Vyhodili děti z vlaku, aby je zachránili před Treblinkou

U polských Łap rodiče vyhazovali děti z transportů do Treblinky v naději na jejich záchranu. Příběh Joly připomíná také ty, kteří zůstali ve vagonu.

Matka zavinuje dítě v nákladním vagonu; ilustrační rekonstrukce k tématu děti vyhozené z vlaků.
Vizualizace vytvořená pomocí AI.

Příběhy rodičů, kteří vyhazovali své děti z transportů, aby je zachránili, jsem dosud neznal.

V okolí polského města Łapy, na železniční trase z Białystoku směrem k Treblince, se takové pokusy odehrávaly za německé okupace. Svědectví se vztahují k transportům roku 1943. Rodiče dostávali malé děti ven z vagonů v naději, že je někdo najde a ujme se jich. Děti vyhozené z vlaků měly dostat možnost přežít transport, který je vezl na smrt.

U slova „vyhodit“ se dá snadno zůstat. Je v něm prudkost, zavržení, zbavení se něčeho. Tady jím popisujeme pokus o záchranu. Nacisté zúžili prostor pro rodičovskou péči tak brutálně, že i pád vedle kolejí mohl představovat naději. Odpovědnost za tu situaci leží na pachatelích deportací a vraždění.

Děti vyhozené z vlaků musely přežít pád i hlídky

U Łap vlaky na některých místech zpomalovaly. Polská reportérka Beata Dżon v časopise Focus v roce 2013 popsala úseky u mostu v Uhowě a v okolí Zięciuk. Rodiče děti balili do polštářů, peřin nebo kabátů a dostávali je ven malými otvory. Někdy připojovali prosbu o pomoc a cennosti.

Dokument Wyrzutki, uváděný také pod anglickým názvem Castaways, shromáždil vzpomínky osmi místních pamětníků. Natočili jej Sławomir Grünberg a Tomasz Wiśniewski, střih měla na starosti Katka Reszke. Katalog Polish Docs jej eviduje jako sedmnáctiminutový polskoamerický dokument z roku 2013. Lidé před kamerou se vraceli k tomu, co v okolí trati viděli jako děti a mladí lidé; součástí vyprávění byly i zprávy předané v rodinách.

Podle svědectví, která tvůrci zachytili, se německé hlídky o pokusech dozvěděly a vyhledávaly děti podél trati. Mnohé zavraždily. Jiná svědectví zachycují úmrtí při samotném pádu. Za hranou vagonu tedy nezačínalo bezpečí. Děti vyhozené z vlaků se ocitaly v prostoru, kde je mohl dřív než zachránce najít ozbrojený muž.

Tvůrci mluví o zprávách o několika desítkách dětí. Úplný počet vyhozených, zavražděných a zachráněných známý není. Pamětníci se shodovali na jedné dívce, která přežila díky místní rodině. To je rozsah jejich svědectví, nikoli soupis všech útěků ze všech transportů.

Za oknem byla nejistota. Na konci trati Treblinka

Treblinka II byla vyhlazovací tábor, vybudovaný pro masové vraždění v rámci operace Reinhard. Je třeba ji odlišovat od nedalekého pracovního tábora Treblinka I. Americké Muzeum památky holokaustu, USHMM, uvádí pro Treblinku II odhad přibližně 925 tisíc zavražděných Židů od léta 1942 do září 1943.

Drtivou většinu deportovaných čekalo po příjezdu zavraždění. Jen malou část vězňů pachatelé dočasně ponechávali naživu pro práce spojené s provozem tábora. U malého dítěte nelze mluvit o nějaké běžné vyhlídce, že tam s rodiči přečká válku. USHMM odhaduje počet židovských dětí zavražděných během holokaustu přibližně na půldruhého milionu. Jejich původ z nich v nacistickém systému dělal terč od narození.

Také samotná cesta měla své vražedné podmínky. Lidé byli namačkaní v uzavřených vagonech, trpěli žízní, horkem či mrazem a nedostatkem vzduchu. Ozbrojený doprovod měl rozkaz střílet na uprchlíky. Ani nemuseli dojet do tábora, aby během deportace zemřeli.

Transport přitom vyžadoval součinnost úřadů. Hlavní říšský bezpečnostní úřad koordinoval deportace, ministerstvo dopravy zajišťovalo jízdní řády. Vedle rodiče, který hledal otvor ve vagonu, stál aparát schopný naplánovat cestu jeho rodiny do vyhlazovacího tábora. Ten nepoměr je podstatnější než jakékoli líčení údajného nacistického šílenství. Tady se organizovalo a vykonávalo.

První zachránce mohl zůstat uvnitř vagonu

Historička Joanna Beata Michlicová upozorňuje na rodiče jako na první zachránce židovských dětí. Právě oni hledali úkryty, domlouvali pomoc a připravovali děti na život pod cizí identitou. Ještě před člověkem, který otevřel dveře svého domu, musel někdo jiný rozhodnout, že jeho dítě odejde bez něj.

Dochoval se například dopis Saleka a Edy Kuenstlerových Sophii Zendlerové z února 1943. Prosili ji o ukrytí své malé Anity před vyhlazením. Dítě narozené v krakovském ghettu se dostalo do katolické rodiny. Salek později zahynul v Mauthausenu; Eda válku přežila a dceru znovu našla. Dokument ve sbírkách USHMM ukazuje konkrétní jednání rodičů, kteří se pokoušeli zařídit záchranu dřív, než o všem rozhodne další deportace.

U Łap na takovou domluvu často nezbýval žádný prostor. Za oknem nebyla sjednaná adresa. Člověk, kterému by rodiče dítě svěřili, se teprve musel objevit. Děti vyhozené z vlaků tak byly odkázané na neznámé lidi, k nimž jejich rodiče nemohli dojít, vysvětlit situaci ani se ujistit, že pomohou.

Podobné odloučení máme doložené i jinde, přímo hlasem zachráněného dítěte. Jedenáctiletý Simon Gronowski odjížděl v dubnu 1943 s matkou Chanou z belgických kasáren Dossin transportem do Auschwitz-Birkenau. Do vlaku zasáhli tři odbojáři: Youra Livschitz, Jean Franklemon a Robert Maistriau. Někteří deportovaní unikli z vozu otevřeného zvenčí, další se dostávali ven vlastními silami.

Muzeum Kazerne Dossin popisuje, jak Chana pomohla synovi na stupátko a v příhodném okamžiku ho pustila. Simon přežil. Ona zůstala v transportu a byla v Osvětimi zavražděna. V rozhovoru pro Sky News v lednu 2025 Gronowski vysvětloval, že vyskočil, protože poslechl matku. Kdyby mu řekla, aby zůstal, neopustil by ji.

Simon byl dost velký, aby mohl běžet a později podat vlastní svědectví. Miminko u Łap nemohlo udělat ani jedno. Oba příběhy přesto spojuje stejný čin: rodič se pokusil zachránit dítě odloučením, které neměl jak napravit.

Zvednout dítě z náspu znamenalo přijmout dlouhé riziko

Nálezce mohl dítěti pomoci přežít následující hodinu. Pak bylo třeba zajistit další den a všechny ostatní. Německý plakát z varšavského distriktu z 5. září 1942, který uchovává USHMM, hrozil smrtí za pomoc Židům mimo vymezená místa pobytu. Výslovně zahrnoval poskytnutí přístřeší, jídla i další pomoci. Teror měl odradit také člověka, který s deportací neměl nic společného, ale mohl její oběti zachránit.

Ukrývané dítě potřebovalo každodenní péči a ochranu před prozrazením. Podle materiálů USHMM se život ukrývaných dětí zásadně lišil: některé mohly pod cizí identitou chodit mezi lidi, jiné zůstávaly fyzicky schované. Prozradit je mohla poznámka, udání nebo zvědavost sousedů. Přežít pád z vlaku bylo pro zachráněné dítě teprve začátkem.

Mezi děti vyhozené z vlaků patřila dívka, kterou Michlicová ve svém textu označuje jako Jolu. Místní obyvatelé ji našli u trati. Ujala se jí polská křesťanská rodina a vychovala ji jako vlastní dceru. Z krátkého spojení „někdo ji zachránil“ se snadno vytratí délka takového závazku. Přijetí dítěte znamenalo starat se o ně i v prostředí, kde jeho skutečný původ mohl přivolat vrahy.

Jola přežila. Svůj příběh nám nedlužila

Dokumentaristé chtěli zachráněnou ženu získat pro rozhovor. Nepodařilo se jim to. Odmítala o své minulosti veřejně mluvit. Michlicová její případ popsala v roce 2021 v textu pro Hadassah-Brandeis Institute. Žádné pohodlné pokračování, v němž přeživší přijde před kameru a uzavře cizí potřebu vědět, nenásleduje.

U dětí zachráněných v útlém věku bývala rodina zachránců jedinou rodinou, kterou skutečně znaly. USHMM zachycuje, jak po válce některé odmítaly odejít s přeživším příbuzným, kterého vnímaly jako cizího člověka. Zjištění vlastního původu mohlo znamenat další otřes, nikoli prostý návrat do pořádku. Osvobození samo neobnovilo vztahy, které nacisté zničili.

Joliných konkrétních důvodů se nemusíme domýšlet. Máme její odmítnutí. Zájem dokumentaristy, historika ani čtenáře mu nedává menší váhu. Žena, která přežila, nemusela svůj život dodatečně proměnit ve veřejné svědectví. Je možné zaznamenat zločin a současně nechat zavřené dveře zavřené.

Pomník připomněl děti bez jejich židovského původu

Reportáž časopisu Focus zachycuje ještě jednu nepříjemnou vrstvu místní paměti. V roce 1968 vznikl v Łapách skromný pomník u hrobu dvou či tří dětí. Věnování znělo „Bohaterskim Dzieciom Polskim“, tedy hrdinským polským dětem. Židovský původ obětí v nápisu chyběl. Reportáž popisuje, že jej výslovně neuváděl ani větší monument, který původní pomník nahradil v roce 2001.

Samotné označení polské samozřejmě židovský původ nevylučuje. Pro pochopení jejich smrti je ale rozhodující právě to, že byly pronásledovány jako Židé. Když tato informace zmizí, ztratí se z příběhu důvod deportace i důvod, proč bylo tak nebezpečné děti ukrýt.

Rok 1968 má navíc konkrétní politický kontext. Muzeum POLIN dokumentuje antisemitskou kampaň komunistických úřadů, čistky a vynucený odchod přibližně třinácti tisíc polských Židů. V takovém roce vzniklo ono věnování. Oběti se daly připomenout způsobem, který jejich pronásledovanou identitu ponechal stranou.

U dějin holokaustu proto nestačí spočítat památníky. Záleží i na tom, co je na nich napsané a co chybí. Stejně jako u vyprávění o záchraně záleží na tom, koho necháme stát na jeho začátku.

Děti vyhozené z vlaků měly rodiče, kteří se je pokoušeli zachránit. Člověku, který dítě našel a ukryl, patří uznání za odvahu a péči. Do stejného příběhu patří i rodič uvnitř vagonu, jehož jméno ani další osud nemusíme znát. Záchrana Joly začíná už ve vlaku.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky