Oistrach v Depeche Mode. Co dělá houslový mistr mezi děly

David Oistrach diriguje mezi děly a syntezátory. V People Are People se koncertní gesto potkává s kovovým rytmem a napětím studené války.

Ilustrační koláž: David Oistrach, Depeche Mode a křižník HMS Belfast
Koncertní gesto v kovovém světě People Are People. Ilustrační koláž.

V klipu People Are People se mezi děly, uniformami a kovovými útrobami válečné lodi mihne muž před orchestrem. Zvedne ruce, vede hudebníky a zase zmizí. Počkej. Toho chlapa znám. Takový detail dokáže přerušit i písničku, kterou máš dávno naposlouchanou.

David Oistrach, jeden z velkých houslistů minulého století, se tu objeví jako dirigent. Mezi ním a čtyřmi britskými muzikanty by člověk společný videoklip sotva čekal. Spojení vytvořila střižna: starší záznam orchestru se dostal do popového videa z roku 1984.

Ten prostřih stojí za zastavení. V koncertním sále by byl úplně obyčejný. Mezi děly, řetězy a elektronickým rytmem najednou vypadá jinak. Stačí poznat tvář a několik dalších střihů začneš číst pozorněji.

Oistrach před orchestrem, deset let po smrti

David Oistrach se narodil v roce 1908 v Oděse, tehdy součásti Ruského impéria, dnes ukrajinském městě. Housle začal studovat jako pětiletý. Mezinárodní věhlas mu přineslo vítězství v bruselské soutěži Eugèna Ysaÿe v roce 1937. Za jeho jménem tedy stojí dlouhá interpretační práce, nikoli jen pověst slavného sovětského umělce.

Hrál s předními orchestry, nahrával Beethovena, Brahmse i Šostakoviče a učil na moskevské konzervatoři. Oistrach se však věnoval také dirigování. Muž mávající rukama před hudebníky proto s jeho životopisem není v rozporu, přestože ho většina posluchačů zná s houslemi pod bradou.

Zemřel 24. října 1974 v Amsterdamu. Singl People Are People vyšel 12. března 1984, tedy skoro o deset let později. Ten časový odstup je podstatný: vysvětluje, proč pátrat po starším filmovém záznamu a po práci režiséra, který ho použil.

Režisér Clive Richardson použil archivní film. Oistrachův pohyb vytrhl z koncertního sálu a vložil ho mezi čtyři muzikanty, kteří pracovali s úplně jiným zvukem. Na obraze se tak potkaly dvě generace, dva hudební světy a dvě různé představy o tom, jak řídit rytmus.

People Are People má dvě verze a jednu válečnou loď

Richardson natáčel kapelu na HMS Belfast, křižníku zakotveném v Londýně. Loď mu poskytla chodby, kovové konstrukce a velké kusy vojenského zařízení. Kamera se tu nemusí spokojit s naleštěnou kulisou. Každý úzký průchod připomíná, že se lidské tělo musí přizpůsobit prostoru, který někdo navrhl pro úplně jinou práci než pro taneční hit.

Oficiální archiv rozlišuje singlovou a delší, dvanáctipalcovou verzi videa. Kratší se vysílala v televizních hudebních pořadech. Delší byla původně dostupná na domácí kompilaci Some Great Videos; v roce 2016 se dostala také na DVD Video Singles Collection. Při hledání konkrétního prostřihu má tedy smysl vědět, kterou sestavu člověk sleduje.

Členové kapely, vojenské obrazy a orchestr patří do odlišných situací. Střih je ale připojí ke stejnému rytmu. Pohyb ruky dostane jiný důraz, když po něm přijde dělo nebo kovový mechanismus. Hudebník rázem vypadá jako další člověk, který ovládá nějakou soustavu.

K takovému účinku není potřeba, aby se lidé na záběrech někdy potkali. Stačí jejich pohyby postavit vedle sebe. Montáž má v tomhle obrovskou moc: spojení, které vzniklo až při střihu, začne divák vnímat jako vztah mezi zachycenými lidmi. Klip s tím může pracovat, aniž by vysvětloval každý svůj obraz.

Depeche Mode dostali průmyslový úder do hitparády

Zvuk People Are People je pro podobnou montáž dobrý partner. Kovové nárazy a úderné rytmické figury nejsou schované za zpěvem. Tlačí se dopředu, vracejí se a drží skladbu v pohybu. Do téhle tvrdé konstrukce vstupuje chytlavá melodie a hlas Davea Gahana. Písnička má v sobě dost hluku, aby drhla, a dost popu, aby ji člověk chtěl slyšet znovu.

Autorem skladby je Martin Gore. Na produkci albumové verze se podíleli Depeche Mode, Daniel Miller a Gareth Jones. Singl předcházel albu Some Great Reward.

Vzít krátký zvuk, opakovat ho a zasadit do pravidelného rytmu znamená změnit způsob, jakým ho slyšíme. Ruch, kterého bychom si jinde sotva všimli, může začít určovat charakter celé skladby. Elektronický pop má pro takovou práci obrovský prostor. Posluchač přitom nepotřebuje znát použitý přístroj ani původ každého úderu, aby cítil jejich tvrdost.

Výsledek se dostal ke čtvrtému místu britské hitparády a třináctému v USA. Tohle už byl masový pop. Průmyslový úder mohl přijít z rádia a člověk ho přijmout jako přirozenou součást písničky. Znalost industriálního undergroundu nebyla podmínkou vstupu.

Odtud vede i cesta k vizuálu: loď dává zvuku hmotnost a rozměr. Hudební úder doprovází předmět, který můžeš vidět. Orchestrální prostřih do stejné sestavy přidá jiný způsob organizace hudby, založený na souhře živých hráčů a pokynech člověka před nimi.

V obraze funguje podobný postup jako při práci se zvukem. Krátký kus staršího materiálu dostane nové sousedy a nový rytmus. Dirigentova ruka se na okamžik trefí do světa, pro který původně nehrála. O tom, jak bude gesto působit, teď rozhoduje délka záběru a následující střih. Střižna má vlastní taktovku.

Studená válka byla pořád přítomný čas

Rok 1984 je potřeba číst bez znalosti pozdějšího konce sovětského bloku. Berlínská zeď tehdy ještě stála. Pro tehdejšího diváka patřily uniformy a vojenská technika k současnosti; nebyly to jen rekvizity vzdálené historické kapitoly.

Jen několik měsíců před vydáním singlu, v listopadu 1983, proběhlo cvičení NATO Able Archer 83. Procvičovalo postupy velení včetně přechodu k použití jaderných zbraní. Později zveřejněné americké dokumenty popisují neobvyklou sovětskou reakci a obavy, že by cvičení mohlo posloužit jako krytí skutečného útoku. Míra tehdejšího nebezpečí se zpětně hodnotila různě.

Výzbroj na obrazovce připomínala politickou realitu za oknem. Z dnešního pohodlí se ty záběry snadno promění v efektní retro. V roce 1984 měly jinou teplotu. Publikum žilo ve světě, kde se skutečně počítalo s možností války mezi oběma bloky.

Goreův text se ptá po důvodu nenávisti mezi lidmi. Richardsonova montáž tuhle otázku zasadí mezi stroje a organizované skupiny. Studená válka do takového čtení vstupuje přirozeně: divák ji nemusel hledat v poznámkách pod čarou. Přinášel si ji k obrazovce z vlastního života.

Proč dirigent mezi děly působí tak zvláštně

Dirigentův pohyb je na plátně čitelný i bez zvuku orchestru. Ruce dávají pokyn a skupina lidí reaguje. Ve střihu mezi uniformami a technikou může taková scéna působit skoro znepokojivě. Stejný vnější znak, koordinovaný pohyb, se objeví v prostředích s naprosto odlišným účelem.

Přirovnání orchestru ke stroji se nabízí rychle. Jenže hudebníci při hraní poslouchají jeden druhého a rozhodují o výrazu. Srovnání s mašinou něco vystihne, ale taky něco podstatného smaže. Právě rozdíl mezi vnějším řádem a živou souhrou dělá ten obraz zajímavý.

Člověk znalý Oistrachových nahrávek si do záběru přinese koncertní sál, repertoár a jeho způsob vedení hudby. Fanoušek depešáků zase očekává další kus kovového světa. Stejné políčko filmu může každému otevřít jinou asociaci. Dirigentova tvář přitom nepotřebuje titulkový dovětek, aby na okamžik narušila vojenskou sestavu kolem sebe.

V tom střihu vidím hlavně napětí mezi člověkem a řádem, do kterého vstupuje. Dirigent hudebníky vede, ale bez jejich pozornosti a souhry by jeho pohyb zůstal prázdný. Loď zase ukazuje prostor, který člověku určuje, kudy projde a kam se vejde. Richardson tyhle obrazy nechá běžet přes stejný beat. Význam vzniká i v tom, jak rozdílně na ten rytmus reagují.

Starý klip se ještě neokoukal

Po letech se k videu dá vrátit jinak. Melodii už znáš, takže pozornost nemusí pokaždé spolknout refrén. Zastavíš obraz, všimneš si tváře a začneš hledat, odkud přišla. Nový objev může být celou dobu uložený v něčem, co sis dávno zařadil mezi dobře známé věci.

Oistrach a Depeche Mode se tu potkávají díky filmovému střihu a našemu pozdějšímu čtení. Zůstává za tím konkrétní klip, konkrétní režisér a práce s archivním materiálem. Už to je dost dobrý důvod pustit si People Are People znovu a tentokrát se dívat i mezi údery.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky