Dzagub: Půlka hudebního vystoupení je vizuál

Z bubeníka rapperem

Kdy se tvoje hudba poprvé dostala k lidem, které jsi osobně neznal?

Ono to začíná tím, že kámoši ukazují hudbu kámošům. Tohle dělá můj kámoš, mně se to líbí, a oni to zase ukážou někomu dalšímu. Pak už je těžký říct, jestli kámoš kámoše je někdo, s kým jsem propojený, nebo ne. Takhle se to dostalo k lidem, o kterých jsem v životě neslyšel. Mohlo to být už v prvních pár měsících, co jsem začal hudbu publikovat.

Šířilo se to samo mezi lidma. Nemyslím virálně na internetu, spíš že si to říkali a pouštěli mezi sebou.

Jak ses vlastně dostal k hudbě?

Moje máma tancovala asi patnáct let v Národním divadle, takže mě rodiče dali hodně brzo na street dance. Když jsem si pak měl vybrat, rodiče mi řekli, jestli chci na sportovní, nebo na hudební základku. Bavilo mě tancovat, tak jsem si vybral hudební, protože jsem si myslel, že tam budeme tancovat.

Místo jedné hodiny hudebky týdně jsme měli čtyři nebo pět. Na jedné byla teorie nebo historie hudby, na ostatních jsme hráli jako kapela. Já jsem byl osm let bubeník. Na samotné bicí jsem chodil do lidušky a ve škole jsem se učil hrát v kapele. Pomáhal jsem taky učiteli se zvukem na školních festivalech.

Co tě na bicích přitahovalo?

Vždycky mě víc bavil rytmus než melodie. Proto taky často poslouchám nebo dělám hudbu, ve které nejde tolik o melodii, ale spíš o bicí a basu. Máma poslouchala hip hop a funky, táta zase spíš takové berlínské techno. Řekl bych, že moje hudba je občas zlatým středem mezi těmito žánry. Táta ale hudbu nedělá, je konzument.

Kdy se to přepnulo od hraní v kapele k tomu, že chceš tvořit něco vlastního?

Byly to dvě věci. Za bicíma jsi schovaný vzadu za zbytkem kapely a já jsem vždycky chtěl být někde vepředu. A za covidu jsem se nudil, tak jsem zkoušel různé audioprogramy. Kámoši v tom něco trochu uměli, stáhl jsem si to taky a po škole zkoušel dělat beaty.

Ale nebylo to tak, že bych koukal na rappera v televizi a řekl si, že chci být jednou jako on. Byl jsem pořád bubeník a do toho si ze srandy dělal písničky. Až časem mi došlo, že to je to, co chci dělat. Že to, co mi na bicích chybělo, nacházím v rapu. Trvalo mi třeba rok, než mi došlo, že přesně tady se můžu vyřádit.

Proč sis k vlastní tvorbě vybral počítač, a ne třeba kytaru?

Poslouchal jsem hudbu ze synťáků. Rap jsem vlastně skoro neposlouchal, dokud jsem ho nezačal dělat. Jenom mě bavilo psát vtipné texty. Hlavně pro mě a moje kamarády, normální člověk by se jim asi vůbec nezasmál, protože to byly většinou naše reference.

Rap mě začal bavit poslouchat až potom. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co dělám. Zpětně slyším, že první písničky byly fakt hrozné. Některé jsem už ze Spotify stáhl, na SoundCloudu se něco z těch začátků ještě dá najít.

Mezi začátky jsou Point of view se spolužačkou Evou Poledníkovou a první rapová věc Dumbum 120dB. Jak spolu souvisejí?

Nejdřív jsem dělal beaty. Měl jsem jeden drum and bassový a říkal si, že by bylo hezké, kdyby na něj někdo zazpíval. Znal jsem tuhle holku ze základky, přišel za ní a udělali jsme to spolu. Ona má super anglický přízvuk, proto je Point of view anglicky. Já dělal instrumentál, nahrávání i mix a master. Pracoval jsem v FL Studiu, ve kterém dělám dodnes.

Kvůli té písničce jsem si zařizoval vydávání na Spotify. Vedle toho už jsem měl nějaké svoje rapové písničky pro kámoše. Chtěli jsme si je dávat k fotkám na Instagram, takže jsem je začal vydávat taky. Dumbum 120dB se jmenuje podle naší oblíbené petardy a byla to moje první rapová nahrávka, kterou jsem rovnou pustil ven.

Ty dvě věci vznikaly v podobné době. Point of view byla podle mě dřív hotová, ale je možné, že Dumbum nakonec vyšel dřív. Vím, že důvod, proč jsem si to vydávání vůbec zařídil, byl Point of view.

Jak vzniklo jméno Dzagub?

Byla to moje přezdívka. Někdy kolem šesté třídy jsme si hráli s písmenkama a kamarád mi jednou napsal něco jako Dzagube. Jmenuju se Jakub a přišlo mi to vtipné. Pak mi tak začali říkat všichni a už mi to zůstalo. Kdybych se pojmenoval jinak, bylo by to divné, takže jsem nad tím moc nepřemýšlel.

Co z Vršovic se dostalo do tvojí hudby?

Řekl bych, že máme trochu jiný typ zábavy než hodně kluků z jiných částí Prahy. Spousta lidí chodí na diskotéky, my jsme spíš hospodští kluci. A dřív jsme měli hrozně rádi pyrotechniku. Z nějakého záhadného důvodu mi přijde, že je to ve Vršovicích velké, nebo je to jenom tím, že všichni, které znám, jsou na to experti.

První písničky byly skoro všechny o petardách. Z těch už jsme trochu vyrostli, ale na Silvestra si pořád rádi uděláme rachot.

V lyzak freestyle jsou přezdívky a historky z výletu. Fungují i pro někoho, kdo tam nebyl?

Ne, to je prostě inside joke. Na lyžáku jsme od učitelů dostali za úkol vymyslet básničku a já místo toho vymyslel rapovou písničku. Zarepoval jsem ji tam, přišlo mi to vtipné a pak jsem ji nahrál. Byla to snad druhá věc, kterou jsem dal na Spotify.

Dostali jsme i slova, která jsme v té básničce museli použít. Proto jsou tam přezdívky a hlášky z lyžáku. Bylo to pro moji partu, vlastně spíš pro celou školu. Ti lidé těm referencím rozuměli.

Co je za názvem Táhne mi na osm trojek z chování?

Celé to album byl takový boj se základkou, proto jsem zvolil komický název. V jednu chvíli mi chtěli dát trojku z chování kvůli absenci. Když jsem si to přepočítal na hodiny, vycházelo mi to na osm trojek, i když dostat můžeš samozřejmě jenom jednu.

Víc se do toho pouštět nechci. Takže to byl takový protiškolský, rebelský projekt.

Parta v oranžovém

Kde jsi poprvé vystoupil před lidmi?

Úplně poprvé na školním lyžáku na diskotéce. Všichni to tam znali, bylo tam asi sto lidí a díky tomu, že jsme byli hudební škola, měli jsme repráky a techniku, takže to mělo atmosféru malého klubu. Bylo tam i malé pogo. To ale nebyla veřejná akce.

První veřejné vystoupení bylo asi v roce 2023 na GarážFestu v podniku Garáž Břetislavka. Tam jsem si dal pár písniček během vystoupení SOY.

Jaký máš vlastně vztah k SOY? Jsi jejich součástí, nebo spíš spřátelený člověk?

Řekl bych, že jsem v SOY jednou nohou. S klukama dělám písničky a navzájem vystupujeme na svých akcích. Když mají koncert oni, přijdu tam zahrát pár skladeb. Když mám koncert já, přijdou si zase oni dát něco svého a já se mezitím stihnu rozdejchat. Vlastní partu ale máme jinou; Muži v Oranžovém.

Kdo jsou Muži v Oranžovém a kde se ten název vzal?

Jednou jsme šli s naší partou na koncert do Roxy. Asi týden předtím jsme byli v sekáči a měli tam super popelářské hadry, tak jsme si je ze srandy koupili. Stály třeba třicet korun. Před koncertem jsme si řekli, že si je vezmeme na sebe, aspoň se v davu najdeme. Svítí to jako reflektor, takže přes celý dav vidíš nějakého mužíka v oranžovém a víš, že to bude tvůj kamarád.

Pak se z toho stala tradice. Chodili jsme tak na další rapové koncerty a lidi nás začali poznávat. Snažili jsme se rozhýbat dav, i přesto, že jsme nebyli na pódiu.

Kdo je tvoje nejbližší hudební parta?

Z těch aktivně rapujících jsou to třeba Ubrush a Dojel a poslední dobou i třeba Lil Fault a Prucca. S Toperem jsme to ze začátku dělali ve dvojici. Je mnohem zábavnější, když jste na nápady dva. Pak měl Top R víc povinností a zůstal jsem u toho spíš já sám, ale pořád se k tomu vrací, chodí na koncerty a je asi ten nejdůležitější hypeman.

Ubrush je jeho brácha. Některé kluky znám ze základky, další se přidali na střední.

Jak jsi kamarády dostal od poslouchání k tomu, aby s tebou sami rapovali?

Úplně původně jsem měl nějakou vtipnou písničku a zeptal se kámoše, jestli by tam neudělal ad-libs, prostě nějaké zařvání na pozadí. A místo toho z toho vzniklo, že si tam napsal sloku.

Takhle jsem postupně přitáhl kamarády, kteří předtím nerapovali. Já v té době taky vlastně ještě nebyl rapper. Nahráli jsme nějakou blbost, je to začalo bavit a psali si vlastní texty. Někteří se časem vyrapovali.

Ty první rapové instrumentály jsi dělal sám?

U Dumbumu vůbec. To je ukradený instrumentál z anglické písničky a spíš taková její parodie. Refrén je skoro stejný, jenom to přeložím do češtiny a místo násilí v Londýně rapuju o petardách. Bylo mi čtrnáct nebo patnáct a dělal jsem to pro svoje kamarády.

První dva roky jsme beaty normálně kradli všude a docela se divím, že ty písničky pořád jsou na Spotify. Některé beaty na prvním albu už jsem ale dělal sám. A tenhle rok jsem hodně šlápl do vlastní produkce. Teď poprvé pracuju na projektu, na kterém jsem si udělal úplně všechny beaty.

Která skladba pro tebe byla zlom, kdy sis našel něco, co používáš dodnes?

Flipy. V diskografii mám docela viditelný bod, kdy se to přehouplo. Předtím to byla jenom sranda, potom jsme začali brát vážněji řemeslo, ale pořád jsme chtěli, aby to bylo komické. V té době jsem si taky koupil nový mikrofon a chtěl vytáhnout zvuk. Víc jsem začal dělat na svoje beaty a našel si hlas, který mi vyhovuje.

Flipy navíc vznikly z konkrétní věci. Jeden kluk ze střední pořád všude, kam jsme přišli, skákal salta, dostal přezdívku „Lil Flip“. Následně jsme o tom udělali písničku a začali je skákat i na koncertech. To propojení písničky a toho, co se děje na pódiu, je něco, co krásně funguje na koncertech a nesmí nikdy chybět.

Pořád si ale nemyslím, že jsem nějak zvlášť dobrý rapper. Ještě mám dlouhou cestu před sebou. Teď se považuju spíš za lepšího producenta než rappera, s texty ještě nejsem tak spokojený.

Pivní policie a práce ve studiu

Jak vznikla Pivní policie? Co bylo první?

Byl jsem na pivu na horské chatě v Krkonoších a hlavou mi projelo slovní spojení pivní policie. Zapsal jsem si ho jako vtipný verš a pak mě napadlo, že by se tak mohla jmenovat celá písnička. Začali mi do hlavy skákat nápady na videoklip, merch, tématizovaný koncert a tisíc jiných nápadů, pak mi došlo, že se na to slovní spojení dá vymyslet milion věcí, tak jsem to hned zavolal Ubrushovi.

Příběh je jednoduchý: jsme policie, která vyšetřuje, když se někde málo pije. Když nadejcháš, nedostaneš pokutu. Je to obrácená policie. V klipu pak máme zásah do hospody a podobné hlášky.

Co do té skladby přinesl Ubrush?

Za mě Pivní policii. Kdybych tam byl jenom já, nebylo by to ono. On má tvrdý hospodský a zároveň militantní hlas, který si na ten beat sedl jako prdel na hrnec. My to často dáváme jako nástupovku na koncert, protože on začne a hned to funguje. Není čas na rozdýchání, jedeme od první skladby na sto procent.

Baví mě ten kontrast: já mám jemnější hlas a on je úplný Satan. Klidně bych řekl, že je to spíš jeho písnička než moje. Mám třeba kamarády z Nizozemska, které jeho hlas baví čistě foneticky, i když nerozumějí textu.

Texty si ale píšeme každý sám. Kdo je právě u mikrofonu, toho je ta část.

Jak vypadala výroba Pivní policie? Je na vydané verzi něco, co tam původně být nemělo?

Na začátku, pod tím, co říká Ubrush, jsem potichu slyšet ještě já. To tam být nemělo. Jednou jsem otevřel projekt, chyběly tam stopy a já blbec jsem to uložil. Kdybych to pak chtěl znovu upravovat, musel bych stopy naházet zpátky a všechno znovu nastavit. Tak jsme vydali verzi, kterou jsem měl naštěstí vyexportovanou. To je taková nehoda, o které možná Ubrush ani neví.

Nahrávali jsme na mikrofon přivázaný izolepou ke stojanu, protože na něm pořádně nedržel. Takhle vznikalo i celé první album. A videoklip jsme si dělali taky sami. Stříhal jsem ho já, ale samozřejmě se nemůžu sám natáčet, takže to byla naše společná produkce.

U Akce už jsi nahrával u Huclberryho a mix a master dělal Audiogarden. Proč ta změna?

Objevila se možnost udělat tu spolupráci za zlomek normální ceny. Pro mě, když z hudby skoro nic nevydělávám, to ale pořád byla velká částka.

Na můj prosincový koncert přišel člověk, který se krátce předtím seznámil s mým tátou. Táta mu řekl, že dělám hudbu, on se přišel podívat a líbilo se mu to. Potom mi řekl, že mě může propojit s Huclberrym. Dali jsme si čísla a druhý den mi zavolal, že příští pátek jdu do studia. Neměl jsem vůbec nic připraveného.

Naštěstí jsem měl v šuplíku asi nejlepší beat, který jsem do té doby udělal. Schovával jsem si ho pro nějakou velkou příležitost a řekl si, že tohle je ona. Znal jsem Huclberryho produkci ze Smackových věcí, takže jsem tam jel úplně vyklepaný. Dal jsem dohromady asi pět rozepsaných částí, které jsem měl v jiných písničkách. Všechny se nějak točily kolem koncertů a akce, tak z toho vznikla Akce.

Studuješ film a multimédia. Co z toho používáš pro hudbu?

Hlavně si nemusím někoho platit na obaly, promo a videoklipy. Můžu ty věci dělat sám.

Tu školu jsem si vybral, protože mě to baví. Můžu vymyslet film o nějaké blbosti a pracovat na něm celý rok. Máme samozřejmě češtinu i normální předměty k maturitě, ale vedle toho si půl roku vymýšlíme film a potom ho točíme.

Vlastní zvuk a vlastní humor

Ve Spotify biografii máš Sachu Barona Cohena. Co pro tebe znamená?

Na filmové škole se mě ptají na vzory a on je asi největší. Není jenom herec, zasahuje i do scénářů a do toho, jak jeho komedie vznikají. Nejradši mám Aliho G. Poslouchá vlastně stejnou hudbu, jakou se poslední dobou snažíme dělat my, ty anglické žánry, bassline, jungle a tak.

Když někde u kamaráda pouštíme něco na usínání, často skončíme u Aliho G. Je to takový náš vršovický patron. My sami žijeme trochu Scooby-Doo a Tom a Jerry život a já se tu atmosféru snažím dostat do hudby. Vyprávěním nebo slovními obraty, které mají náladu hospodského večera.

A kdo tě teď ovlivňuje hudebně?

Z Česka zvukově Smack. Baví mě, že zkouší různé kombinace a že jsou ty beaty originální. Často mě to baví i víc než samotný text.

V humoru a satiře je to Patrik Love ICY L. On dokáže udělat písničku o úplně obyčejných věcech ze života tak vtipnou, že by mohl sebrat většině českých scenáristů práci. Smack a ICY L dělají hodně jinou hudbu, ale zajímavé je, že je poslouchají podobní lidé. A myslím, že ty lidi by mohlo bavit i to, co dělám já: satira a zároveň pokus o originální zvuk.

GOPNIK je v katalogu Techno a Zatancuj Dance. Co je spojuje s tvým rapem?

Baví mě dělat něco neobvyklého v beatech a míchat žánry. Někdy jsou v jedné písničce dva najednou, jindy se ten žánr v průběhu změní.

GOPNIK je pro mě věc, kterou pustíš ve dvě ráno, když už jsou všichni opilí. Zatancuj je spíš pro širší publikum. Může se s ní ztotožnit víc lidí.

Proč vznikly chill verze na No, tak to by stačilo?

Vzali jsme texty našich oblíbených vlastních písniček a dali je do umělé inteligence, aby je udělala v jiných žánrech. Třeba jako Elvise Presleyho nebo Kabáty. A chystáme i druhý díl.

Pneuservis chill verzi normálně pouštíme na koncertech. Je z toho rocková písnička. Top R si vždycky vezme stojan na mikrofon a dělá na stagi úplného Freddieho Mercuryho.

Kdo nás vidí poprvé někde na festivalu, musí z toho mít strašný zmatek. Nejdřív hraje dubstep, pak rap, skáčeme na trampolíně, někdo jezdí na vozíku a najednou rocková písnička. Lidi se ptají, co to je za páté přes deváté. Ale myslím, že právě to ten koncert oživuje a drží lidem pozornost.

Co ti spolupráce s jinými hlasy umožňuje udělat, co bys sám nevymyslel?

Rád si hraju s tím, když je na písničce víc lidí. Ne aby měl každý jednu sloku a tím to skončilo. Někde se střídáme po verších, pak to někdo vezme na delší kus a zase se vrátíme. Chci, aby to bylo do sebe propletené, ne aby měl každý jenom svých třicet vteřin. Na stagi pak i vypadá mnohem víc dynamicky, když se rychle střídáme.

S MCRem máme Sprchu. On má hluboký, skoro batmanovský hlas. Když jsem slyšel poprvé beat, už jsem měl v hlavě rychle střídavý refrén a rovnou nás napadlo, že při té písničce osprchujeme publikum vodou z lahví. Další super interaktivní prvek na živé koncerty.

Na Ubrushovi i MCRaketkovi mě baví, že mají úplně jiné hlasy než já. Posluchač je hned rozliší a to střídání je zajímavé. S někým máme hlasy podobnější a tam to tenhle kontrast nemá.

Když se na společné skladbě neshodnete, jak rozhodnete o konečné verzi?

Když jsme dva, zeptáme se někoho třetího, o kom víme, že je zkušený. Často se rád ptám pár zkušenějších kluků, se kterými jsem v kontaktu, a oni mi rádi udělají recenzi. Mám pár lidí, se kterými přímo nespolupracuju, ale známe se a můžu se jich zeptat.

Když jsme tři, většinou rozhodne, kdo má víc hlasů.

Koncert jako společná akce

Říkal jsi, že hlavním prvkem vaší tvorby nejsou jen nahrávky, ale koncerty. Co má člověk na show dostat?

Na filmové škole nás učí, že půlka filmu je zvuk. Já si zase myslím, že půlka hudebního vystoupení je vizuál. Snažíme se proto vymyslet pokaždé nějaké divadýlko nebo nějakou show, která to celé posune, např. trampolína na stagi, invalidní vozík, nafukovací loď, štafle atd.

Vždycky si hrajeme i s interaktivními prvky s davem přímo ve formě písniček, jako jsou Flipy, Sprcha nebo Triko Dolu.

Například z té trampolíny jsme skákali salta po pódiu i do lidí.

Na moje osmnáctiny jsme zase připravili překvapení s vlasama. Lidi mě znali dlouhovlasého a já se objevil vyholený jako mnich. Přivezli mě na stage na vozíku, stáhli mi pytel z hlavy a najednou jsem měl tenhle účes, dav byl v šoku, pochopitelně. Během koncertu jsem se pak oholil úplně a od té doby mám vlasy krátké.

Který koncert tě přinutil změnit způsob vystupování?

První, který byl opravdu můj. Nemyslím první vystoupení, ale první vlastní koncert, který jsme sami organizovali. Bylo to v Beats from the Basement. Naplánoval jsem si delší show, než jsem byl schopný udýchat, a při plánování mi to vůbec nedošlo.

Bylo tam horko, plno lidí a špatně se dýchalo. V jednu chvíli jsem už fyzicky nemohl, tak to kluci nějak odehráli za mě.

Od té doby při skládání pořadí přemýšlím i nad tím, co bude náročné. Po náročnější skladbě můžou dát kluci z SOY nějakou svoji písničku, abych se napil a rozdejchal. Nebo dám skladbu, na které je víc interpretů.

Zároveň se ale dav nesmí začít nudit, energie musí zůstat.

Nové skladby a další práce

Jak vznikla Skinny Bitch?

Minulé letní prázdniny jsem byl dva měsíce na Maltě a studoval angličtinu. Uprostřed toho jsem měl čtrnáct dní angínu. Jsi na ostrově, kde není nic jiného než kluby, pláže, vedro, a ty ležíš na pokoji v posteli.

Tak jsem si psal o tom, co mi chybí. Text mi pak dlouho ležel v šuplíku.

Když jsem udělal ten beat a procházel si staré texty, najednou to k sobě sedlo. Ten nápad je osvěžení, které ti dá pití někde ve vedru na pláži.

Co jsi na té skladbě udělal jinak než dřív?

Největší změna je jednoduchost. Ten beat má tři prvky: basu, bicí a trumpetu. Je to asi nejjednodušší beat, který jsem kdy udělal a na který jsem něco nahrál. Funguje to a je tam hodně místa pro hlas.

Se zvukem ale nejsem úplně spokojený. Dlouho jsme se s tím prali, pak jsem udělal už jenom jednodušší úpravy a poslal to ven, aby nebylo moc dlouho ticho. Mám tu písničku v hlavě asi rok a půl a už mě tolik nebaví. Zároveň jsem řešil nové EP a na to se těším mnohem víc.

Co už na novém EP skutečně děláš a v čem pro tebe bude jiné?

Poprvé je celé moje produkce. Všechny beaty, mix i master si dělám sám. Mám v plánu vydání na konec listopadu a zatím to vypadá, že to vyjde.

Je tam pět písniček. První dvě jsou rap, čtvrtá a pátá bassline. A ta prostřední je most.

Co ses při té práci potřeboval naučit nebo zkusit poprvé?

U druhé skladby je největší hra s mým hlasem, jakou jsem zatím zkusil. Zní to, jako by tam bylo třeba pět různých lidí, ale jsem to všechno já a suprově to sedí k tématu skladby.

Je to jako schody. Začne pomalu, plíživě, pak se přitvrdí, najednou šeptám a dál se to stupňuje. U některých věcí jsem se bál, že budou znít divně, ale jsem s výsledkem spokojený. Nikdy předtím jsem si s hlasem tolik nehrál.

Co hudba stojí

Hudba ti zatím peníze spíš bere, nebo přináší?

Rád do toho investuju víc, než mi to vydělá, aby se to posunulo. Někdo si rád koupí nové hadry a já si rád koupím kvalitní mix a master. Hadry někde zapomenu nebo se zničí, ale tu písničku jednou můžu pustit svým dětem.

Zatím to není o astronomických částkách. Já do toho dávám peníze a taky si z toho ty peníze beru. Když ale kluci třeba přivezou dodávkou trampolínu, samozřejmě že jim zaplatím benzín. Nebo mají nápad, že na Pneuservis nakoupí nafukovací pneumatiky do bazénu, tak to zaplatíme z koncertu. Někdy honorář ani nevystačí na ten večer.

Mění se kamarádství, když spolu začnete pracovat a řešit termíny?

Některé kluky to ze začátku bavilo, ale potom do toho nechtěli dávat tolik úsilí jako já. Brali to jenom jako srandu a ve chvíli, kdy jsme začali pracovat vážněji, už se jim tolik nechtělo.

A teď je druhá věc, že hodně z nich chodí na vysokou a pracuje, já maturuju. Je těžké najít čas. Chtěl bych třeba, aby Ubrush udělal vlastní EP. Nějaké moje beaty má, něco už se na tom dělá, ale potřebujeme se sejít.

Přes prázdniny jsem proto udělal svoje EP, abych ho mohl vydat a měl pak trochu klid na maturitu.

Máš už vlastní web nebo merch? A kdo ti pomáhá domlouvat koncerty?

Merch ještě nemám a moje stránka je zatím Instagram. Teď se nechci pouštět do věcí, které bych rozjel a nedořešil. Musím se připravovat na maturitu, přečíst knihy a natočit film.

Oficiálního manažera ani bookera nemám, ale mám Huga, se kterým to děláme napůl. Jeho táta dělá metalové koncerty a má kontakty na menší kluby. Takhle nám může pomoct.

Poznáš už na koncertech, že tvoje věci žijí i mimo okruh kamarádů?

Jo. Po prosincovém koncertě, který jsme nenaplnili tak, jak jsme čekali, jsem si dal pauzu od pořádání vlastních akcí. Začal jsem víc dělat hudbu a propagaci.

Na posledním festivalu ve Stormu už jsem slyšel z davu, že lidi ty písničky znají, a nebyl to přitom můj koncert. Nebo se chceš jít ven dovolat, protože v backstage není signál, a cestou se s tebou chce fotit deset lidí. To samozřejmě cítíš.

Myslím, že některé věci, které už mám venku, by mohly oslovit víc lidí. Jenom k nim ještě nedošly. Až mě někdo najde za rok, může poslouchat písničku, která existuje už teď. Proto je pro mě důležitá soustavná propagace.

K rozhovoru se přidává DJ Nikita

Nikito, jak ses dostal k DJingu?

Nikita: Hlavně přes Kubu. Rap jsem měl rád, ale nenapadlo mě, že bych se mohl v hudbě nějak angažovat. Když jsem poznal Kubu, začal mě brát na různé akce, třeba SOY. Viděl jsem tam kluky, kteří DJovali, a strašně se mi to zalíbilo.

Na kalbách jsem přitom hudbu vždycky pouštěl já. Měl jsem přehled, co se komu líbí. Koupil jsem si tedy malý kontroler za pár tisíc a potom mi Kuba nabídl, jestli bych mu nechtěl dělat DJ na show. Kývl jsem na to a od té doby hrajeme spolu.

S tím, jak se posouvá Kuba, se posouvám i já. Mám větší akce i vlastní hraní. A v podobnou dobu jsme začali objevovat stejné britské žánry, garage, grime, dubstep a bassline. Takže jsme se v tom sešli.

Jak dlouho spolu hrajete a odkud je DJ Božkov?

Nikita: Hraju zhruba dva roky a s Kubou jsem v podstatě na každé jeho show. Božkov mi říkali už od základky, je to přezdívka z příjmení. Když jde o Kubovy akce, zůstává to i jako součást show. Jinde používám jiné jméno.

Máš ambici dělat i vlastní hudbu?

Nikita: Ne, já čistě DJuju. Vlastní produkci nemám a zatím ji ani neplánuju, protože na ni nemám moc času. Ale uvidíme.

Kam se to může posunout

Texty jsou česky. Máš přesto ambici vyjet i do zahraničí?

Přemýšlím, jak to udělat. Mám kamarády z Nizozemska, se kterými rapuju. Dělají stejné anglické žánry, jaké máme rádi my. Říkám jim, ať zkusí dělat promo a najdou si u sebe pár stovek lidí, kteří budou chodit na koncerty. Potom můžeme jezdit tam a zpátky. Oni ke mně, já k nim.

Myslím, že by ta show mohla být stejně energická jako tady, v našem žánru stejně záleží možná i nejvíc na beatech a na flow, takže si to lidi užijou, i když tomu nerozumí. To šlo vidět, když kluci z Nizozemska přijeli na moji show do Prahy a dělali mi předskokana.

Lidi by sice neřvali celý text. Něco by se ale mohli naučit foneticky, třeba opakující se refrén Zatancuj. Přiletěl bych s Nikitou a udělali bychom tam naši show.

Myslím si, že je absolutně možné to rozšířít do zahraničí tím, že budu spolupracovat s rappery z té cizí země, i přesto, že mi publikum nebude rozumět. Hudba je mezinárodní jazyk.

Jak ses s těmi kluky z Nizozemska vůbec potkal?

Úplnou náhodou přes Counter-Strike. Jednou jsem hrál před spaním, prohrál a řekl si, že si dám ještě jednu, vyhraju a půjdu spát. V další hře jsem si začal povídat anglicky se dvěma klukama. Zjistili jsme, že taky chodí na filmovou školu, taky rapují a poslouchají stejnou hudbu. Najednou jsme byli úplně stejní lidi, jenom z různých zemí.

Nakonec jsme si do čtyř do rána volali, ukazovali věci a pouštěli písničky. Za půl roku přiletěli do Prahy na můj koncert v Chapeau Rouge a pak jsme to oslavovali ve Vršovicích. Bylo to krásné. Přemýšlím, že bych po maturitě jel třeba na měsíc za nimi.

Kdybych si ten večer řekl, že už jdu spát, vůbec bych je nepotkal.

A co spolupráce s Poláky nebo Slováky, kde je menší jazyková bariéra?

Na Slovensku vlastně nikoho neznám. S Poláky by to mohlo být vtipné, ale nevím, kde bych se s nimi potkal. Spíš bych se s nimi chtěl seznámit normálně osobně, třeba někde v hospodě na dovče, než přes nějakého manažera.

Taky mám jednu větší spolupráci na připravovaném EP, tu si zatím nechám jako překvapení.

Když vidíš, kam to může jít, nechceš kolem sebe začít stavět větší tým a všechno urychlit?

Teď ještě tolik nešlapu na pedál, protože mě čeká maturita. Chci dokončit rozdělaný projekt a nikam zbytečně nespěchat. Spíš si udělat zajímavou diskografii, abych pak mohl oslovit co nejvíc lidí tím, že už mám dobré písničky, než se snažit být co nejrychleji celebritou.