Discoland Sylvie: Jonákův Discoland: místo, kde se showbyznys…

Na Discolandu Sylvie je nejnebezpečnější, když se z něj udělá jen karneval. Účes Ivana Jonáka, bílé sako, zlaté řetězy, nahé ženy v kabrioletu, historky o milionech, noční šrumec, celebrity a devadesátkový nevkus tak hustý, že by se dal krájet tupým nožem.

Jenže tím se z příběhu stane bezpečná atrakce. Retro panoptikum. Veselá fotka z doby, kdy se prý „mohlo všechno“.

Discoland nebyl jen podnik. Byl to fyzický operační systém devadesátek. Místo, kde se nepotkávali jen hosté, ale celé vrstvy nové republiky: showbyznys, vekslácké peníze, erotika, ochranka, politici, podnikatelé, galerka a lidé, kteří se teprve učili, že v novém světě se moc nepozná podle funkce, ale podle toho, kdo komu zvedne telefon.

Discoland Sylvie prodával blízkost k moci

Discoland Sylvie se otevřel v pražské Libni na začátku devadesátých let a rychle se stal jedním ze symbolů divoké transformace. Formálně to byl noční klub, diskotéka, erotický podnik, bar, restaurace, show. Ve skutečnosti prodával něco silnějšího než alkohol.

Prodával pocit, že člověk sedí uvnitř nového světa.

Po roce 1989 nebyl hlad jen po západním zboží. Byl hlad po viditelnosti. Po statusu. Po tom být u toho. Najednou se rozpadl starý systém, staré hierarchie a staré jistoty. Jenže vakuum nikdy nezůstane prázdné. Velmi rychle ho zaplnili lidé s hotovostí, drzostí, kontakty a schopností tvářit se, že pravidla jsou jen pro ty, kdo nemají dost silné vyhazovače.

Právě v tom byl Discoland přesný. Nebyl důležitý proto, že se v něm tančilo. Důležitý byl proto, že se v něm člověk mohl dotknout atmosféry nové moci. U jednoho stolu seděla sláva, u druhého strach, u třetího peníze, u čtvrtého někdo, kdo možná právě sháněl práci, ochranu, kontakt, službu nebo alibi.

Jonák nebyl jen majitel. Byl maskot vlastního systému

Ivan Jonák pochopil jednu věc dřív než mnoho uhlazenějších podnikatelů: devadesátky nechtěly jen službu. Chtěly show.

Proto se nestal jen provozovatelem podniku. Stal se jeho největším exponátem. Chodil jako reklama na vlastní legendu. Mluvil jako člověk, který nechce přesvědčit, ale přehlušit. Vypadal, jako kdyby se někdo pokusil vyrobit podnikatelský úspěch z cirkusu, vekslu, erotického podniku, kriminálky a televizního estrádního studia.

A fungovalo to.

Ne proto, že by byl Jonák sofistikovaný manažer moderního typu. Fungovalo to proto, že jeho nevkus přesně odpovídal době, která ještě neměla jazyk pro vlastní vulgaritu. Část společnosti v něm viděla klauna. Část hrozbu. Část atrakci. Část důkaz, že starý svět opravdu skončil.

Discoland se tak stal vitrínou. Ne krásnou. Výmluvnou.

Bar Veronika a ženská jména v mužském světě

Na dobových fotografiích svítí nápis Bar Veronika, zatímco celý podnik známe jako Discoland Sylvie. Není to rozpor. Discoland Sylvie byl hlavní název podniku, pojmenovaný po Jonákově dceři Sylvii. Bar Veronika byl další část objektu, podle dostupných zdrojů erotický bar pojmenovaný po jeho druhé dceři Veronice.

Je v tom cosi typicky devadesátkově temného. Rodinná jména na fasádě podniku, uvnitř erotika, hotovost, siláci u dveří a svět, kde se ženskost používala jako marketingová měna.

Sylvie zněla měkce. Veronika zněla osobně. Ale pod těmi jmény běžel tvrdý mužský provoz: kdo má vliv, kdo má peníze, kdo komu dluží, kdo se koho bojí a kdo se s kým zná.

Discoland Sylvie nebyl centrála Berdychova gangu. Byl inkubátor

Největší chyba by byla napsat, že se v Discolandu „založil“ Berdychův gang jako firma u notáře. Takhle podsvětí nefunguje. Nemá zakládací listinu, logo a poradu v pondělí v devět.

Přesnější je jiné slovo: inkubátor.

David Berdych pracoval v Discolandu jako vyhazovač. Jaromír Prokop, později odsouzený v kauze Berdychova gangu, byl provozním šéfem Discolandu. Soudy v jeho případě popsaly účast na loupežích, přepadeních a únosu, při němž oběť zemřela.

To neznamená, že každý, kdo prošel Discolandem, byl zločinec. Znamená to něco přesnějšího a možná horšího: Discoland ukazoval, jak snadno se ve slabém státě potkává zábava s násilím, byznys s galérkou a ochranka s budoucí organizovanou kriminalitou.

Klub nebyl jen místnost s hudbou. Byl to kontaktní uzel. Fyzický LinkedIn polosvěta, jen bez profilové fotky v saku a s větším rizikem, že vás někdo odveze v kufru auta.

Devadesátky jako doba bez zábradlí

Discoland fascinuje dodnes právě proto, že je v něm zahuštěná celá česká transformace. Po revoluci se uvolnila energie, která byla desítky let zavřená. Jenže spolu se svobodou přišla i šedá zóna. Majetek měnil majitele, zákony dobíhaly realitu, policie se učila novému světu a část starých struktur si rychle našla nové kostýmy.

V takové době se úspěch někdy podobal normální práci. A někdy jen hlasité drzosti s ochrankou.

Discoland byl chrám téhle záměny. Místo, kde se bohatství tvářilo jako důkaz schopnosti, ačkoli často nebylo jasné, odkud peníze tečou, kdo komu za co platí a kde končí podnikání a začíná strach.

Právě proto je laciné dívat se na Jonáka jen jako na bizarní postavičku. On byl směšný. Ale směšnost není nevinnost. Klaun může stát uprostřed velmi temného systému. A někdy je právě klaun nejlepší maska, protože lidé se smějí tak dlouho, až si přestanou všímat, co se děje za ním.

Vražda manželky jako konec iluze

Jonákův příběh nekončí tím, že se vyčerpala móda jednoho podniku. Končí vraždou Ludviky Jonákové, jeho manželky a spoluvlastnice podniku. Jonák byl pravomocně odsouzen za objednání její vraždy a odseděl si osmnáct let. Vinu do smrti odmítal.

Tady se disko kouř rozplyne.

Najednou už nejde o retro historku. Nejde o účes, bílé sako ani barové legendy. Jde o konkrétní mrtvou ženu. A také o to, že majetkový konflikt kolem podniku nebyl jen obchodní spor, ale podle policejní a soudní verze jeden z klíčových motivů vraždy.

Tohle je důležité říct nahlas, protože devadesátky u nás mají zvláštní ochranný filtr nostalgie. Rádi si z nich necháváme hudbu, auta, reklamy, účesy, první mobily a historky o tom, jak byla doba divoká. Jenže „divoká“ je často hezčí slovo pro stav, kdy se slabí báli a silní si mysleli, že nemusí nic vysvětlovat.

Discoland není roztomilá vzpomínka na nevkus. Je to památník nezralého státu.

Proč nás Discoland Sylvie pořád přitahuje

Jonák a Discoland nás přitahují, protože vypadají jako hotový film. Všechno je tam příliš výrazné: neon, krev, sex, peníze, vražda, gang, celebrity, pád. Příběh má tak silné rekvizity, že skoro nepotřebuje scénář.

Jenže právě tady je past.

Když z Discolandu uděláme jen spektákl, odpustíme době její podstatu. Skutečné téma není Jonákův účes. Skutečné téma je společnost, která chvíli neuměla rozlišit mezi podnikatelem, šíbrem, showmanem a predátorem. Skutečné téma je stát, který nebyl dost rychlý na lidi, kteří pochopili, že chaos se dá monetizovat.

Discoland Sylvie byl možná klub. Ale ještě víc byl test.

Test, jestli nová republika pozná rozdíl mezi svobodou a beztrestností. Mezi odvahou podnikat a drzostí vládnout přes strach. Mezi show a špinavou mocí. Mezi legendou a obětí.

A ten test jsme tehdy rozhodně nepsali čistou rukou.

Proto se k Discolandu vracíme. Ne proto, že by nám chyběl. Ale protože v něm pořád vidíme okamžik, kdy se země probudila z komunismu a zjistila, že svoboda bez pravidel nemusí vonět po Západu.

Někdy smrdí kouřem, potem, hotovostí a strachem.

Discoland nebyl klub. Byl to zrcadlo. A devadesátky v něm nevypadaly krásně. Vypadaly pravdivě.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Text je autorská analýza magazínu Ostrej Úhel. Faktická část vychází z veřejně dostupných zdrojů; interpretace a publicistický řez jsou původní.

Jonákův Discoland: místo, kde se showbyznys, erotika a podsvětí potkaly u jednoho stolu