Pavel pojede do OSN. Česká republika tím neprožila ústavní zázrak. Jen se na chvíli zachovala jako stát, jehož nejvyšší představitelé dokážou rozdělit práci, aniž by kvůli tomu museli svolat duel před Strakovou akademií.
Vláda schválila, že prezident Petr Pavel povede českou delegaci na zářijové Valné shromáždění OSN v New Yorku. Rozhodnutí o červencovém summitu NATO v Ankaře však odsunula na 22. června. Prezident na odklad přistoupil a zatím nepodnikne připravovaný krok k Ústavnímu soudu.
Potud fakta.
Pak přišel ministr zahraničí Petr Macinka a do obyčejné institucionální dohody přidal slovo „velkorysost“. Jako by prezident nedostal úkol reprezentovat republiku, ale volný víkend v ministrově chalupě.
Pavel pojede do OSN. To není dar ministra
Ještě v dubnu Macinka prohlašoval, že na Valném shromáždění OSN nebude mluvit „lídr opozice“. Prezidenta tím neposouval jen mimo konkrétní cestu. Přepisoval jeho ústavní roli na politického protivníka, kterému vláda podle nálady povolí nebo zakáže přístup k zahraničnímu mikrofonu.
Teď svůj postoj změnil. To samo o sobě není problém. Politik, který změní názor po jednání, není automaticky slaboch ani pokrytec. Někdy se tomu dokonce říká příčetnost.
Problém začíná ve chvíli, kdy se změna postoje nepopíše jako dohoda institucí, ale jako osobní laskavost mocnějšího člověka.
Není automatické, že prezident musí vést každou českou delegaci. Ústava není cestovní kancelář a nevypisuje, kdo má sedět v letadle na každém summitu. Prezident však podle ní zastupuje stát navenek. Tato pravomoc zároveň není jeho soukromé sólo: patří mezi kontrasignované pravomoci a politickou odpovědnost nese vláda.
Právě proto se Hrad a kabinet musejí domluvit.
Prezident nemá vlastní paralelní zahraniční politiku. Vláda ale také nemá soukromého prezidenta, kterého ministr podle momentální nálady „pustí“ do New Yorku.
Velkorysost je hezká vlastnost. V ústavě ale není
Slovo „velkorysost“ zní nevinně. Ve skutečnosti však prozrazuje způsob uvažování o moci.
Velkorysý může být člověk, který odpustí dluh, přenechá někomu lepší místo nebo ustoupí ve sporu, přestože nemusí. Ústavní instituce ale nefungují jako rodinná oslava, kde strýc nakonec dovolí protivnému bratranci sednout si ke stolu.
Fungují prostřednictvím pravomocí, odpovědnosti, zvyklostí a dohody.
Když ministr vydává fungující spolupráci státu za svou osobní velkorysost, dělá z ústavního pořádku dvůr. On otevírá bránu, on rozhoduje, kdo smí dovnitř, a ostatní mají být vděční, že jim tentokrát nezůstal padací most před nosem.
Česká zahraniční politika přitom není restaurace, kde ministr rezervuje prezidentovi stůl ze své dobré vůle.
Je to společná odpovědnost několika ústavních aktérů. Právě to ji činí pomalejší, protivnější a méně efektní. Tak má ale demokracie fungovat. Brzdy a protiváhy nejsou závada systému. Jsou systém.
Soud není akt nepřátelství
Ještě podivnější je Macinkovo vyjádření, že případný kompetenční spor prezidenta s vládou by vnímal jako „akt nepřátelství“.
Právně přesněji by nešlo o osobní žalobu Pavla na Macinku, ale o návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Ústavní soud by neposuzoval, kdo je sympatičtější, kdo se na tiskové konferenci tvářil kyseleji ani kdo komu první přestal zdravit.
Řešil by, kde končí pravomoc jednoho státního orgánu a začíná pravomoc druhého.
Není přitom jisté, jak by rozhodl. Přesně tento spor o zastupování Česka na summitu NATO zatím Ústavní soud nerozsoudil. Prezident má ústavní roli při zastupování státu navenek. Vláda však řídí zahraniční politiku, nese za ni politickou odpovědnost a musí zajistit, aby země nevystupovala dvěma protichůdnými hlasy.
To je skutečný právní problém. Ne osobní válka.
Označit obrácení se na Ústavní soud za nepřátelský čin znamená zaměnit rozhodčího za zrádce. Jenže soud existuje právě pro chvíle, kdy se politici nedohodnou a jejich úsměvy už právní řád nezachrání.
Demokratická instituce, která neunese soudní přezkum, nepotřebuje více loajality. Potřebuje silnější nervy.
Skutečný test se jmenuje NATO
Cesta do New Yorku spor pouze přikryla. Nevyřešila ho.
Vláda má legitimní argument: na summitu NATO se bude jednat také o obranných závazcích a výdajích, za které odpovídá kabinet. Je rozumné, aby vládní politiku vysvětlovali lidé, kteří ji vytvářejí, prosazují v rozpočtu a nesou za ni odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou.
Pavel má stejně legitimní argument: prezident zastupuje stát navenek, summitů NATO se účastnil a díky své vojenské i alianční zkušenosti není na podobném jednání dekorací přivezenou kvůli společné fotografii.
Ani jeden argument automaticky nerozhoduje celý spor.
Řešením má být jasný mandát. Kdo mluví o obranném rozpočtu. Kdo jedná s hlavami států. Kdo reprezentuje dlouhodobé bezpečnostní zájmy země. A hlavně co přesně bude česká delegace říkat.
Jestli se kabinet obává, že prezident bude v zahraničí prosazovat jinou politickou linku, má to popsat konkrétně. Nestačí z něj udělat opozičního turistu a doufat, že právní problém zmizí v letištní hale.
Stejně tak prezident nemůže svou ústavní roli chápat jako licenci k zahraniční politice bez koordinace s vládou. Reprezentovat stát neznamená reprezentovat pouze vlastní názor na stát.
Tohle není fanklub Petra Pavla proti fanklubu Andreje Babiše. Je to test, zda české instituce dokážou oddělit osobní antipatie od státního zájmu.
Kohabitace není láska. Je to disciplína
Prezident a vláda se nemusejí mít rádi. Nemusejí si psát k narozeninám, pořádat společné grilování ani předstírat politickou chemii, která evidentně neexistuje.
Kohabitace znamená něco méně romantického a mnohem důležitějšího: že instituce fungují i mezi lidmi, kteří by spolu dobrovolně nestrávili cestu výtahem.
Schválení Pavlovy účasti na OSN proto není velké usmíření. Není to ani vítězství Hradu nebo kapitulace vlády. Je to jeden konkrétní případ, kdy se stát dokázal domluvit na tom, kdo ho bude zastupovat.
Opravdový verdikt přijde u NATO. Tam se ukáže, zda vláda hledá jednotnou českou pozici, nebo jen způsob, jak prezidenta politicky odstavit. A také zda prezident hledá dohodu, nebo precedens pro vlastní výklad pravomocí.
New York je zatím jen přestávka.
Ústavní minimum není velkorysost. Je to stát, který si na chvíli vzpomněl, že není ničí soukromý dvůr.
Kam dál
- Rusko napadlo Ukrajinu, ale Turek hledá viníky mezi liberály
- Česká muniční iniciativa dál běží. Babišova vláda z lídra dělá přepážku
- Hegseth v Normandii vystavil Evropě účet. Za obranu i za závislost
Zdroje a rešerše
- Vláda České republiky: výsledky jednání vlády a schválení účasti prezidenta na Valném shromáždění OSN
- Pražský hrad: stanovisko prezidenta po jednání vlády
- e-Sbírka: Ústava České republiky
- ČT24: rozhodnutí o summitu NATO, vyjádření Petra Pavla a Petra Macinky
- Stream / Seznam: Macinkovo vyjádření o „velkorysosti“
- Novinky: Macinkovo vyjádření ke kompetenčnímu sporu
Poznámka redakce: Text je autorským komentářem založeným na veřejně dostupných informacích. Netvrdí, že vláda schválila prezidentovu účast na OSN výhradně s cílem zabránit kompetenčnímu sporu ani předjímá případné rozhodnutí Ústavního soudu.