Motorkářská gesta vypadají z auta jako klubová pantomima. Zvednutá ruka, natažená noha, dlaň mířící k zemi. Někdy pozdrav. Jindy poděkování, upozornění na překážku nebo pobídka ke zpomalení. Jenže pod všemi těmi pohyby je schovaná jedna mnohem důležitější otázka: vidíš mě?
Není nutné naučit se motorkářský slovník nazpaměť a dělat z každého řidiče tlumočníka silniční znakové řeči. Význam jednotlivých gest se může měnit podle situace a žádná tabulka nenahradí zdravý rozum. Důležitější je pochopit, proč motorkáři rukama a nohama vůbec komunikují.
Protože na silnici nestačí být. Člověk musí být také viděn.
Motorkářská gesta nejsou folklor pro zasvěcené
Silniční provoz se tváří jako dokonale regulovaný systém. Má značky, pruhy, semafory, přednosti a zákon napsaný dostatečně drobným písmem na to, aby se v něm dalo důkladně zabloudit. Ve skutečnosti je ale provoz hlavně nepřetržitá komunikace mezi lidmi, kteří si navzájem nevidí do hlavy.
Řidič auta neví, zda ho motorkář viděl. Motorkář neví, zda řidič auta skutečně kontroloval zrcátko, nebo se do něj jen rituálně podíval, aby měl jeho mozek pocit splněné povinnosti.
Gesto v takové chvíli není ozdoba. Je to pokus odstranit pochybnost. Krátká zpráva bez displeje, mobilních dat a potvrzení o přečtení.
A právě potvrzení o přečtení je na silnici zatraceně důležité.
Člověk se může dívat a přesto nevidět
BESIP upozorňuje na jev označovaný zkratkou SMIDSY, která vychází z anglické věty „Promiň, kámo, neviděl jsem tě“. Popisuje situaci, kdy se řidič auta směrem k motocyklu podívá, ale jeho mozek ho přesto nezaregistruje.
Zní to jako laciná omluva člověka, který zapomněl používat oči. Jenže lidské vnímání není kamera. Mozek neukládá dokonale všechno, co se objeví před čelním sklem. Podněty filtruje, vybírá a někdy zahodí právě to, co nečekal.
Motocykl má menší siluetu než auto, hůř se odhaduje jeho rychlost a snadněji zmizí v mrtvém úhlu. Řidič se tedy může podívat správným směrem a přesto udělat špatné rozhodnutí.
To není omluvenka. To je varování.
Pohled do zrcátka proto nemá být společenská formalita. Před změnou pruhu, odbočením nebo výjezdem na hlavní silnici je potřeba skutečně hledat motorku, ne jen ověřit, zda se v zrcátku náhodou neobjevil autobus.
Žádná strana nemá monopol na blbost
Bylo by pohodlné napsat další text o bezohledných řidičích aut, kteří nebohé motorkáře přehlížejí. Stejně pohodlné by bylo všechny lidi na motorkách označit za střely bez pudu sebezáchovy. Internet miluje dva nesmiřitelné tábory. Realita má tu drzost být složitější.
Podle Policie ČR zaviní přibližně šest z deseti dopravních nehod s účastí motocyklu sami motocyklisté. Mezi časté příčiny patří nepřiměřená rychlost, nezvládnutí zatáčky nebo nesprávné předjíždění. Řidiči aut naopak motorkáře často přehlédnou při odbočování vlevo, vjíždění na hlavní silnici nebo změně směru jízdy.
Přeloženo z úředního jazyka: chybu může udělat každý. Rozdíl je v tom, kdo má kolem sebe deformační zónu a kdo vlastní žebra.
Motorkářské gesto proto není povolenka k rychlé jízdě. Zvednutá ruka nedává přednost, natažená noha neruší fyzikální zákony a bliknutí světly nevytváří ochranný štít. Stejně jako zrcátko v autě není kouzelná televize, která řidiče zbaví povinnosti otočit hlavu.
Auto má plech. Motorkář má následky
Řidič automobilu sedí uvnitř bezpečnostní konstrukce. Má pás, airbagy, karoserii a několik technických systémů, které se snaží opravit jeho chybu dřív, než ji potrestá fyzika.
Motorkář má helmu, oblečení, zkušenosti a naději, že ostatní účastníci provozu nepovažují zpětná zrcátka za designový doplněk.
To samozřejmě neznamená, že je motorkář automaticky nevinný jen proto, že je zranitelnější. Zranitelnost není morální převaha. Znamená ale, že stejná chyba nemá pro obě strany stejnou cenu.
Řidič auta může po špatně odhadnutém manévru skončit s promáčknutými dveřmi a pokaženým odpolednem. Člověk na motorce může skončit úplně jinak. Plech se vymění. Tělo se někdy už jen opravuje, pokud je vůbec co opravovat.
Přednost v jízdě není neprůstřelná vesta
Na českých silnicích se často nejezdí podle zásady bezpečného návratu, ale podle zásady „já jsem měl přednost“. Jako by přednost byla magická ochrana proti nárazu a paragraf dokázal zastavit dvě tuny kovu.
Nedokáže.
Motorkář musí počítat s tím, že ho řidič auta nemusí vidět. Neměl by zůstávat v mrtvém úhlu, přibližovat se k nepřehledné situaci nepřiměřenou rychlostí ani předpokládat, že ostatní dokonale odhadnou jeho tempo.
Řidič auta zase musí přijmout, že jeden letmý pohled nemusí stačit. Před odbočením, změnou pruhu a výjezdem z vedlejší je druhá kontrola levnější než první pomoc.
To není ustupování agresivnějšímu ani omlouvání chyb. Je to obyčejný pud sebezáchovy rozšířený také na lidi kolem nás.
Silnice není komentářová sekce
Debaty o autech a motorkách se pravidelně mění v soutěž o nejhloupější nálepku. „Dárci orgánů“ proti „plechovkářům“. Každý má svou historku, svého viníka a pocit, že právě jeho skupina drží licenci na rozum.
Jenže silnice není komentářová sekce. Nevyhrává tam ten, kdo napíše poslední urážku nebo hlasitěji zatroubí. A po nehodě je úplně jedno, kdo získal více imaginárních bodů za morální převahu.
Motorkářská gesta mohou být drobnou protiváhou téhle kmenové tuposti. Připomínají, že provoz není souboj anonymních strojů. Uvnitř auta nesedí „plechovkář“. Na motorce nejede „dárce orgánů“. Jsou tam lidé, kteří se večer chtějí vrátit domů.
Zvednutá ruka může znamenat pozdrav. Natažená noha poděkování. Dlaň směřující dolů výzvu ke zpomalení. Ještě důležitější je ale gesto, které není skoro vidět: druhý pohled řidiče do zrcátka.
Na silnici totiž nevyhrává ten, kdo měl pravdu. Vyhrává ten, kdo se vrátí domů.
Kam dál
- Proč Humvee vyjede prudký kopec, kde civilní SUV jen hrabe a modlí se
- Slow living není útěk. Je to vzpoura proti životu na povel
- Feynman věděl, kdy přestat hledat a konečně se rozhodnout