Česko versus Bělorusko: proč pořádek bez svobody není stabilita…

Česko versus Bělorusko je jiný díl našeho evropského seriálu.

Tady nejde o to, kdo má vyšší mzdy jako Rakousko. Kdo umí lépe prodat hory jako Andorra. Kdo má větší přístav jako Belgie nebo Nizozemsko. Kdo má ropu jako Norsko. Kdo má kapitál jako Švýcarsko.

Bělorusko není bohatší Západ, který jsme nedohnali.

Bělorusko je možnost, před kterou jsme po roce 1989 naštěstí uhnuli.

A právě proto je to srovnání nepříjemné.

Protože se netýká jen HDP, průmyslu, mezd, produktivity nebo exportu. Týká se otázky, co se stane se zemí, když si nechá vzít politický vzduch a začne tomu říkat pořádek.

Česko je pomalé, rozhádané, nedokončené, často malicherné a ne vždy sebevědomé.

Ale pořád je to země, kde vláda může prohrát volby.

Bělorusko je země, kde stát už dávno přestal předstírat, že moc patří občanům.

A to je rozdíl, který se v žádné tabulce HDP na hlavu úplně neukáže.

Česko versus Bělorusko: dvě postkomunistické cesty

Na začátku devadesátých let se mohlo zdát, že celý východní blok míří jedním směrem. Pryč od komunismu, pryč od Moskvy, pryč od stranického monopolu, pryč od tajné policie, pryč od řízené ekonomiky.

Jenže to byla iluze.

Postkomunistická Evropa se nerozeběhla jedním směrem. Rozpadla se do mnoha drah.

Česko vstoupilo do NATO, Evropské unie a západních struktur. Ne bez chyb. Ne bez korupce. Ne bez oligarchického vlivu. Ne bez deziluzí. Ale základní směr byl jasný: parlamentní demokracie, otevřená ekonomika, právní stát, svobodná média, občanská společnost a vazba na Západ.

Bělorusko se vydalo opačně.

Po krátkém období naděje se postupně uzavřelo pod režimem Alexandra Lukašenka. Stát si nechal velkou část ekonomiky, potlačil opozici, ochočil média, zlomil nezávislé instituce a vytvořil systém, ve kterém volby nejsou soutěž o moc, ale rituál potvrzení moci.

Česko se po roce 1989 hádalo o směr.

Bělorusko o směr přišlo.

Pořádek, který není pořádkem

Na Bělorusku je z českého pohledu zrádné jedno slovo: pořádek.

Režimy tohoto typu se rády prodávají jako ochrana před chaosem. Žádné hádky v parlamentu. Žádné protivné demonstrace. Žádní otravní novináři. Žádné koaliční krize. Žádné dlouhé debaty. Žádná občanská společnost, která by státu mluvila do práce.

Na první pohled to může působit lákavě, hlavně na člověka unaveného z českého provozu.

Jenže autoritářský pořádek není skutečný pořádek.

Je to ticho po zásahu.

Když opozice nesmí normálně fungovat, neznamená to, že společnost souhlasí. Znamená to, že se bojí. Když média mlčí, neznamená to, že se nic neděje. Znamená to, že zprávy nesmí ven. Když soudy neodporují moci, neznamená to, že stát funguje. Znamená to, že občan nemá kam jít.

Český nepořádek je otravný.

Běloruský pořádek je nebezpečný.

A mezi těmito dvěma větami je hranice, kterou bychom si měli hlídat víc než kurz koruny.

Ekonomika pod kontrolou státu

Bělorusko není ekonomická ruina v jednoduchém smyslu. To by bylo příliš pohodlné.

Má průmysl, vzdělané lidi, zemědělství, těžké strojírenství, petrochemii, hnojiva, dřevařství, tradici technického vzdělání a města, která nejsou jen kulisou chudoby. Minsk není postapokalyptická díra. Běloruský stát umí udržovat viditelný řád, čistotu, infrastrukturu a část průmyslové základny.

Jenže to není totéž jako otevřená prosperita.

Běloruský model stojí na velkém sektoru státních podniků, vazbě na Rusko, politické kontrole a omezeném prostoru pro skutečně svobodné podnikání. Taková ekonomika může nějakou dobu působit stabilně. Umí udržet zaměstnanost. Umí držet továrny. Umí ukázat čisté bulváry a funkční provoz.

Ale její slabiny se ukazují jinde: v nízké inovaci, závislosti na mocenském centru, odchodu schopných lidí, slabé konkurenci, omezené důvěře a nemožnosti říkat pravdu o problémech.

V normální ekonomice může špatná firma zkrachovat.

V autoritářské ekonomice může být špatný model udržován, protože je politicky užitečný.

A to je rozdíl, který dřív nebo později začne zemi brzdit.

Ruská závislost jako sevření

Česko má složitý vztah k Německu. Jsme na něm ekonomicky navázaní, někdy až příliš. Ale Německo není bezpečnostní hrozba pro naši státnost. Německý trh nás může bolet, když zpomalí, ale nepožaduje po nás, abychom ztratili politickou duši.

Bělorusko má vztah k Rusku jiného druhu.

Je to ekonomická, energetická, bezpečnostní, vojenská a politická závislost. Rusko je pro běloruský režim opora i past. Dodává trh, energii, vojenský rámec a ochranu proti Západu. Zároveň Bělorusko vtahuje do vlastní války, izolace, sankcí a imperiální logiky.

Po roce 2022 se to ukázalo naplno. Bělorusko se stalo pro ruskou agresi proti Ukrajině zázemím a spoluodpovědným prostorem. I když běloruská armáda nevstoupila do války tak, jak si možná Moskva přála, země se ocitla v roli spojence režimu, který ničí sousední stát.

Tohle je pro Česko zásadní lekce.

Závislost není jen ekonomický údaj.

Závislost je otázka, kdo rozhoduje v krizové chvíli.

Česko má všechny své slabiny, ale pořád si může vybrat vlastní bezpečnostní orientaci. Bělorusko tuhle volbu ztratilo.

Rok 2020: okamžik, kdy se ukázala skutečná země

Bělorusko se po prezidentských volbách v roce 2020 na chvíli ukázalo světu jinak.

Ne jako šedá autoritářská země, ale jako společnost, která nechce zůstat v kleci. Masové protesty, ženy v bílém, dělníci, studenti, IT lidé, učitelé, novináři, obyčejné rodiny, lidé z Minsku i regionů. Byla to chvíle, kdy se pod povrchem oficiálního pořádku objevila skutečná energie země.

A potom přišel stát.

Zatýkání. Násilí. Mučení. Vyhazovy. Emigrace. Likvidace médií. Zavírání organizací. Tlak na rodiny. Dlouhé tresty. Strach jako každodenní metoda.

Tohle je důležité: Bělorusko není Lukašenko. Bělorusko nejsou jen uniformy, státní televize a poslušné instituce.

Bělorusko jsou i lidé, kteří se pokusili nadechnout.

A právě proto je ten příběh tak tragický.

Režim nemusí znamenat, že společnost je mrtvá. Znamená to, že společnost je držená pod víkem.

Česko není dokonalé. Ale rozdíl je propastný

Bylo by laciné dělat z Česka čistý protipól.

Česko má své problémy. Oligarchický vliv, nedůvěru k institucím, slabé politické strany, mediální koncentraci, populismus, pomalý stát, špatné stavební řízení, nízkou strategickou trpělivost, školství bez jasné ambice a ekonomiku, která se příliš často spokojí s rolí levnějšího dodavatele.

Ale i s tím vším zůstává rozdíl proti Bělorusku obrovský.

U nás může novinář kritizovat vládu. U nás může demonstrace stát před úřadem. U nás může soud rozhodnout proti státu. U nás může opozice vyhrát volby. U nás může občan založit spolek, médium, firmu nebo politickou iniciativu a nemusí počítat s tím, že mu druhý den někdo rozbije dveře.

To není samozřejmost.

To je civilizační majetek.

A právě proto je tak nebezpečné, když Češi ze znuděnosti vlastním chaosem začnou flirtovat s autoritářskými představami o „silné ruce“.

Silná ruka vypadá dobře jen tomu, kdo ji ještě necítil na krku.

Běloruská ekonomika: levná stabilita, drahá stagnace

Běloruský režim dlouho nabízel nepsanou smlouvu: nebudete mít plnou svobodu, ale budete mít práci, levnější služby, státní jistotu, čistotu, klid a předvídatelný den.

Jenže taková dohoda je zrádná.

Zaprvé proto, že nebyla svobodně podepsaná.

Zadruhé proto, že přestává fungovat, když se svět změní.

Moderní ekonomika potřebuje inovaci, důvěru, kapitál, otevřenost, konkurenci, možnost selhání, možnost kritiky a lidi, kteří se nebojí říct, že projekt je špatně. Autoritářský stát tohle nemá rád. Kritika je pro něj podezření. Neúspěch je politický problém. Nezávislost je hrozba.

Taková země může udržovat staré továrny.

Hůř vytváří budoucnost.

A když odejdou lidé, kteří by ji mohli vytvořit, zůstane stát s budovami, plány a loajalitou. Jenže loajalita nevyrábí inovace.

IT, které mohlo být běloruskou cestou ven

Před rokem 2020 mělo Bělorusko zajímavý technologický příběh. Minsk a běloruské IT nebyly bezvýznamné. Země měla dobré technické vzdělání, programátory, outsourcing, startupy a digitální vrstvu, která mohla být cestou k modernější ekonomice.

Jenže autoritářství má s technologiemi zvláštní vztah.

Chce jejich výkon, ale bojí se jejich svobody.

Chce programátory, ale nechce nezávislé lidi.

Chce export služeb, ale nechce občany, kteří mají kontakty, peníze, jazyk, informace a schopnost odejít.

Po represích a sankcích odešla část běloruského technologického prostředí do Polska, Litvy, Česka, Gruzie a dalších zemí. To je pro Bělorusko ztráta, kterou nejde snadno nahradit.

Česko si z toho musí vzít jednoduchou lekci: talent není majetek státu. Talent zůstává tam, kde má prostor dýchat.

Geografie mezi Polskem, Litvou, Ukrajinou a Ruskem

Bělorusko leží na velmi tvrdém místě mapy.

Mezi Ruskem, Ukrajinou, Polskem, Litvou a Lotyšskem. Mezi východem a západem. Mezi pamětí druhé světové války, sovětského prostoru a dnešní bezpečnostní hranicí Evropy.

Česko má také složitou historii polohy. Ale dnes je obklopené spojenci. Německo, Polsko, Slovensko, Rakousko. Jsme v NATO. Jsme v EU. Naše hranice nejsou každý den testem přežití státu.

Bělorusko je v úplně jiné situaci.

Jeho poloha mohla být mostem.

Režim z ní udělal nárazník.

To je jedna z největších tragédií země. Bělorusko mohlo být normálním východoevropským státem mezi EU a Ruskem. Mohlo obchodovat, vyjednávat, otevírat se, posilovat vlastní identitu a hrát opatrnou, ale suverénní hru.

Místo toho se dostalo do postavení země, jejíž suverenita je stále víc závislá na dobré vůli Moskvy.

A dobrá vůle Moskvy není základ nezávislosti.

Co si z Běloruska rozhodně nebrat

Česko by si z Běloruska nemělo brát nic z jeho politického modelu.

Ne kult silného vůdce. Ne státní televizi jako nástroj poslušnosti. Ne soudy bez nezávislosti. Ne potlačování protestů. Ne představu, že opozice je nepřítel státu. Ne ekonomiku, kde loajalita často znamená víc než schopnost. Ne bezpečnostní aparát jako hlavní jazyk politiky.

Neměli bychom si brát ani iluzi, že klid je totéž co zdravá společnost.

Někdy je společnost klidná, protože důvěřuje státu.

A někdy je klidná, protože ví, že odpor bude bolet.

To jsou dvě úplně odlišné země.

Česko potřebuje víc řádu, ale nesmí si splést řád s poslušností.

Co si z Běloruska vzít

Z Běloruska si můžeme vzít hlavně varování.

Za prvé: demokracie neumírá vždy jedním velkým výbuchem. Někdy odchází po vrstvách. Nejdřív média. Potom soudy. Potom volby. Potom občanská společnost. Potom jazyk, kterým lidé ještě umějí říct ne.

Za druhé: ekonomická stabilita bez svobody může být jen prodloužená stagnace.

Za třetí: závislost na autoritářském patronovi nikdy není ochrana suverenity.

Za čtvrté: silný stát bez kontroly občanů začne dřív nebo později sloužit hlavně sám sobě.

Za páté: vzdělaní lidé a technologický talent zůstanou jen tam, kde stát není klec.

A za šesté: svoboda není luxus pro bohaté země. Je to infrastruktura normální budoucnosti.

Nejtvrdší pointa

Česko versus Bělorusko není srovnání dvou ekonomik, které se jen liší výkonem.

Je to srovnání dvou odpovědí na otázku, co má stát dělat s člověkem.

Český stát je často pomalý, chaotický, protivný a malý ve vlastní představivosti. Ale pořád je to stát, který občan může měnit. Běloruský stát je zdánlivě pevnější, ale právě v té pevnosti vězní vlastní společnost.

Česko by se nemělo tvářit, že se ho běloruský příběh netýká.

Týká se nás víc, než je pohodlné.

Protože pokaždé, když někdo začne mluvit o tom, že demokracie je jen žvanění, média jsou nepřítel, opozice škodí státu, soudy mají poslouchat většinu a protestující jsou placení zvenčí, stojí na začátku cesty, která už v Evropě má své jasné konce.

Bělorusko nám neukazuje, co jsme mohli ekonomicky vydělat.

Ukazuje nám, co jsme mohli politicky ztratit.

A možná právě proto je v našem seriálu tak důležité.

Ne jako země, kterou máme dohnat.

Ale jako země, kterou si musíme pamatovat, kdykoli nás začne nudit vlastní svoboda.

Česko versus Bělorusko: proč pořádek bez svobody není stabilita