Churchill dovedl Británii k vítězství. Proč pak prohrál volby?

Churchillovi poděkovali za vítězství a vládu svěřili Attleemu. Britské volby roku 1945 rozhodla důvěra v poválečnou obnovu, zkušenost s předválečnou bídou a přesvědčivější nabídka Labour.

Churchill v roce 1945 na stylizovaném portrétu vedle volební urny v redakčním zátiší
Vizualizace vytvořená pomocí AI.

Rok před koncem války popsal britský ministr práce Ernest Bevin v parlamentu otázku vojáků, kteří nastupovali na loď před bojem. V českém překladu zněla takhle:

„Ernie, až tohle pro vás doděláme, vrátíme se na podporu?“

Bevin 21. června 1944 uvedl, že on i Winston Churchill odpověděli ne. V té krátké výměně je celé napětí budoucích voleb. Muži mířící do války chtěli vědět, co je čeká doma. Přežít frontu a vrátit se do dlouhodobé nezaměstnanosti představovalo dost mizernou odměnu.

Když Churchill v roce 1945 přišel o premiérské křeslo, britští voliči rozhodovali právě o podobě návratu. Labouristům věřili, že poválečnou obnovu spojí se změnou životních podmínek. Válečného premiéra mohli dál obdivovat. Jeho Konzervativní straně přesto odmítli svěřit další vládu.

Churchill v roce 1945 udržel vlastní mandát, ale ztratil vládu

Churchill skončil po parlamentních volbách, jejichž výsledky byly oznámeny 26. července 1945. Většina země hlasovala 5. července; na vyhlášení se čekalo také kvůli hlasům příslušníků ozbrojených sil v zahraničí. Labour získala 393 z celkových 640 křesel. Poprvé ve své historii mohla sestavit vládu s vlastní většinou.

Bylo po vítězství v Evropě, kde se slavilo už 8. května. Válka proti Japonsku stále pokračovala. Představa, že Britové počkali na úplný konec druhé světové války a pak vítězného premiéra okamžitě odvolali, tedy nesedí ani časově.

A neproběhlo ani žádné přímé hlasování o Churchillově odvolání. Volili se poslanci. Churchill sám získal mandát v obvodu Woodford, vzniklém rozdělením jeho dosavadního obvodu Epping. Jeho strana však přišla o možnost vládnout. Podal demisi a král Jiří VI. pověřil sestavením vlády Clementa Attleeho. Záznamy kabinetu tuhle výměnu zachycují bez velkého dramatu: výsledky, demise, nová vláda.

K hlasování vedl rozpad válečné koalice. Churchill chtěl pokračovat společně až do porážky Japonska, Labour navrhovala volby na podzim. V dopise Attleemu z 22. května Churchill uznával, že nejostřejší stranické rozdíly se týkají právě hospodářské obnovy. Spor o život po válce už nešlo dlouho držet pod pokličkou.

Pro zemi to byly první všeobecné volby od roku 1935. Za deset let se změnilo skoro všechno, zatímco parlamentní mandát se během války prodlužoval zákony. Když se politická soutěž znovu otevřela, nestačilo předložit zásluhy z posledních pěti let.

Předválečná Británie nebyla domov, do kterého se chtěl každý vrátit

Konzervativce zatěžovala paměť meziválečné nezaměstnanosti a sociální nouze. Přidávala se k ní politika ústupků Hitlerovi spojená se Stanleyem Baldwinem a Nevillem Chamberlainem. Churchill proti appeasementu vystupoval. Jenže na kandidátce nestál sám za sebe jako válečný symbol; vedl stranu s podstatně delší minulostí.

V tom byl jeho politický problém. Osobní odvaha z roku 1940 nemohla automaticky napravit pověst konzervativců jako správců předválečných poměrů. Pro část voličů bylo možné uznávat Churchillovo vedení proti Hitlerovi a současně se obávat, že jeho strana po válce obnoví společnost, ve které se jim žilo špatně.

Labour tuhle paměť cíleně oslovovala. Ve svém manifestu připomínala zklamání po první světové válce: lidé přinesli obrovské oběti, vyhráli a potom dostali mír, jehož hospodářské uspořádání vyhovovalo především mocným. Byla to volební argumentace, která spojovala minulou zkušenost s konkrétní budoucí hrozbou. Další vítězství nemělo skončit dalším zklamáním.

Po tancích měly přijít domy

Labour šla do voleb s programem Let Us Face the Future. Nabízela plnou zaměstnanost, rozsáhlou výstavbu bydlení a zdravotní služby dostupné bez placení za ošetření. Požadovala také veřejné vlastnictví vybraných klíčových odvětví. Obnova měla mít jiného správce a jiný hospodářský směr.

Nejpřesnější část programu se týkala domů. Pokud bude nutné soustředit stavební materiál a řídit jeho využití podobně jako při výrobě zbraní a letadel, labouristé byli připraveni to udělat. Převáděli zkušenost válečné mobilizace do civilního života. Stát právě dokázal organizovat mimořádné úsilí kvůli přežití země. Teď měl svou kapacitu použít na bydlení.

Za těmito sliby už stál konkrétní podklad. William Beveridge ve zprávě z roku 1942 vymezil pět oblastí, proti nimž měla poválečná obnova směřovat: nouzi, nemoc, nevzdělanost, nevyhovující životní podmínky a nezaměstnanost. Jeho návrh sociálního pojištění počítal s příspěvky i dávkami poskytovanými jako nárok. Součástí širších předpokladů byla zdravotní péče a prevence masové nezaměstnanosti.

Beveridge přitom psal také o osobní odpovědnosti a prostoru pro individuální iniciativu. Smyslem bylo vytvořit základní jistotu, na které může člověk stavět vlastní život. Čtenář nemusí sdílet celý tehdejší labouristický hospodářský program, aby pochopil jeho přitažlivost pro rodinu, která se bála dalšího propadu do bídy.

Attlee nabízel změnu se zkušenými ministry

Vítězný soupeř nebyl muž, který by válku proseděl na opoziční lavici a teď přišel rozdávat rady. Attlee působil v Churchillově koalici a od roku 1942 zastával funkci místopředsedy vlády. Za první světové války sloužil mimo jiné u Gallipoli a dosáhl hodnosti majora. V roce 1938 se postavil proti mnichovské dohodě.

Vedle něj získali za války vládní zkušenost další labouristé. Ernest Bevin řídil ministerstvo práce a podílel se na organizaci domácího válečného úsilí. Voliči tedy mohli posuzovat lidi, kteří už nesli odpovědnost. Labour se během koaličního vládnutí stala pro širší část veřejnosti přijatelnější a důvěryhodnější alternativou.

To pomáhá vysvětlit zdánlivý paradox celé volby. Politickou změnu šlo provést se členy týmu, který se podílel na vítězství. Konzervativci neměli na válečnou kompetenci monopol. Churchillova sláva nedokázala Attleeho jednoduše odepsat jako nezkušené riziko.

Konzervativci měli plán. Chyběla jim důvěra v jeho provedení

Bylo by pohodlné vyprávět, že Labour nabízela reformy a Churchill pouze doutník s vítězným gestem. Konzervativní manifest z roku 1945 sliboval výstavbu domů, celostátní sociální pojištění i zdravotní služby dostupné všem občanům. Výslovně odmítal, aby se potřebná péče odpírala člověku, který na ni nemá peníze.

Už válečná koalice přijala odpovědnost za vysokou a stabilní zaměstnanost. Právě tento závazek Bevin v červnu 1944 předkládal parlamentu. Také tehdejší odpověď vojákům byla společným slibem jeho a Churchilla. Sociální obnova měla před volbami širší podporu, než naznačuje pozdější zjednodušený souboj pravice s levicí.

Historik Robert Crowcroft upozorňuje, že konzervativní vedení budoucnost důkladně promýšlelo. Vidělo před sebou dluhy, ohrožený obchod a vysoké náklady mezinárodních závazků. Poválečný svět v jeho podání vyžadoval opatrnost. Labour dokázala očekávání lepšího života spojit s naléhavější představou změny.

Spor se vedl i o prostředky. Konzervativci chtěli při obnově ponechat více prostoru soukromému podnikání a jednotlivým institucím; labouristé prosazovali výraznější státní řízení a znárodňování. Podobné názvy cílů proto neznamenaly stejnou nabídku.

Historik Michael David Kandiah ve studii o konzervativní porážce zdůrazňuje oslabenou stranickou organizaci a kampaň, která voliče nepřesvědčila, že slíbenou obnovu opravdu uskuteční. Churchill v roce 1945 vedl stranu do soutěže, v níž osobní prestiž nemohla nahradit věrohodnost celého týmu.

Varování před gestapem mířilo na vlastní válečné kolegy

V rozhlasovém projevu 4. června 1945 Churchill varoval, že socialistická vláda řídící celý život a průmysl země by nedokázala snášet ostrý nesouhlas a musela by se uchýlit k nějaké formě gestapa. Přesně v této souvislosti ten výraz použil. Strašil důsledkem socialistického systému, ale v probíhající kampani tím zasahoval lidi, s nimiž ještě nedávno společně vládl.

Byl to přestřelený útok. Důvěryhodnost Attleeho a dalších ministrů získaná ve válečné koalici ho oslabovala. Člověk nemusí věřit ve znárodňování, aby viděl rozdíl mezi sporem o uspořádání zdravotnictví a představou nové politické policie.

Samotný výrok ovšem celou porážku nevysvětluje. Ipsos ve své historii britského průzkumu veřejného mínění připomíná, že Gallup předpovídal vítězství Labour. Ve výsledku dokonce její náskok mírně podcenil. Volební obrat se dá hledat v dlouhodobější poptávce po změně; jeden nešťastný rozhlasový večer ji nevytvořil.

Výsledek vydržel déle než Attleeho vláda

Labour dostala přibližně 48 procent hlasů, nikoli souhlas všech Britů. Volební systém jí z této podpory vytvořil více než tři pětiny poslaneckých mandátů. Velikost parlamentní porážky tak byla ještě výraznější než rozdíl v celostátním hlasování. Když se mluví o zemi, která Churchilla odmítla, nesmí z toho zmizet miliony lidí, kteří jeho stranu dál volili.

Attlee převzal i Churchillovo místo při jednáních v Postupimi. Doma následovala přestavba sociálního zabezpečení a veřejných služeb. Dne 5. července 1948 začala fungovat NHS; zákon pro Anglii a Wales ji zakládal jako komplexní zdravotní službu s péčí bez poplatku. Skotsko a Severní Irsko měly samostatnou legislativu.

V roce 1951 se Churchill do premiérské funkce vrátil. Tentokrát získali konzervativci se spojenci více křesel, přestože Labour obdržela více hlasů. Ani tento výsledek se nedá poctivě vyložit jako jednomyslný soud národa. Podstatnější je, že Churchillova druhá vláda základ poválečného sociálního státu přijala.

Britové si v roce 1945 zvolili obnovu, jejíž hlavní výsledky pak přežily výměnu vlády. Otázka vojáků z Bevinova projevu dostala politickou váhu i po skončení bojů.

Vyprávění o nevděčném národu staví do středu Churchillovu ztrátu. Voliči ovšem rozhodovali o vlastních životech. Měli právo chtít jiného premiéra i po vítězství, na kterém měl Churchill obrovskou zásluhu. Jakmile by mu tato zásluha zaručovala další mandát, jejich hlas by přestal mít plnou váhu.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky