Pět švestek Jana Svěráka vstupují do kin s nápadem, který zní skoro nevinně: pětice lidí ve vyšším věku chce ještě jednou vyrazit na moře. Jenže skutečný konflikt neleží ve vlnách. Leží na břehu, kde už někdo jiný začíná rozhodovat, co je pro starého člověka ještě život a co už údajně příliš velké riziko.
Jan Svěrák svůj nový film napsal i režíroval a premiéra připadá na 28. května 2026. Deník N jej představuje jako příběh seniorů, kteří se nehodlají vzdát vlastní důstojnosti a ještě touží po dobrodružství. Film před zhlédnutím hodnotit nebudeme. Ale jeho výchozí otázka je přesná: kdy se péče o člověka začne měnit v převzetí jeho života?
Problém není moře. Problém je zákaz
Starost se umí tvářit jako čistá láska. Nejezdi. Nechoď tam. Neriskuj. Už na to nemáš věk. V každé z těch vět může být skutečný strach o rodiče nebo prarodiče. Jenže dobrý úmysl ještě automaticky nevyrábí dobrý výsledek.
Existují situace, kdy nemoc, demence nebo vážné fyzické omezení vyžadují pomoc, dohled a někdy i bolestivá omezení. To není krutost, ale odpovědnost. Průšvih začíná ve chvíli, kdy se stejná logika začne automaticky vztahovat na každého člověka, který zestárl, zpomalil a už se rodině nevejde do představy bezpečného provozu.
Mladý člověk vyrazí na nesmyslný výlet a říkáme tomu spontánnost. Starý člověk chce udělat totéž a okolí v něm najednou vidí problém k řízení. Přitom důstojnost není jen to, že člověk nespadne ze schodů a vezme si správně léky. Důstojnost je i možnost rozhodnout se po svém, i když se to jeho dětem nelíbí.
Přidali jsme roky. Ne vždycky život
Česko stárne a není to abstraktní budoucnost. Podle Českého statistického úřadu tvořili lidé ve věku 65 let a více na konci roku 2025 už 20,8 procenta populace. Žena, které bylo v roce 2024 pětašedesát let, měla statisticky před sebou dalších 20,8 roku života. Muž stejného věku sedmnáct let.
To není krátký dovětek za hlavním příběhem. To je velká část života. Jenže čísla o délce života mají druhou, méně pohodlnou stranu. Poslední dostupné údaje ČSÚ o životě ve zdraví ukazují, že pětašedesátiletí muži mohli v roce 2022 čekat ve zdraví ještě 7,1 roku, ženy 7,7 roku.
Mezi tím, jak dlouho člověk žije, a tím, jak dlouho se cítí zdravý a samostatný, leží roky, o kterých společnost ráda mluví šeptem. Bolest. Slábnoucí tělo. Ztráta partnera. Obava, že člověk začne být pro okolí přítěží. A také pomalý pocit, že se o něm sice pořád rozhoduje, ale už málokdy s ním.
Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že osamělost a sociální izolace patří mezi zásadní rizikové faktory duševních potíží ve vyšším věku. Starého člověka proto nelze jen bezpečně odstavit od všeho, co by ho mohlo ohrozit, a čekat, že tím automaticky chráníme jeho život. Někdy chráníme hlavně vlastní klid.
Humor není výsměch bolesti. Je to způsob, jak ji unést
Svěrákův film se podle rozhovoru pro Deník N dotýká i těžkých témat: bolesti a úzkosti ve stáří, otázky psychedelických látek pro lidi trpící nemocemi stáří nebo krajní debaty o eutanazii. Tady je potřeba držet jazyk pevně na uzdě. Film není lékařská rada a kulturní komentář není návod k rozhodování o lidském konci.
Ale je dobře, když kultura taková témata vytáhne z místnosti, kam je obvykle zamykáme. O stáří totiž umíme mluvit dvěma způsoby: buď úředně, přes péči, kapacity a důchody, nebo sladce, přes babiččinu bábovku a dědečka na lavičce. Mezi tím nám mizí skutečný člověk.
Člověk, který může být unavený, vystrašený a nemocný. Ale také zamilovaný, směšný, tvrdohlavý, zvědavý, protivný nebo připravený udělat ještě jednu blbost jen proto, že je pořád jeho.
Péče není vlastnické právo
Dospělé děti se o rodiče nebojí z ničeho. Někdy už zažily pád, nemocnici, ztracený telefon, zmatenou cestu domů nebo okamžik, kdy jim došlo, že silný člověk z jejich dětství už nebude navždycky silný. Ten strach je pochopitelný.
Jenže ani pochopitelný strach nesmí automaticky dostat právo převzít cizí život. Pomoci není totéž jako rozhodovat za někoho pokaždé, když se nám jeho rozhodnutí zdá příliš odvážné. Starý člověk není rozbitý předmět, který se od určitého věku uloží do ochranného obalu.
Pět švestek teprve ukážou, jak dobře tuhle otázku unesou jako film. Jako téma ale míří přesně. Civilizace se nepozná jen podle toho, kolik let dokáže člověku přidat. Pozná se podle toho, jestli mu v těch letech ponechá důvod, proč ještě chtít vstát z postele.
Prodloužit člověku život je výkon medicíny. Nenechat mu ho ve stáří sebrat z rukou je výkon charakteru.
Kam dál
- Kino bylo plné. Paměť ne. Proč z filmových megahitů nebývají klasiky
- Průser přijde sám. Pohodu musí někdo platit, opravovat a držet pohromadě
- Dítě nemá vyrůstat v pozoru. Pevná ruka není výchovný ideál
Zdroje a rešerše
- Bioscop: Pět švestek — oficiální informace k filmu, premiéra a tvůrci
- Deník N: Jan Svěrák o filmu Pět švestek a tématu stáří
- Český statistický úřad: Senioři
- Český statistický úřad: Střední délka života ve zdraví
- World Health Organization: Mental health of older adults
Text je autorským kulturně-společenským komentářem. Nevydává se za recenzi filmu před jeho zhlédnutím a vychází z veřejně dostupných, ověřených zdrojů.