Ta historka má všechno, co internet miluje. Uznávaný britský herec se podívá na hotový film, zděsí se a prohlásí, že v něm nikdy nechtěl hrát. Jediná věta očistí jeho pověst, odsoudí snímek a uzavře případ.
Chybí jí jen drobnost: ověřitelný původ.
Nepodařilo se dohledat původní rozhovor, televizní záznam, autorizovaný životopis ani dobovou zprávu, v níž by Peter O’Toole takový výrok pronesl. Neznáme datum, médium, svědka ani přesné znění. Webové stránky si tvrzení předávají, ale žádná z nich neukazuje na místo, kde mělo vzniknout.
To ještě nedokazuje, že podobnou větu nikdy soukromě neřekl. Dokazuje to něco skromnějšího a pro publikování podstatnějšího: nemáme právo dát ji do uvozovek a vydávat za fakt.
Peter O’Toole a film Caligula: co je skutečně doloženo
Nejpevnější stopu nezanechal O’Toole sám, ale jeho spoluhráč Malcolm McDowell. Ten po hercově smrti popsal natáčení Caliguly jako chaotickou, výstřední a místy absurdní zkušenost. O’Toole podle něj film nebral s posvátnou vážností a dění kolem sebe průběžně rozebíral černým humorem.
Když na plac dorazil John Gielgud, měl jej O’Toole přivítat otázkou, co dělá rytíř království v pornofilmu. Nejde o vzpomínku na šok po premiéře. Věta měla zaznít přímo během natáčení.
McDowell popsal také noční scénu v Tiberiově jeskyni. Herci čekali celé hodiny, než se připraví rozsáhlá dekorace plná nahoty, násilí a sexuálních výjevů. Když se konečně dostali před kameru, O’Toole reagoval na okolní bizarnost improvizovanými poznámkami. Nevystupuje tu jako člověk, který netuší, do jakého filmu přišel. Vystupuje jako profesionál, který vidí chaos před sebou a baví se tím, jak daleko už produkce zašla.
Je důležité nepřekročit ani opačnou hranici. Z O’Toolova humoru nelze vyvodit, že schvaloval výslednou distribuovanou verzi. Víme, jak se choval na place. Nevíme přesně, co si myslel po zhlédnutí konečného sestřihu.
Právě tato mezera se později zaplnila příběhem, který zní mnohem úhledněji než dochované svědectví.
Na place se nehrálo na nevinnou historickou antiku
Jedna z oblíbených obhajob slavných herců tvrdí, že podepsali seriózní historické drama a teprve po jeho dokončení zjistili, že se objevili v pornografii. Skutečná výroba byla složitější.
Bob Guccione, zakladatel časopisu Penthouse a hlavní finanční síla projektu, chtěl od začátku spojit velkolepou historickou podívanou s explicitní sexualitou. Produkční historie Amerického filmového institutu popisuje jeho ambici vytvořit hybrid hardcore sexu a uměleckého filmu. Režisérem se stal Tinto Brass, který už v Salon Kitty propojil dějiny, politiku, násilí a erotickou provokaci.
To nebyla utajená ingredience.
Maria Schneider, původně obsazená jako Drusilla, odešla po prvním dni. Dobový časopis Time, citovaný v katalogu AFI, jí připsal označení „groteskní pornografický film“. Nahradila ji Teresa Ann Savoy. Nahota, sexuální výjevy a záměrná dekadence tedy existovaly už během hlavního natáčení, před očima herců i štábu.
Peter O’Toole nekráčel do uhlazeného následovníka seriálu Já, Claudius. Přijal roli chorého, zestárlého Tiberia v projektu financovaném vydavatelem Penthouse, režírovaném filmařem se zálibou v erotické provokaci a obklopeném scénami, které neměly s cudnou televizní antikou nic společného.
Je proto nepřesné vykreslovat jej jako bezmocného gentlemana, který celé měsíce nic netušil. Zároveň nelze jeho podpis pod hereckou smlouvou zaměnit za souhlas se vším, co vzniklo později bez jeho účasti.
Druhý Caligula vznikl až po poslední klapce
Hlavní natáčení probíhalo v Římě od srpna do 25. prosince 1976. Tím ovšem výroba filmu neskončila.
Podle katalogu AFI se Guccione a Giancarlo Lui během několika týdnů vrátili do studií. Znovu sestavili části dekorací, najali techniky, zhruba třicet komparzistů a přibližně tucet modelek známých z Penthouse. Za pět dnů natočili nový materiál.
Právě z této fáze pocházely explicitní nesimulované sexuální scény, které později vstoupily do distribuovaného filmu. Peter O’Toole, Malcolm McDowell, Helen Mirren ani John Gielgud se těchto dotáček neúčastnili.
Britská klasifikační rada shrnuje spor opatrně, ale jednoznačně: dodatečné scény skutečného sexu měly být natočeny tajně a vloženy do filmu proti vůli režiséra. Při prvním britském posuzování byly kopie zabaveny celní správou a výsledná verze musela projít desítkami zásahů, než mohla být veřejně promítána.
Tady se láme celý příběh.
Herci věděli, že natáčejí sexuálně otevřený a násilný film. Nevěděli však nutně, jak budou jejich výkony spojeny s pozdějším materiálem, co z jejich scén zůstane a jaký rytmus dostane výsledný sestřih.
Střižna umí změnit význam bez jediného nového slova herce. Stačí přehodit pořadí, odstranit reakci, zkrátit motivaci nebo přilepit na tvář záběr, který vznikl o týdny později s úplně jinými lidmi.
Guccione nepotřeboval Petera O’Toola znovu postavit před kameru. Stačilo, že už měl jeho Tiberia na negativu.
Kdo se od výsledku opravdu distancoval
U Gorea Vidala a Tinta Brasse nejsme odkázáni na internetovou šeptandu. Jejich spor s konečnou podobou filmu je zdokumentovaný.
Vidal napsal původní scénář, ale Brass jej během natáčení rozsáhle měnil. Scenárista se s produkcí rozešel a odmítal představu, že výsledný film představuje jeho dílo. Brass zase přišel o kontrolu nad postprodukcí a nesouhlasil s Guccioneho zásahy. BBFC uvádí, že oba požadovali odstranění svých jmen kvůli směru, kterým se natáčení a postprodukce vydaly.
Akademická studie Daniela O’Briena označuje tento proces za popření autora. Guccione využíval Vidalovo jméno jako znak prestiže, zatímco výsledný film podkopával jeho nárok na autorství. Podobný mechanismus zasáhl i režiséra a herce: jejich jména zůstala na plakátu, ale rozhodující moc nad podobou filmu se přesunula jinam.
U O’Toola takto pevná veřejná stopa chybí. Nedohledali jsme srovnatelnou žádost o odstranění jména, doložené prohlášení proti distribuci ani spolehlivý rozhovor s větou, že ve filmu nikdy nechtěl hrát.
Není to důkaz jeho nadšení. Je to hranice našich znalostí.
Právě zde se seriózní text musí zastavit. Ne proto, že by příběh nebyl dost šťavnatý, ale protože pověst člověka nelze dopisovat podle toho, jaké stanovisko by se nám k němu dnes hodilo.
Ultimate Cut ukázal, že natočený materiál nebyl odsouzený k jediné podobě
V roce 2023 se na festivalu v Cannes objevil Caligula: The Ultimate Cut. Thomas Negovan se vrátil k původním negativům, alternativním záběrům a desítkám hodin nepoužitého materiálu. Výsledkem nebylo kosmetické zkrácení starého filmu, ale zcela nový sestřih.
Festival de Cannes uvedl, že v nové verzi nebyl použit ani jediný záběr z původně distribuovaného sestřihu. Přesto v ní zůstávají stejní herci, stejné dekorace a stejná produkce z roku 1976.
Tohle zjištění je důležitější než debata, zda je nová verze lepší.
Ukazuje, že syrový materiál neobsahoval jeden nevyhnutelný film. Obsahoval několik možných filmů. Guccioneho verze byla pouze tou, která získala moc, distribuci a pověst originálu.
Ultimate Cut zároveň není nalezený režisérský střih Tinta Brasse, který by po desetiletích někdo pouze oprášil. Cannes jej popisuje jako novou verzi sestavenou Negovanem z dosud nepoužitých scén. Jde o moderní rekonstrukci, nikoli archeologicky čistý návrat k jediné ztracené autorské vůli.
Přesto mění pohled na herecké výkony. O’Toolův Tiberius může v jiném rytmu a kontextu působit méně jako slavná tvář zapomenutá uvnitř pornografické atrakce a víc jako vědomě groteskní obraz člověka, jehož absolutní moc už rozežrala zevnitř.
Herec se nezměnil. Změnilo se okolí jeho záběrů.
Proč legenda potřebovala právě O’Toolovu lítost
Peter O’Toole představuje ve filmu kulturní váhu, kterou Guccione sám vyrobit neuměl. Hvězda Lawrence z Arábie, významný divadelní herec, muž s hlasem a tváří britské herecké tradice. Jeho přítomnost měla projektu dodat přesně to, co explicitní podívané chybělo: pocit, že nejde jen o drahou pornografii.
Po letech se tentýž symbol obrátil proti filmu.
Čím horší pověst Caligula získával, tím víc publikum potřebovalo uvěřit, že opravdový umělec musel svou účast odmítnout. V opačném případě by zůstala nepříjemnější možnost: uznávaný herec vědomě přijal podivný projekt, užil si groteskní roli, vzal honorář a výsledná katastrofa vznikla z kombinace ambicí, chaosu a ztráty kontroly.
Taková skutečnost nemá čistého hrdinu.
Internet proto O’Toolovi připsal roli posledního soudce. Nejenže se měl od filmu odvrátit; měl zároveň potvrdit náš vlastní úsudek, že velikán britského herectví do takového díla vlastně nikdy nepatřil.
Jenže lidé nedělají pouze projekty, které později zapadnou do jejich životopisné legendy. Berou role kvůli penězům, zvědavosti, přátelům, egu, cestě do Říma, možnosti zahrát si monstrum nebo prostému přesvědčení, že z riskantního filmu může vzniknout něco mimořádného.
O’Toole nepotřebuje falešný citát, aby zůstal velkým hercem. A Caligula nepotřebuje vymyšlenou scénu jeho lítosti, aby zůstal jedním z nejrozbitějších projektů filmových dějin.
Ostrý řez
Údajný výrok Petera O’Toola o tom, že v Caligulovi nikdy nechtěl hrát, nemá dohledatelný původ. Proto jej nelze tisknout jako ověřený citát. Přesnější označení zní: nedoložená filmová legenda.
Skutečný příběh není tak pohodlný. O’Toole věděl, že vstupuje do dekadentního, násilného a sexuálně otevřeného projektu. Na place si z něj dělal legraci. Současně však neřídil Guccioneho pozdější dotáčky ani konečnou podobu, do které byl jeho výkon zasazen.
Největší skandál Caliguly tedy neleží v pozdním znechucení jednoho herce. Leží v možnosti převzít cizí práci, změnit její smysl a dál ji prodávat pomocí jmen lidí, kteří už nad výsledkem nemají žádnou moc.
Film vyprávěl o císaři, který si spletl moc s právem dělat cokoliv. Jeho výroba nakonec předvedla podobný princip mimo kameru.
A Peter O’Toole? Ten v něm skutečně hrál. Jen věta, která ho měla zpětně vyvést z kina čistým východem, patří spíš internetu než jemu.
Kam dál
- Maria Orsic a Vril: žena z Aldebaranu, kterou dějiny neumí najít
- Hans Hagen nebyl duch. Byl to test, kdo do Ameriky patří
- Václav Klaus a Rusko: Důkaz o KGB chybí. Kreml ale jeho slova nemusí objednávat
Zdroje a rešerše
- American Film Institute: Caligula — podrobná produkční chronologie, průběh natáčení, odchod Marie Schneider a Guccioneho pětidenní dotáčky po skončení hlavní produkce.
- British Board of Film Classification: Caligula — spor o autorství, dodatečné explicitní scény, žádosti Vidala a Brasse o odstranění jmen a britská klasifikační historie.
- Malcolm McDowell: vzpomínka na Petera O’Toola při natáčení Caliguly — přímé svědectví spoluherce o O’Toolově chování, humoru a atmosféře na place.
- Festival de Cannes: Caligula is reimagined with The Ultimate Cut — oficiální popis nové rekonstrukce, původních negativů a sestřihu bez záběrů z distribuované verze.
- British Film Institute: 10 great censored films — shrnutí Guccioneho převzetí postprodukce, tajných dotáček a britské cenzurní historie.
- Daniel O’Brien: Gore Vidal’s Caligula 1979 — Denying the Author — odborná studie o veřejném přisuzování a následném popírání autorství filmu.