911 Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že Standard Oil porušuje Shermanův antitrustový zákon. Firma byla následně rozdělena na 34 společností.

To je mnohem zajímavější historická paralela než otázka, jestli by si Rockefeller dnes mohl koupit více Ferrari než Musk.

Americký stát tehdy v zásadě řekl: můžete být fantastický podnikatel, můžete být absurdně bohatý, ale nesmíte se stát samotným trhem.

Polovina firmy, přes čtyři pětiny hlasů

U SpaceX se dnešní podoba koncentrace moci ukazuje nezvykle čistě.

Regulatorní dokumenty uvádějí, že Elon Musk po burzovní nabídce držel díky dvoutřídní struktuře akcií přibližně 82,4 procenta hlasovací síly společnosti. Akcie třídy B mají deset hlasů proti jednomu hlasu běžných akcií třídy A.

SpaceX sama v prospektu investorům sděluje důsledek: Musk může kontrolovat výsledek záležitostí vyžadujících souhlas akcionářů včetně volby vedení a firma je podle burzovních pravidel „controlled company“.

Podle regulatorního podání zveřejněného v srpnu měl Musk k 30. červnu ekonomický podíl 48,4 procenta. Vlastní tedy necelou polovinu společnosti, ale jeho hlasovací pozice je výrazně silnější.

A teď si připomeňme, co tahle firma představuje.

Rakety. Starlink a globální satelitní komunikaci. Vesmírnou infrastrukturu. Po spojení s xAI také ambice ve výpočetní infrastruktuře a umělé inteligenci.

To už není luxusní vila o dvacet pokojů větší než sousedova.

Je to soukromá kontrola nad technologiemi, které mohou být strategické pro komunikaci, armády, ekonomiku i budoucí infrastrukturu států.

Šest set miliard zmizelo a moc zůstala

Právě zde je Muskovo letošní majetkové rodeo užitečné.

Jeho odhadované jmění vystoupalo v červnu k 1,33 bilionu dolarů. Do konce července kleslo na 684 miliard. Akcie SpaceX potom znovu ožily a 14. srpna uzavřely na 141,29 dolaru, mírně nad cenou červnového IPO, ale stále výrazně pod úrovní z konce června.

Majetek se hýbe v obrovských skocích. Kontrolní struktura firmy se přitom může téměř nezměnit.

A právě proto není nejdůležitější sledovat, jestli má nejbohatší člověk světa v pátek 700 miliard nebo bilion.

Podstatnější je, co všechno dokáže jeho vlastnictví ovládat.

Antitrust nebyl válka proti kapitalismu

Rockefellerův příběh se často vypráví jako souboj podnikatele a státu. Přesnější je vidět ho jako spor uvnitř samotného kapitalismu.

Tržní ekonomika potřebuje možnost zbohatnout. Potřebuje motivaci riskovat, stavět a investovat. Současně potřebuje pravidla, která zabrání tomu, aby vítěz soutěže koupil stadion, rozhodčího, soupeře a nakonec i pravidla příštího zápasu.

Antitrust proto není socialistická závist v saku.

Je to jeden z mechanismů, který má kapitalismus chránit před jeho vlastní schopností koncentrovat úspěch tak dlouho, až přestane existovat skutečná soutěž.

V Rockefellerově době šlo o ropu, rafinerie a železnici.

Dnes se podobná otázka může týkat cloudů, čipů, umělé inteligence, sociálních sítí, plateb, satelitní komunikace, datových center nebo přístupu do vesmíru.

Technologie se změnily. Mechanika moci nikoliv.

Nový pozlacený věk

Dnešek bývá přirovnáván ke „zlatým dvacátým“. Historicky sedí možná ještě lépe jiný americký pojem: Gilded Age, pozlacený věk druhé poloviny 19. století.

Byla to éra obrovského technologického pokroku, železnic, oceli, ropy a průmyslových impérií. Vznikalo nové bohatství a spolu s ním lidé, jejichž ekonomická síla začala konkurovat institucím státu.

Byla to také doba, která nakonec přinutila Ameriku vymyslet modernější regulaci monopolů.

Dnes nepotřebujeme kopírovat rok 1911. SpaceX není Standard Oil a Elon Musk není John D. Rockefeller převlečený do trička.

Historická zkušenost ale stojí za připomenutí.

Demokracie není ohrožena tím, že někdo může mimořádně zbohatnout. Začíná mít problém ve chvíli, kdy ekonomická moc jednoho člověka nebo několika málo firem vyroste tak vysoko, že stát přestává být jejich rozhodčím a pomalu se stává jejich zákazníkem, partnerem nebo rukojmím.

Bohatství není nepřítel. Bez protiváhy se jím může stát moc

Miliardář není automaticky nepřítel společnosti. Představa, že stát vyřeší nerovnost tím, že začne trestat každého, komu se mimořádně podařilo podnikání, je líná a nebezpečná.

Stejně líné je ale druhé náboženství: pokud člověk vybudoval velkou firmu, smí jeho ekonomická moc růst bez praktické hranice, protože trh přece rozhodl.

Trh nerozhoduje o ústavě. Akciový kurz není demokratický mandát. Technologický génius není automaticky odborník na to, jak má být uspořádána společnost.

Rockefeller nám před více než stoletím ukázal, že hranice mezi ohromujícím podnikatelským výkonem a nebezpečnou koncentrací neleží na konkrétní částce.

Leží v moci, kterou si za tu částku už nekupujete pro sebe, ale nad prostředím ostatních.

Musk může příští měsíc získat dvě stě miliard a další měsíc o ně přijít. To je burza.

Podstatnější je jiná otázka: kdo drží rakety, satelity, data, výpočetní výkon a rozhodovací práva ve firmách, bez jejichž technologií budou moderní státy čím dál hůř fungovat?

Amerika v roce 1911 dokázala říct Rockefellerovi, že podnikatel smí být bohatší než všichni kolem, ale nesmí být silnější než pravidla.

O sto patnáct let později máme technologii, o které se Rockefellerovi nesnilo, a majetky, které by zněly absurdně i jemu.

Bylo by dost trapné, kdyby naše schopnost postavit jim demokratickou protiváhu byla primitivnější než ta jeho.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky