Česko versus Slovensko: proč společný start neznamená stejný cíl…

Česko versus Slovensko je nejintimnější srovnání celé série. U Německa, Francie, Británie nebo Švýcarska se můžeme vymlouvat na dějiny, kapitál, kolonie, banky, moře, impérium nebo století náskoku. U Slovenska tohle pohodlí mizí.

Tady jsme nezačínali jako cizinci. Měli jsme jeden stát, jednu federaci, jednu zkušenost s komunismem, jeden rok 1989, společné podniky, společné školy, společnou televizi, společné vtipy, společné hádky a nakonec i společný rozvod.

A právě proto je tohle srovnání tak nepříjemné. Neptá se jen, kdo je dnes bohatší. Ptá se, co s národem udělá politika, instituce, průmyslová základna, hlavní město, regionální nerovnost a schopnost držet směr déle než jedno volební období.

Česko versus Slovensko: jeden start, dvě gravitace

Po roce 1989 se mohlo zdát, že Češi a Slováci prostě vyrazí stejným směrem. Jen různou rychlostí. Jenže společný start není totéž co stejné podmínky.

České země vstupovaly do transformace s hustší průmyslovou strukturou, silnější městskou sítí, větším domácím trhem, Prahou jako politickým i ekonomickým centrem a hlubší zkušeností s moderní státní správou. Slovensko vstupovalo do nového věku s větší závislostí na těžkém průmyslu, slabší kapitálovou vrstvou, ostřejšími regionálními rozdíly a náročnějším úkolem: muselo si teprve postavit plnohodnotný stát.

To není výmluva. To je základní mapa terénu.

Když se v roce 1993 Československo rozdělilo, nevznikly dva stejně vybavené stroje. Vznikly dvě země s podobnou pamětí, ale jinou konstrukcí. Česko mělo větší institucionální setrvačnost. Slovensko muselo víc improvizovat.

Devadesátky: Česko ujíždí, Slovensko se hledá

České devadesátky nebyly čisté ani nevinné. Privatizace měla svoje temné kouty, bankovní socialismus svoje mrtvé úhly a klausovská víra v trh často zaměňovala rychlost za kvalitu. Jenže v jednom měla česká transformace výhodu: země působila čitelněji.

Zahraniční kapitál viděl průmyslovou tradici, polohu vedle Německa, Prahu, relativní politickou stabilitu a společnost, která se chtěla rychle ukotvit na Západě. Česko nebylo hotové. Ale směr byl pro investory dostatečně srozumitelný.

Slovensko mělo začátek komplikovanější. Éra Vladimíra Mečiara zemi zpomalila politicky i reputačně. V době, kdy se střední Evropa snažila dostat do NATO, EU a západních struktur, Slovensko často působilo jako nejistý případ. Ne kvůli lidem. Kvůli moci.

Tohle je důležité. Politika není ozdoba ekonomiky. Politika je prostředí, ve kterém kapitál, lidé a instituce buď dýchají, nebo zadržují dech.

Slovenský comeback: reformy, euro a automobilky

Pak přišel slovenský obrat. Po Mečiarovi se Slovensko dokázalo vrátit do hry razantněji, než mu mnozí předpovídali. Reformní vlády, vstup do EU a NATO, příchod velkých investorů a později přijetí eura udělaly ze Slovenska zemi, kterou už nešlo odepsat jako zpožděného sourozence.

Slovensko se stalo automobilovou velmocí. V přepočtu na obyvatele patří dlouhodobě mezi nejvýraznější výrobce aut na světě. Bratislava, Trnava, Žilina, Nitra a postupně i východ země začaly nést průmyslový příběh, který má v Evropě váhu.

Euro bylo politicky i ekonomicky silný symbol. Slovensko vstoupilo do eurozóny v roce 2009. Česko zůstalo u koruny. Slovensko získalo měnovou kotvu a snazší obchodní režim uvnitř eurozóny. Česko si ponechalo flexibilitu vlastní měny.

Dodnes se dá vést rozumný spor, co bylo výhodnější. Slovensko má euro jako znak západního ukotvení. Česko má korunu jako nástroj, který mu v krizích dává vlastní měnový manévrovací prostor. Ani jedna volba není kouzlo. Obě mají výhody i cenu.

Kde jsme dnes: Česko je výš, Slovensko není mimo hru

Dnešní rozdíl je vidět v HDP na hlavu, produktivitě, mzdách, síle institucí i v tom, jak obě země zvládají další krok po průmyslovém dohánění. Česko je ekonomicky výš. Má větší ekonomiku, širší průmyslovou základnu, silnější domácí podnikatelskou vrstvu, nižší nezaměstnanost a Prahu jako mimořádně silný magnet kapitálu, talentu i služeb.

Slovensko je níž, ale není to neúspěšný stát. To by byla laciná a nepřesná teze. Slovensko prošlo těžším vznikem, postavilo si vlastní instituce, přitáhlo obrovský objem průmyslových investic, vstoupilo do eurozóny a v některých fázích dokázalo reformovat rychleji než Česko.

Jenže slovenský model má tvrdý strop. Když je ekonomika příliš závislá na automobilkách, subdodávkách, zahraničních centrálách a několika regionech, roste rychle, dokud fouká vítr správným směrem. Jakmile přijde elektromobilita, drahá energie, slabší Německo nebo tlak na automatizaci, úzká specializace začne bolet.

Bratislava není Slovensko

Jedna z největších slovenských slabin je regionální nerovnost. Bratislava patří k nejbohatším regionům střední Evropy. Jenže čím dál od ní člověk jede, tím víc se mění obraz země. Východní Slovensko, některé okresy jihu a venkovské oblasti nesou úplně jinou realitu než hlavní město.

Česko má také regionální rozdíly. Praha není Most, Brno není Karviná a Plzeň není Jeseník. Ale česká ekonomická mapa je přece jen hustší. Má víc silných měst, víc průmyslových center, víc univerzitních ostrovů a víc míst, která dokážou držet práci, služby i ambici mimo hlavní město.

Slovensko má Bratislavu jako výkladní skříň. Česko má Prahu jako motor, ale za ní ještě Brno, Ostravu, Plzeň, Liberec, Hradec, Pardubice, Olomouc a další uzly. Ne všechny fungují skvěle. Ale síť je hustší. A hustší síť znamená, že se země při tlaku neláme tak snadno v jednom místě.

Automobilový zázrak a jeho hranice

Slovensko udělalo z automobilového průmyslu národní páteř. To byl obrovský výkon. V devadesátých letech by málokdo čekal, že se z pěti milionů obyvatel stane tak silná montážní a výrobní platforma evropského autoprůmyslu.

Jenže právě tady leží i riziko. Automobilka je skvělý zaměstnavatel, vývozní motor a technologická škola. Ale pokud země nevlastní dost vývoje, značek, softwaru, bateriových technologií, kapitálu a rozhodovacích center, zůstává velká část nejvyšší přidané hodnoty jinde.

Tohle není slovenský problém v izolaci. Česko ho zná také. Jen u Slovenska je ostřejší, protože automobilová koncentrace je výraznější.

Nová éra aut už nebude jen o tom, kdo dokáže sestavit kvalitní vůz. Bude o bateriích, softwaru, datech, platformách, dodavatelských řetězcích a strategických surovinách. Kdo zůstane jen u montáže, může být výborný, ale nebude určovat hru.

Česko má víc pater ekonomiky

Česká výhoda není v tom, že bychom byli geniální. Je v šířce. Máme automobilový průmysl, strojírenství, elektrotechniku, chemii, zdravotnickou techniku, IT, herní průmysl, výzkumné kapacity, silnější domácí firmy, větší trh a větší koncentraci služeb s vyšší přidanou hodnotou.

Pořád jsme často dodavatelská ekonomika. Pořád nám chybí víc vlastních značek, kapitálu a globálních firem. Pořád máme problém přetavit výzkum v byznys a talent ve škálování. Ale český ekonomický dům má víc pater než slovenský.

To neznamená, že je luxusní. Znamená to, že když jedno patro zaskřípe, celá stavba má větší šanci ustát tlak.

Co Slovensku jde lépe

Slovensko má jednu vlastnost, kterou by Česko nemělo podceňovat: když se politicky rozhodne pro velký tah, umí ho udělat rychle. Přijetí eura, reformní tempo po Mečiarovi, schopnost přitáhnout velké automobilové investice a vybudovat z nich mezinárodně viditelný profil nebyly samozřejmost.

Slovensko také často působí méně samolibě. Česká debata má sklon dívat se na Slovensko jako na mladšího bratra, který se občas ztratí v politice. Jenže takové povýšení je nebezpečné. Slovensko nám už několikrát ukázalo, že umí překvapit, zrychlit a dohnat kus ztráty.

A ještě jedna věc: slovenská zkušenost s vlastním státem je mladší, a proto někdy syrovější. Česko se často chová, jako by instituce byly samozřejmé. Slovensko častěji vidí, že samozřejmé nejsou. To může bolet, ale může to být i zdroj politické energie.

Co Česku jde lépe

Česko má stabilnější základnu. Silnější průmyslovou kontinuitu, větší domácí trh, robustnější síť měst, nižší dlouhodobou nezaměstnanost a o něco pevnější institucionální prostředí. Máme také výhodu Prahy, která je sice často nenáviděná, ale ekonomicky mimořádně výkonná.

Česká republika je pro investory čitelnější. Ne dokonale. Ale obvykle čitelněji než Slovensko v obdobích politických otřesů. A to se počítá. Kapitál nemá rád zemi, kde se po každých volbách mění nejen vláda, ale i základní představa o pravidlech.

Česko má také silnější pozici v sektorech mimo čistou montáž. Ne dost silnou na západní sebeuspokojení, ale dost silnou na to, aby se dalo stavět dál.

Národní rozdíl není v povaze, ale ve zkušenosti

Tady je potřeba zabrzdit nejlínější výklad. Nejde o to, že Češi jsou racionálnější a Slováci emotivnější. Nejde o to, že jedni jsou praktičtí a druzí romantičtí. Takové věty vypadají chytře u piva, ale analyticky jsou slabé.

Rozdíl je spíš ve zkušenosti. Český národní příběh byl dlouho spojený s průmyslem, městy, školstvím, Masarykovou republikou a představou, že stát je nástroj modernizace. Slovenský příběh byl víc spojený s hledáním vlastní státnosti, silnější rolí venkova, církve, regionů a pocitem, že rozhodování se příliš dlouho odehrávalo jinde.

Po roce 1993 se tyto hlubší vrstvy nevymazaly. Jen dostaly vlastní politické instituce.

Český problém je pohodlnost vítěze mezi chudšími sousedy. Slovenský problém je křehkost země, která musí stále znovu dokazovat, že centrum a periferie patří do jednoho příběhu.

Politika jako rozdíl v tempu

Politika hrála obrovskou roli. Ne jako televizní divadlo, ale jako kvalita provozního systému země.

Mečiarovské období Slovensku vzalo čas a důvěru. Pozdější reformní roky část ztráty smazaly. Nástup do eurozóny Slovensko ukotvil. Další politické vlny ale znovu ukázaly, jak křehká může být důvěra v instituce, soudy, média a veřejnou službu.

Česko také nemá politiku v dobrém stavu. Umíme se dusit v populismu, marketingu, klientelismu i prázdném provozu. Ale česká institucionální kostra se zatím většinou ohýbala méně prudce. To není důvod k pýše. To je důvod hlídat ji dřív, než začne praskat.

Kde nás Slovensko varuje

Slovensko nám ukazuje, co se stane, když se regionální nerovnost nechá příliš dlouho růst. Když hlavní město prosperuje a zbytek země má pocit, že jen přihlíží. Když lidé mimo centra nevěří, že modernizace je pro ně. Když politika začne místo řešení nabízet hněv, identitu a pohodlného viníka.

Tohle není slovenská exotika. To je česká možnost.

Stačí se podívat na české regiony, kde se po desetiletí mluví o transformaci, ale lidé cítí hlavně ztrátu statusu, slabé služby, odchod mladých a pocit, že Praha nerozumí ničemu za poslední zastávkou metra.

Slovensko je pro nás varování, že ekonomický průměr může zakrýt zemi rozlomenou na několik různých realit.

Kde Slovensko může varovat samo sebe

Slovensko si nemůže dovolit spoléhat jen na automobilky, euro a Bratislavu. Potřebuje silnější školy, větší návrat talentu, lepší veřejnou správu, víc důvěry v soudy a méně politického cyklování mezi reformou a protireformou.

Největší slovenské riziko není chudoba. Slovensko není chudá země. Největší riziko je zadrhnutí. Stav, kdy země zůstane dost bohatá na to, aby nepůsobila zoufale, ale ne dost dynamická na to, aby si udržela nejlepší lidi a vyšší patro ekonomiky.

To je nebezpečná zóna. V ní se frustrace netváří jako hlad. Tváří se jako únava, odchod, cynismus a vztek.

Kde Česko nesmí zpychnout

Česko je na tom dnes lépe. Ale to neznamená, že máme vyhráno. Naše produktivita neroste dost rychle. Inovace jsou slabší, než by odpovídalo ambici vyspělé země. Kapitálový trh je mělký. Stát je těžkopádný. Školství ztrácí čas. Bydlení se stalo brzdou mladých generací. A závislost na Německu pořád není minulost.

Slovensko proto není jen soused, kterého porovnáváme. Je to zrcadlo, ve kterém vidíme vlastní možnou budoucnost, pokud si budeme plést relativní náskok s hotovou modernizací.

Česko může být lepší než Slovensko a zároveň horší, než by mohlo být. Tahle věta je možná nejdůležitější.

Co z toho plyne pro Česko

Česko by se nemělo spokojit s tím, že v sourozeneckém srovnání vychází silněji. To je příliš malá ambice. Skutečná otázka nezní, zda jsme dnes před Slovenskem. Otázka zní, jestli se dokážeme posunout z dobré průmyslové ekonomiky do země, která víc vlastní, víc vyvíjí, víc rozhoduje a méně čeká na cyklus cizích továren.

Slovensko nám připomíná, že dohánění může být rychlé, ale křehké. Česko nám samo připomíná, že náskok může být pohodlný, ale nebezpečně uspávací.

Obě země po roce 1989 udělaly velký kus cesty. Jen každá narazila na jinou hranici. Slovensko na úzkost z rozdělené země a příliš koncentrovaného modelu. Česko na iluzi, že když jsme v regionu nahoře, nemusíme se ptát, proč pořád nejsme tam, kde bychom mohli být.

Nejtvrdší pointa

Česko versus Slovensko není souboj o to, kdo je lepší národ. To je slepá ulička.

Je to příběh dvou zemí, které vyšly ze stejného domu, ale každá si nesla jiný batoh. Česko mělo víc průmyslové hloubky, silnější centrum a stabilnější start. Slovensko mělo těžší budování státu, prudší politické výkyvy, ale také schopnost velkých obratů.

Dnes je Česko výš. Slovensko ale není poražený sourozenec. Je to blízká země, která nám ukazuje, jak rychle může politika zrychlit nebo zpomalit ekonomiku. A také jak nebezpečné je, když se úspěch jedné části země vydává za úspěch celku.

Nejlepší český závěr tedy není samolibé: jsme na tom líp.

Lepší závěr zní: jsme na tom líp, ale pořád ne dost dobře na to, abychom si mohli dovolit usnout.

Česko versus Slovensko: proč společný start neznamená stejný cíl