Češi se bojí investovat. V Česku se zase objevil svůdně jednoduchý příběh: lidé se bojí investovat, protože se bojí prodělat. Číslo 73 procent vypadá skoro jako diagnóza národa. Konzervativní Češi. Peníze raději schovají. Burza je děsí.
Jenže už první pohled do dat tenhle obraz rozbije.
Těch 73 procent není podíl všech Čechů. Jde o 73 procent lidí, kteří neinvestují. Ve stejném průzkumu přitom 39 procent populace uvedlo, že aktuálně investuje, dalších 24 procent investování zvažuje a 38 procent ho zatím neplánuje.
A pak přicházejí dvě čísla, která jsou pro celý příběh možná ještě důležitější. Sedmdesát jedna procent neinvestujících říká, že nemá dost znalostí. Úplně stejných 71 procent uvádí nedostatek volných peněz.
Najednou před námi nestojí jeden národ paralyzovaný strachem. Stojí před námi tři různé problémy: člověk může mít strach ze ztráty, může investicím nerozumět a může jednoduše nemít peníze, které by si mohl dovolit na dlouhou dobu odložit.
Házet všechny tři skupiny do jedné věty o české opatrnosti je pohodlné. Jenže potom už nerozumíme skoro ničemu.
Češi se bojí investovat. Nejdřív si ale opravme jmenovatel
Průzkum agentury NMS Market Research pro Raiffeisenbank proběhl v říjnu 2025 na reprezentativním vzorku tisíce lidí ve věku 18 až 64 let.
Jeho nejcitovanější údaj zní jasně: strach ze ztráty peněz odrazuje 73 procent neinvestujících.
Klíčové je poslední slovo.
Neinvestujících.
Když z něj uděláme „73 procent Čechů se bojí investovat“, měníme význam dat. Část populace už investuje. Další část o tom uvažuje. A ani lidé, kteří dnes neinvestují, netvoří jednu homogenní skupinu se stejným důvodem.
Tohle není puntičkářství nad procenty. Špatný jmenovatel vyrábí špatnou diagnózu.
Pokud si myslíme, že hlavním českým problémem je strach, začneme lidem vysvětlovat, že se nemají bát. Pokud je ale stejně silnou překážkou nedostatek znalostí a peněz, potřebujeme úplně jinou debatu.
Odvaha sama žádné portfolio nezachrání.
Kdo nemá volné peníze, nepotřebuje lekci odvahy
České domácnosti jako celek spoří hodně. Česká národní banka uvádí, že ve druhém čtvrtletí roku 2025 dosahovala míra úspor domácností 18,4 procenta, zhruba šest procentních bodů nad předcovidovým průměrem.
Jenže průměr celé země umí zakrýt rozdíl mezi člověkem, který každý měsíc řeší, kam umístit další přebytek, a člověkem, kterému po bydlení, jídle a běžném provozu skoro nic nezůstane.
ČNB upozorňuje, že růst úspor se soustřeďuje hlavně u domácností s vyššími příjmy. Nízkopříjmové domácnosti podle její analýzy téměř nespoří a růst životních nákladů jejich finanční situaci zasáhl nejvíc.
Tady začíná být slogan „Češi by měli víc investovat“ nepříjemně dutý.
Člověk bez dostatečné rezervy nemá stejný vztah k poklesu trhu jako domácnost s několikaměsíčním finančním polštářem. Když přijde výpadek příjmu, drahý servis auta nebo nečekaný výdaj, může být nucen prodávat právě ve chvíli, kdy je investice dole.
Pro jednoho je propad grafu psychologický tlak. Pro druhého může být problém s okamžitou likviditou.
To není finanční zbabělost. To je rozdílná životní situace.
Investování se proto nemá stát novou morální povinností střední třídy. Člověk není finančně negramotný jen proto, že nejdřív potřebuje bezpečnou rezervu.
Strach ze ztráty má jednu obrovskou výhodu: je vidět
Když investice za sto tisíc klesne na devadesát, člověk to pozná během několika sekund.
Otevře aplikaci. Číslo je menší. Graf je níž. Ztráta má konkrétní tvar.
Mnohem hůř se sledují rizika, která nemají červenou barvu.
Peníze mohou dlouhé roky ležet v bezpečném produktu a jejich nominální hodnota se nemusí ani jednou propadnout. Přesto záleží na tom, jaký mají výnos, jaká je inflace a jak dlouho je člověk drží. V některých obdobích mohou bankovní vklady růst rychleji než ceny. V jiných kupní síla peněz zaostává.
Samotné slovo „bezpečné“ proto nestačí. Vždycky se musíme ptát: bezpečné před čím?
Peníze, které můžeme potřebovat příští měsíc, mají jiný úkol než peníze určené na dobu za dvacet let. U první skupiny je dostupnost zásadní. U druhé už začíná hrát mnohem větší roli dlouhodobé zhodnocení a schopnost nést kolísání.
Česká investiční debata často pracuje jen s jedním druhem nebezpečí: co když hodnota klesne?
Stejně důležitá je ale druhá otázka: co se stane, když všechny peníze bez ohledu na jejich účel ochráníme před každým pohybem?
Odpověď není automaticky „investujte všechno“. To by byla jen opačná hloupost.
Smyslem je rozlišovat.
Finanční průmysl si část strachu vypěstoval sám
Bylo by krásně jednoduché ukázat na veřejnost a říct: lidé se málo vzdělávají, nerozumějí investicím a zbytečně se bojí.
Jenže ani finanční svět nestojí mimo tenhle problém.
Evropský regulátor ESMA v roce 2026 při hodnocení cesty drobných investorů na kapitálové trhy popsal informační materiály jako příliš dlouhé, složité a roztříštěné. Mezi další překážky účasti lidí na investování zařadil nedostatek důvěry, vysoké poplatky, obtížnou srovnatelnost produktů, nízkou finanční gramotnost i složitost některých pravidel.
To je poměrně důležitý detail.
Když samotný evropský regulátor říká, že systém může být pro běžného člověka zbytečně komplikovaný, není fér vysvětlovat každé váhání pouze nedostatkem osobní odvahy.
Investiční prostředí po lidech často chce zvláštní kombinaci schopností. Mají rozumět riziku, poplatkům, daňovým dopadům, horizontu, diverzifikaci, rozdílu mezi fondem a jednotlivou akcií, vědět, komu důvěřovat, a současně odolat reklamě, podvodům, módním vlnám i lidem, kteří jim právě teď nabízejí údajně poslední životní příležitost.
To všechno v době, kdy nákup rizikového aktiva zvládne mobilní aplikace rychleji než objednávku večeře.
Technicky je investování jednodušší než kdy dřív.
Rozhodnout, co má smysl koupit a proč, tím jednodušší nebylo.
Investování bez rozumu není vyšší stupeň finanční gramotnosti
Další průzkum zveřejněný v rámci Indexu prosperity Česka ukázal, že zhruba 46 procent neinvestujících by s investováním začalo, kdyby si mohli být jistí, že o peníze nepřijdou.
Ta touha je pochopitelná. U tržních investic ale absolutní jistotu běžně nedostanete.
Akcie mohou klesnout. Fond může projít špatným obdobím. Dluhopis může nést kreditní riziko. Ani široká diverzifikace není kouzelný štít, který ruší možnost ztráty.
Dlouhý horizont může některá rizika změnit, ale nezruší realitu trhu.
Proto je nebezpečné stavět finanční gramotnost na představě, že dobrý investor je člověk, který se prostě přestal bát.
Někdy je strach přesně ta věc, která zabrání člověku poslat celoživotní úspory do pochybného firemního dluhopisu, módního tokenu nebo jediné akcie, o které mu někdo v hospodě řekl, že „už jen poroste“.
Potřebujeme strach, který umí číst situaci.
Ne paniku před každým výkyvem. Ne slepou odvahu před každým slibem.
Začínat se nemá otázkou: co mám koupit?
První investiční otázka bývá často technická. Které ETF? Který fond? Kolik procent akcií? Jaká platforma?
Ve skutečnosti by měla přijít až později.
Nejdřív je potřeba vědět, které peníze mohou opravdu zůstat dlouho nedotčené. Jaký je jejich účel. Za jak dlouho je budeme potřebovat. Jak velký propad uneseme nejen psychicky, ale také prakticky. Co přesně vlastníme. Kolik za to platíme. A co by se muselo stát, abychom investici prodali.
Teprve potom má smysl vybírat produkt.
Tohle pořadí není sexy. Nedá se z něj udělat reklama s člověkem na jachtě ani patnáctisekundové video o finanční svobodě.
Je ale podstatně užitečnější než prosté přesvědčování veřejnosti, že musí překonat strach.
Protože člověk, který neví, proč investuje, se při prvním větším propadu snadno dozví ještě něco dalšího: že ve skutečnosti nevěděl ani to, proč koupil.
Ostrý řez
Český problém není, že bychom měli příliš mnoho strachu.
Máme ho špatně rozdělený.
Bojíme se čísla, které zítra svítí červeně, ale méně vidíme dlouhodobé riziko špatně zvoleného horizontu. Bojíme se poklesu trhu, ale někdy málo řešíme poplatky a složitost produktu. Část lidí se bojí investovat, přestože má dlouhodobý přebytek. Jiní žádný skutečný přebytek nemají a poslouchají, že by se měli konečně naučit nechat peníze pracovat.
Obě skupiny potřebují něco jiného.
Pokud chce stát, finanční sektor nebo kdokoli jiný dostat více lidí k investování, neměl by začínat výrobou odvážnějších zákazníků. Měl by začít srozumitelností, nižší složitostí, transparentními náklady a finančním vzděláváním, které lidem nevysvětluje jen to, kolik mohou vydělat, ale také kdy vůbec nejsou připraveni investovat.
Nejhorší výsledek by totiž byl, kdybychom strach ze ztráty odstranili rychleji než důvody, proč vznikl.
Dospělý vztah k penězům nezačíná odvahou.
Začíná schopností poznat, které riziko si právě můžete dovolit.
Kam dál
- Nástupní plat už není start. Je to test, jestli si můžete dovolit dospět
- Výplatní páska jako české zrcadlo. Průměrná mzda roste, ale klid neroste
- Průser přijde sám. Pohodu musí někdo platit, opravovat a držet pohromadě
Zdroje a rešerše
- Raiffeisenbank / NMS Market Research: Tři čtvrtiny Čechů se stále ještě bojí investovat — primární podklad k údajům o podílu investorů, bariérách investování a metodologii průzkumu.
- Česká národní banka: Míra úspor domácností v současné fázi ekonomického růstu — data o míře úspor, jejich struktuře a rozdílech mezi příjmovými skupinami domácností.
- Index prosperity Česka: Finanční investice — podklad k bariérám neinvestujících a podmínkám, za kterých by byli ochotni začít investovat.
- ESMA: Simplifying the retail investor journey — podklad k informačnímu přetížení, složitosti, důvěře a dalším bariérám drobných investorů.
- ESMA: New investment funds drive reduction in costs to investors — podklad k významu nákladů, transparentnosti a volby investičního produktu.