Liliana Gasinská se do dějin nedostala jako politička, disidentka ani autorka manifestu. Do dějin vstoupila jako obraz: mladá žena, sovětská loď, Sydney, červené bikiny a příběh, který si okamžitě začaly přivlastňovat dvě mašiny najednou.
Jedna měla razítko, spis, výslech a KGB. Druhá měla titulní stranu, fotoaparát a dokonalý nos na senzaci.
To je na tom příběhu nejdůležitější. Ne jestli plavala přesně tolik minut, kolik později opakovaly noviny. Ne jestli kolem ní opravdu kroužila představa žraloků, nebo hlavně novinářská fantazie. Podstatné je něco jiného: Gasinská ukazuje, že člověk může utéct z totality, a přesto se z něj svoboda hned pokusí udělat značku.
Liliana Gasinská neutíkala jen z jedné země
V lednu 1979 stál sovětský parník Leonid Sobinov v Sydney. Gasinská byla mladá členka posádky z Ukrajiny, tehdy součásti Sovětského svazu. Zmizela z lodi, na sobě měla červené bikiny a v Austrálii žádala o ochranu. V kajutě po ní zůstaly věci, peníze, doklady i poznámky s anglickými slovy, která ukazovala jednoduchý plán: útočiště, politický, prosit.
Tohle je pevné jádro. Zbytek je mlha, která se kolem dobrých příběhů lepí skoro sama.
Populární verze mluví o průlezu okénkem, skoku do vody a dlouhém plavání k břehu. Archivní rekonstrukce ale připouští i opatrnější možnost: loď mohla stát blíž u mola, část dramatu mohla vzniknout později a existovaly dohady o možné pomoci zvenčí. Důkaz pro řízenou akci západních služeb však neleží na stole.
I kdybychom z příběhu sundali několik vrstev filmového laku, jeho význam nezmizí. Opravdový skok se neodehrál jen z lodi. Odehrál se z režimu, který si nárokoval člověka až do budoucnosti.
Totalita nesnáší obyčejnou touhu
Sovětský svaz nebyl jen stát s jinou vlajkou. Byl to systém, který si osoboval právo určovat, kam člověk smí jet, s kým se smí stýkat, jak má mluvit, čemu má věřit a jak má vysvětlovat vlastní život. Cesta za hranice nebyla běžná možnost. Byla výsada, prověrka a riziko.
A právě proto je na Gasinské tak zajímavé, že z ní nejde udělat jednoduchou svatou ikonu odporu. Nebyla to Solženicyn v bikinách. Nebyla to hotová disidentka s politickým programem. Byla mladá, tvrdohlavá, fascinovaná cizím světem, jazykem, hudbou, módou a představou jiného života.
Tady se totalita prozrazuje nejvíc.
Režim se umí bránit proti manifestu. Označí ho za nepřátelskou propagandu. Umí se bránit proti disidentovi. Udělá z něj zrádce, šílence nebo agenta. Mnohem hůř ale snáší člověka, který prostě nechce žít přidělený život. Člověka, který neříká velkou teorii, ale malé a ničivé: já nechci být vaše.
Totalita se nebojí jen svobody slova. Bojí se i svobody odejít.
KGB hledala agenta. Našla ABBU a Travoltu
Po útěku nastoupil sovětský stroj. Prověřování, výslechy, rozbor charakteru, rodiny, zájmů, kontaktů, četby a poznámek. V logice režimu nemohla mladá žena prostě utéct, protože chtěla jiný život. Musel tam být kaz. Špatná výchova. Morální pád. Cizí vliv. Možná tajná služba.
Je skoro dokonale absurdní, že mezi věcmi, které vyšetřovatele zajímaly, byly západní časopisy a popkulturní materiály. ABBA, John Travolta, Rod Stewart, lesk světa za hranicí. Pro normálního člověka banální věci. Pro režim infekce.
Jenže právě ty banality režimy podceňují. Lidé neutíkají vždycky za ideou s velkým písmenem. Někdy utíkají za možností poslouchat hudbu, obléct si, co chtějí, mluvit s cizincem, zmizet bez povolení, být trapní, lehkomyslní, zamilovaní, omylní a sví.
To není méně politické. To je politické až na kost.
Svoboda není jen právo napsat článek proti vládě. Svoboda je i právo nebýt celoživotním projektem státu.
Západ ji zachránil. A hned zabalil
Austrálie jí umožnila zůstat. Tohle je zásadní rozdíl, který se nesmí zamazat chytrou symetrií. Stát, ze kterého člověk musí utíkat, není totéž jako společnost, která ho přijme, byť nedokonale, hlučně a s vlastními předsudky.
Jenže západní svoboda v tom příběhu také nevychází čistá jako bílý ubrus.
Z Gasinské se rychle stala „dívka v červených bikinách“. Ne člověk s celou biografií, strachem, rozpory a vlastní vůlí. Obraz. Nálepka. Titulek. Fantazie. V Austrálii dostala pozornost, modelingu, televizní příležitosti i erotickou obálku. To všechno mohla přijmout svobodněji, než by kdy mohla v SSSR. Ale zároveň je těžké nevidět, jak rychle se z útěku stala prodejní značka.
SSSR ji chtěl převychovat. Západ ji chtěl vyfotit.
To není rovnost viny. To je rozdíl mechanismů. Totalita vlastní člověka násilím. Trh ho vlastní pozorností. Jedna mašina říká: patříš státu. Druhá šeptá: patříš obrazu, který o tobě prodáme.
Komu věříme útěk
Příběh Gasinské má ještě jednu nepohodlnou vrstvu. V Austrálii se tehdy vedla ostrá debata o uprchlících z Vietnamu a dalších částí Asie. A najednou tu byla mladá žena ze Sovětského svazu, bílá, fotogenická, snadno proměnitelná v antikomunistický plakát.
Někteří ji viděli jako symbol odvahy. Jiní se ptali, proč právě ona dostává tolik sympatií, zatímco lidé z válkou rozbitých zemí čelí podezření, chladu a dlouhému čekání.
To je otázka, která nezestárla.
Uprchlík není v očích veřejnosti nikdy jen člověk v nouzi. Je to obraz, který společnost hodnotí dřív, než si připustí fakta. Někdo vypadá jako hrdina. Někdo jako problém. Někdo jako důkaz svobody. Někdo jako ohrožení hranic. A často o tom nerozhoduje jen míra nebezpečí, ale barva kůže, pohlaví, estetika příběhu a ochota médií udělat z bolesti scénu.
Gasinská tak neodhaluje jen Sovětský svaz. Odhaluje i Západ. Jeho velkorysost, jeho pokrytectví, jeho sexismus, jeho schopnost pomoci i jeho schopnost okamžitě účtovat za obraz.
Nejsilnější není skok. Nejsilnější je ticho potom
Na konci toho příběhu není čistá pohádka. Gasinská nežila jako trvale nasvícený symbol svobody. Její další život byl méně filmový, víc lidský, plný změn, přesunů a nakonec i únavy z vlastní legendy. To je možná nejpoctivější část celé věci.
Legenda chce, aby zůstala navždy v okamžiku útěku. V červených bikinách. Mezi lodí a břehem. Mezi komunismem a svobodou. Mezi vodou a titulkem.
Jenže člověk není fotografie. Člověk pokračuje.
A právě tady se dá ten příběh číst nejostřeji. Liliana Gasinská neutekla proto, aby nám navždy hrála roli v muzeu studené války. Utekla, protože chtěla svůj život vytrhnout z cizích rukou. Nejspíš ho pak znovu a znovu dostávaly do rukou jiné síly: média, muži, trh, úředníci, nostalgie, historici, internet.
Ale ten první pohyb zůstává.
Člověk se někdy nestane svobodným tím, že dojde do dokonalého světa. Žádný takový není. Stane se svobodným tím, že odmítne svět, který mu zakáže i možnost odejít.
To je důvod, proč příběh dívky v červených bikinách pořád funguje. Ne kvůli bikinám. Ne kvůli žralokům. Ne kvůli studenoválečnému plakátu.
Funguje, protože v sobě nese jednoduchou, brutální větu: stát, který člověku nedovolí odejít, se nebojí zrady. Bojí se srovnání.
A někdy mu ho provede osmnáctiletá holka, která nemá v ruce manifest, jen mokré vlasy, pořezané nohy a drzou chuť nebýt ničí majetek.
Kam dál
- Václav Klaus a Rusko: Důkaz o KGB chybí. Kreml ale jeho slova nemusí objednávat
- Kreml křičí, že NATO chce válku. Ve skutečnosti se bojí Evropy, která přestane klečet
- Malí trpaslíci, velká drzost. Jak se ve Vratislavi smáli komunistické moci