Německo zbrojí a část internetu okamžitě slyší bubny, vidí černobílý filmový záběr a čeká, kdy se přes hranice přeženou tanky s německým křížem. Je to jednoduché, levné a emočně účinné. Přesně proto to funguje.
Jenže mezi historickou pamětí a propagandistickou panikou je rozdíl. Historická paměť říká: německý militarismus způsobil Evropě peklo a nikdy se nesmí romantizovat. Propagandistická panika říká: jakmile Německo koupí tank, jsme zpátky v roce 1939. První věta je dospělá. Druhá je informační šrot.
Současné německé zbrojení nevzniká ve vzduchoprázdnu. Nevzniká proto, že by Berlín najednou zatoužil po starých mapách. Vzniká po ruské invazi na Ukrajinu, po letech evropského spoléhání na americký bezpečnostní deštník a po tvrdém zjištění, že mír není přírodní úkaz. Mír je stav, který musí někdo chránit.
Německo zbrojí, ale to z něj nedělá novou říši
Friedrich Merz a německá vláda opravdu mluví o tom, že Bundeswehr má být nejsilnější konvenční armádou v Evropě. To je velká věta. A u Německa bude vždycky znít citlivěji než u Dánska, Portugalska nebo Belgie. Německá historie není drobná poznámka pod čarou. Je to kontinentální trauma.
Ale právě proto je potřeba držet se faktů. Dnešní Německo není osamělý revanšistický stát, který si potichu kreslí nové hranice. Je to demokratická země pevně uvázaná v NATO, Evropské unii, parlamentní kontrole, právním státě a spojeneckých závazcích. Bundeswehr není Wehrmacht s moderním lakem. To není detail. To je podstata celé věci.
Když Německo říká, že chce silnější armádu, neříká tím: chceme napadnout Česko. Říká tím: Evropa už nemůže donekonečna předstírat, že bezpečnost někdo zařídí zdarma. A ano, pro proruskou scénu je to problém. Protože silnější Evropa je pro Kreml špatná zpráva.
Strach z Německa se prodává snadno
Český strach z Německa má hlubokou paměť. Mnichov, okupace, protektorát, válka. To nejde mávnout rukou. Jenže právě proto je tak odporně snadné ten strach zneužít. Stačí pár slov: Němci zbrojí. Militarismus. Historie se opakuje. A publikum, které roky slyší, že NATO je agresor, Západ je válečnický a Rusko se jen brání, dostane další dávku hotového adrenalinu.
Tohle není náhoda. Prokremelská propaganda dlouhodobě pracuje s obrazem válečnického Západu. Jednou je agresorem NATO, podruhé Ukrajina, potřetí Brusel, teď se hodí Německo. Pointa je pořád stejná: znejistit lidi, rozleptat důvěru ve spojence a vyrobit pocit, že naše bezpečnostní ukotvení je vlastně hrozba.
Je to mentální past. Když je Evropa slabá, propaganda říká: vidíte, Západ vás neochrání. Když Evropa začne zbrojit, propaganda říká: vidíte, Západ vás chce zatáhnout do války. Výsledek má být vždycky stejný: sedět potichu, nevěřit spojencům a nechat Rusko dělat si kolem sebe nárazníkové pásmo ze strachu, chaosu a poslušnosti.
Skutečná otázka není, jestli se bát Berlína
Skutečná otázka zní jinak: proč evropské země tak dlouho věřily, že válka je problém jiných století? Německo po roce 1989 dramaticky zmenšilo armádu. Evropa škrtala sklady, munici, výrobu i zálohy. Z bezpečnosti se stala nudná kolonka v rozpočtu. Když pak Rusko naplno napadlo Ukrajinu, najednou se ukázalo, že mírové řeči jsou krásné, ale dělostřelecký granát nenahradí.
To neznamená, že každé zbrojení je dobré. Peníze na obranu se dají promrhat stejně jako peníze na dálnice. Zbrojní průmysl má své lobbisty, politika své pózy a velké bezpečnostní rozpočty vždycky potřebují tvrdou kontrolu. Jen idiot by řekl: armáda má dostat bianco šek a nikdo se nemá ptát.
Ale stejně hloupé je tvářit se, že obrana je sama o sobě podezřelá. Armáda demokratického státu není problém proto, že existuje. Problém nastává, když není pod kontrolou, když slouží ideologii, když se utrhne od práva a když stát začne hledat nepřítele mezi sousedy. Nic z toho není automatický důsledek toho, že Německo posiluje Bundeswehr v rámci západních bezpečnostních struktur.
Kremelská mlha miluje historické kostýmy
Největší trik téhle paniky je historický převlek. Vezme skutečnou bolest dvacátého století a narve ji na dnešní realitu, i když nesedí. Protože když lidem místo analýzy pustíte do hlavy filmový stín Wehrmachtu, už se moc neptají, kdo dnes skutečně překresluje hranice silou.
A tady je potřeba říct věc natvrdo: aktuální válku v Evropě nerozpoutalo Německo. Nerozpoutala ji Evropská unie. Nerozpoutalo ji NATO útokem na Moskvu. Rozpoutalo ji Rusko invazí na Ukrajinu. Kdo dnes z evropské obrany dělá větší hrozbu než z ruské agrese, ten nevede mírovou debatu. Ten překlápí realitu na hlavu.
Německé zbrojení má být pod drobnohledem. Má se hlídat, jestli se peníze neztrácejí, jestli armáda odpovídá moderní válce, jestli nejde jen o drahé železo pro staré generály a pohodlné kontrakty pro průmysl. To je legitimní kritika. Ale strašení, že Německo zítra napadne Česko, není kritika. To je hospodská geopolitika s ruským ozvěnovým efektem.
Evropa bez obrany není mírový projekt. Je to kořist
Evropský mírový projekt nikdy nestál jen na tom, že si budeme přát mír. Stál na demokracii, institucích, ekonomické provázanosti, americké garanci a také na odstrašení. Jen jsme na tu poslední část rádi zapomínali, protože se nám kazila do hezkého příběhu.
Teď se příběh mění. Ne proto, že by se Evropa zamilovala do války. Ale proto, že válka se vrátila do Evropy bez našeho svolení. A jestli si někdo myslí, že odpovědí na ruskou agresi má být slabost, odzbrojení a podezírání vlastních spojenců, měl by aspoň férově říct, čí bezpečnostní zájem tím vlastně obsluhuje.
Německo zbrojí. Ano. Ptejme se jak, za kolik, s jakou kontrolou a s jakou strategií. To je dospělá debata. Ale nevěřme každému internetovému poplachu, který z modernizace Bundeswehru dělá předehru k okupaci Prahy.
Protože jestli dnes něco pochoduje Evropou, není to Wehrmacht. Je to strach. A Kreml moc dobře ví, že vystrašený člověk se brání hůř než člověk, který ví, na které straně plotu stojí.
Kam dál
- Když Moskva říká, že jsme kořist, není slušnost dělat, že neslyšíme
- Kreml křičí, že NATO chce válku. Ve skutečnosti se bojí Evropy, která přestane klečet
- Tanky na papíře nestřílejí. Těžká brigáda ukáže, jestli Česko umí obranu doručit