Amundsen a Nobile nejsou jen dvě jména z polární kroniky. Jsou to dva muži, kteří spolu letěli nad severním pólem, pak se rozhádali o slávu a nakonec je znovu spojilo to nejhorší možné místo pro lidské ego: arktický led.
Roald Amundsen mohl zůstat doma. Mohl říct, že Umberto Nobile už není jeho věc. Mohl si sednout do křesla, nechat noviny vychladnout na stole a tvářit se, že člověk, se kterým má rozbitý vztah, si má svoje neštěstí vyřešit sám.
Jenže Amundsen nastoupil do letadla.
A už se nikdy nevrátil.
Tohle není roztomilá historka o starém kamarádství, které v poslední chvíli přemůže všechny spory. To by bylo moc čisté. Moc snadné. Moc nedělní. Skutečný příběh je ostřejší: slavný Nor letěl hledat Itala, s nímž se po společném triumfu dostal do hořkého sporu o zásluhy. A právě proto má ten příběh sílu. Ne proto, že by v něm všichni byli krásní. Ale proto, že v něm člověk s prasklinami udělal v rozhodující chvíli velké gesto.
Amundsen a Nobile: když se triumf začne dělit na porce slávy
V roce 1926 spolu Amundsen, americký mecenáš Lincoln Ellsworth, Nobile a další členové posádky přeletěli severní pól ve vzducholodi Norge. Nobile byl konstruktér a pilot. Amundsen byl polární legenda a vůdčí tvář expedice. Ellsworth přinesl peníze a jméno. Nad ledem to fungovalo. Na zemi už méně.
Úspěch je krásná věc, dokud se nezačne porcovat. Kdo byl hlavní? Kdo jen řídil stroj? Komu patří fotografie, titulní strana a věta v učebnici? To nejsou drobné otázky, když žijete v době, kdy polární výprava není jen věda, ale také národní prestiž, osobní značka a politické divadlo.
Amundsen byl muž chladu, disciplíny a tvrdé účelnosti. Nobile byl italský inženýr, generál a vzduchoplavec, jehož stroje vypadaly jako obří plovoucí zvířata z kovu, plátna a ambice. Jeden potřeboval druhého. A oba nejspíš cítili, že ten druhý si z velkého příběhu bere větší kus světla, než by měl.
Do téhle mužské chemie vstoupila ještě jedna postava, skoro absurdně něžná: Nobileho malý pes Titina. Ne Tina, ale Titina. Pes ve vzducholodi. Pes u severního pólu. Pes v příběhu mužů, kteří si hrají s mapou světa, a přitom vedle sebe pořád potřebují obyčejného živého tvora.
Titina je v tom příběhu důležitá ne proto, že by rozhodovala o dějinách. Ale protože je vrací z plakátu na zem. Dějiny najednou nejsou jen pól, vlajka a slavnostní projev. Jsou to i packy na palubě, strach v hluku motorů a zvíře, které netuší, že se právě stalo maskotem lidské slávy.
Italia měla nést triumf. Přinesla červený stan
O dva roky později se Nobile vydal do Arktidy znovu. Tentokrát s italskou vzducholodí Italia. Už bez Amundsena.
Tohle nebyl jen technický podnik. Byla to show moderní doby: vzducholoď jako důkaz, že člověk už neleze po zemi jako prosebník, ale pluje nad ní jako pán. Fascinující představa. Jenže Arktida nemá ráda lidské tiskové zprávy.
Italia po dosažení oblasti severního pólu ztroskotala při návratu u Špicberků. Část posádky skončila na ledové kře. Část zmizela s odtrženou vzducholodí. Přeživší čekali v improvizovaném táboře, jehož symbolem se stal červený stan. Najednou nebylo důležité, kdo komu ukradl potlesk. Důležité bylo rádio, počasí, palivo, led a čas.
Svět sledoval velkou záchrannou operaci. Lodě, letadla, státy, noviny, hrdinové i omyly. Arktida se změnila v jeviště, kde už se nehrálo o prvenství, ale o přežití.
A v té chvíli se do příběhu vrací Amundsen.
Největší zkouška není led. Největší zkouška je ego
Amundsen už nemusel dokazovat odvahu. Jižní pól měl za sebou. Severozápadní cestu měl za sebou. Slávu měl za sebou. Dluhy, krachy, tvrdohlavost, zklamání i hořkost také. Nebyl to svatý muž ze školní nástěnky. Byl tvrdý, citlivý na uznání, posedlý výkonem a místy zatraceně ješitný.
Právě proto je jeho poslední let tak silný.
Dokonalý hrdina je nudný. Člověk bez praskliny je vosková figurína. Amundsen má význam právě proto, že nebyl z papíru pro slavnostní projev. Měl uraženost, pýchu i ostré hrany. A přesto ve chvíli, kdy se mohl pohodlně opřít o vlastní křivdu, šel pomáhat.
Ego je skvělý motor, ale mizerný kompas. Dokáže člověka hnát přes půl světa, ale neumí mu říct, kdy má sklapnout a udělat správnou věc.
Amundsen 18. června 1928 odletěl z Tromsø ve francouzském hydroplánu typu Latham. Několik hodin se ještě držel rádiový kontakt. Pak přišlo ticho. Letadlo nikdy nedorazilo. Našly se jen části stroje. Přesný okamžik jeho smrti neznáme a tělo Amundsena ani ostatních členů posádky se nikdy nenašlo.
Legenda nezemřela před objektivem. Zmizela.
Pes přežil. Legenda zmizela
Na tom příběhu je skoro neslušná literární ironie: Nobile přežil. Titina přežila. Amundsen ne.
Malý pes, který by v horším filmu působil jako sentimentální dekorace, najednou drží zvláštní lidskou váhu. Titina připomíná, že i ve velkých dějinách je vždycky něco malého, teplého a živého. Něco, co do mapy nejde zakreslit, ale bez čeho by byl příběh jen studený výčet činů.
Amundsen se naopak proměnil v mezeru. Žádný hrob. Žádná poslední fotografie na kře. Žádná věta vytesaná do kamene z jeho vlastních úst. Jen jméno, datum, moře a ticho.
To je možná krutější než klasická hrdinská smrt. Když člověk padne před zraky světa, svět mu hned staví obraz. Když zmizí, zůstane po něm otázka. A otázka někdy vydrží déle než bronz.
Proč nás ten příběh pořád drží
Protože není jen o polární expedici. Je o tom, co uděláme, když může pomoc potřebovat někdo, koho nemusíme.
Pomoci příteli je krásné. Pomoci vlastnímu dítěti je přirozené. Pomoci člověku, kterého máme rádi, je pořád ještě v bezpečné zóně srdce. Ale pomoci rivalovi? Člověku, který nás štve, zraňuje, připomíná naši hořkost nebo nám sahá na vlastní obraz?
Tam se charakter přestává tvářit jako hezký názor a začne být činem.
Naše doba má taky svoje malé Arktidy. Nejsou vždycky z ledu. Někdy jsou z komentářů, pracovních sporů, rodinných křivd, politiky, závisti nebo uražených eg. Každý si stavíme vzducholoď vlastní důležitosti. Každý si občas myslíme, že naše verze příběhu je ta jediná poctivá. A pak přijde okamžik, kdy už nejde o to, kdo měl pravdu v hádce. Jde o to, kdo nastoupí do letadla.
Amundsen nezmizel proto, že šel hledat přítele z pohlednice.
Zmizel proto, že šel hledat člověka.
A to je mnohem větší věta.
Arktida mu nevystavila pomník. Jen ticho. Ale někdy je právě ticho nejtvrdší forma paměti.
Kam dál
- Hans Hagen nebyl duch. Byl to test, kdo do Ameriky patří
- Zlatý vlak z Polska možná neexistuje. Ale dobře ví, co v nás hledat
- Syfilis a historické mýty. Malíček, pochod a drb, který se tváří jako dějiny
Zdroje a rešerše
- Polar Record / Cambridge University Press: The deaths of Roald Amundsen and the crew of the Latham 47
- Fram Museum: Amundsen, Roald (1872–1928)
- Smithsonian National Air and Space Museum: The 100th Anniversary of the First Flight Over the North Pole
- Physics in Perspective / Springer: The Polar Expedition of the Airship Italia (1928)
- The Guardian archive: Roald Amundsen crosses the north pole in an airship