Petschkové a uhlí: rodina, která trefila století dřív, než mu…

Petschkové a uhlí nejsou jen příběh jedné bohaté rodiny, několika pražských vil a severočeských dolů. Jsou to české dějiny v tvrdé zkratce: půda, burza, energie, stát, antisemitismus, nacistická arizace, poválečné přivlastnění a nakonec krajina, která se dnes po uhlí plní vodou.

Na povrchu to vypadá skoro filmově. Rodina z Peček, později Kolína a Prahy, včas pochopí, že hnědé uhlí nebude jen špinavý kámen pro lokálky a továrny. Bude palivem moderního století. Koupí podíly, ovládne prodej, vstoupí do dolů, založí bankovní dům, postaví paláce a dostane se mezi nejbohatší podnikatelské rody Evropy.

Jenže právě tady začíná zajímavější část. Petschkové nezbohatli proto, že by prostě našli díru v zemi a odnesli si ji domů v kapse. Jejich skutečný instinkt byl jiný: pochopili, že uhlí není jen surovina. Je to síť. Těžba, doprava, úvěr, burza, smlouvy, prodej a informace. Kdo sedí uprostřed téhle sítě, nedrží jen kus průmyslu. Drží rytmus doby.

Petschkové a uhlí: start nebyl v šachtě, ale v kapitálu

Rodové jméno Petschek odkazuje k Pečkám na Kolínsku. Za první historicky doloženou hlavu rodu bývá uváděn Samuel Petschek, ale skutečný majetkový základ položil až Moses Petschek. Nezačínal jako uhlobaron. Pohyboval se v obchodu, půjčkách, realitách a pozemkových spekulacích. Právě tam vznikl kapitál, který později umožnil vstoupit do uhlí.

To je důležité říct bez romantiky. Původ majetku nebyl pohádka o chalupníkovi, který si poctivě vyšlapal cestu k impériu. Byl to svět 19. století: pozemky, úvěr, tvrdé smlouvy, informace, riziko a schopnost vidět hodnotu tam, kde ji ostatní ještě nečetli. Moses Petschek roku 1871 koupil akcie nově vznikající mostecké uhelné společnosti. V době, kdy se moderní průmyslový svět teprve nadechoval, vsadil na hnědou sloj.

A trefil. Průmysl potřeboval páru, železnice výkon, města teplo a továrny levnou energii. Severní Čechy nebyly periferie. Byly energetické podloží střední Evropy.

Po Mosesovi vstoupili do hry jeho synové Isidor, Julius a Ignaz. Rodinný byznys se rozdělil do dvou hlavních větví. Isidor s Juliem vytvořili pražskou větev, později spojenou s bankovním domem Petschek & Co. Ignaz vybudoval ústeckou větev, opřenou hlavně o obchod s hnědým uhlím. Chvíli si konkurovali. Později se jejich zájmy v mnoha směrech protnuly. A z rodinného podnikání se stala evropská síla.

Ignaz pochopil, že důl nestačí. Rozhoduje cesta k zákazníkovi

Ignaz Petschek je v celém příběhu klíčový, protože ukazuje rozdíl mezi majitelem dolu a skutečným uhlobaronem. Začal v bankovním a obchodním prostředí, pracoval pro uhlíře Jakoba Weinmanna a roku 1880 se v Ústí nad Labem osamostatnil. Jeho síla nebyla jen v nákupech podílů. Byla v tom, že proměnil uhlí v řízený obchodní tok.

Rozvíjel komisní prodej uhlí. Těžař nemusel sám budovat celý obchodní aparát a Petschek získával stále větší vliv na cestu uhlí z dolu k odběrateli. Méně efektní než obraz magnáta v cylindru nad šachtou. Ale mnohem podstatnější. Kdo zná producenty, zákazníky, ceny, dopravu a slabiny trhu, vidí dřív než ostatní, kde se rodí příští převaha.

V roce 1905 přišel velký průlom v Německu, když se Ignaz podílel na sanaci majetku Hohenlohe a získal většinový podíl v Hohenlohewerke. Po první světové válce využil inflaci a poválečný neklid k nákupům dalších podílů v německých hnědouhelných společnostech. Uhlí se v jeho rukou nestalo hromadou paliva. Stalo se mapou moci.

Tohle je ostrý řez celého příběhu: Petschkové nevydělali jen na tom, že uhlí leželo pod zemí. Vydělali na tom, že svět ho potřeboval rychleji, než si stačil uvědomit, kdo mu ovládá přístup.

První republika: paláce z hnědé sloje

Ve vrcholném období patřili Petschkové k nejbohatším rodinám v českých zemích. Jejich majetek se opíral o uhlí, bankovnictví, burzu, průmyslové podíly a schopnost pohybovat se mezi českým, německým a evropským hospodářským prostorem. V meziválečné paměti zůstali jako symbol první republiky, ale ne té pohlednicové. Spíš té skutečné: moderní, tvrdé, mnohonárodnostní a majetkově velmi nerovné.

Pražská větev založila roku 1920 bankovní dům Petschek & Co. Nebyl to jen trezor. Byl to řídicí uzel širšího systému: bankovnictví, burzovní obchody, důlní podíly, papírny, sklo, chemie, farmacie a další průmyslové zájmy. Petschkové tak připomínají nepohodlnou pravdu o první republice. Nebyla jen Masaryk, demokracie a kavárna. Byla také velký kapitál, německy mluvící židovská elita, severočeské uhlí a tvrdá soutěž o vliv.

Ano, stavěli. Palác ve Washingtonově ulici. Vily v Bubenči. Rezidence, které dnes známe pod jinými vlajkami: americkou, čínskou, ruskou. Otto Petschek si nechal postavit vilu, která dodnes patří k nejvýraznějším symbolům prvorepublikového luxusu. Ale ty domy nejsou jen architektura. Jsou přeměněné uhlí.

Severočeská sloj se v Praze změnila v mramor, salony, bankovní haly, zahrady a diplomatické adresy. V tom je síla i nepříjemnost jejich odkazu. Uhlí mizelo z krajiny, ale objevovalo se ve městě jako společenská váha.

Nacisté nepřišli jen pro lidi. Přišli i pro majetek

Petschkové byli německy mluvící Židé. V první republice to nebyla výjimka ani jednoduchá nálepka. Byli součástí světa, který se po roce 1933 začal hroutit. Jak sílil nacismus, rodina pochopila, že už nejde jen o podnikání. Jde o život.

Pražská větev odešla do exilu v roce 1938, nejprve do Británie a později do Spojených států. Členové ústecké větve opustili střední Evropu před okupací pohraničí nebo krátce po ní. Tady je nutné být přesný: Petschkové přežili hlavně proto, že odešli včas. Ale tím nezachránili většinu svého majetku.

Nacistická arizace nebyla vedlejší epizoda. Byla to organizovaná loupež převlečená za právní a hospodářský proces. Majetek Petschků se stal součástí širšího německého mocenského zájmu. Do hry vstupoval Flickův koncern, Reichswerke Hermann Göring a celý aparát nacistické ekonomiky, který uměl proměnit rasovou politiku v převod podniků, dolů a podílů.

Tak končí jedna iluze o civilizovaném kapitalismu. Když přijde režim postavený na rasové nenávisti a válce, akcie, bankovní domy ani mezinárodní kontakty člověka samy neochrání. Mohou pomoct k útěku. Nemusí zachránit domov.

Po válce se nevrátil jednoduchý řád. Vrátil se stát

Po roce 1945 by se mohlo zdát, že majetek ukradený nacisty se prostě vrátí původním vlastníkům. Jenže československá realita byla složitější a mnohem méně pohodlná. Petschkové byli židovská rodina zasažená nacistickou perzekucí. Zároveň byli německy mluvící elitou, v předválečných sčítáních se hlásili k německé národnosti a jejich podniky měly silně německý jazykový svět. Po válce se právě to stalo zbraní proti nim.

Část poválečných československých úřadů nahlížela na jejich majetek optikou německosti, nikoli jen optikou nacistické perzekuce. V archivních medailonech se objevuje napětí mezi obviněním z germanizační role a svědectvími, která naopak popisují korektní vztahy k českým zaměstnancům, podporu českých institucí i dar na obranu státu v roce 1938.

Tohle není drobná právní poznámka. To je trhlina českých dějin. Rodina, kterou nacisté vyhnali jako Židy, mohla být po válce v Československu posuzována jako příliš německá. Jedna moc ji označila za židovskou překážku. Druhá v ní viděla německý problém. Mezi těmito nálepkami zmizel konkrétní člověk a zůstala hlavně nemovitost.

Petschkův palác ve Washingtonově ulici za okupace obsadilo gestapo. Z budovy se stala Pečkárna, místo výslechů, mučení a teroru. Po válce přešla budova do rukou státu a dnes v ní sídlí část Ministerstva průmyslu a obchodu. Ottova vila se po válce dostala k ministerstvu obrany a následně se stala rezidencí amerického velvyslance. Další petschkovské vily skončily v diplomatickém provozu jiných států.

Jinými slovy: Petschkové trefili století dokonale. Jenže století pak trefilo je.

Z uhlí je voda. Ale minulost se tím nerozpustí

Dnes se severočeské a západočeské uhelné krajiny mění před očima. Tam, kde byly šachty, výsypky a lomy, vznikají jezera. Most-Ležáky se proměnil v jezero Most, otevřené veřejnosti v roce 2020. Milada u Chabařovic vznikla zatopením bývalého hnědouhelného lomu a veřejnosti se otevřela v roce 2015. V lomu ČSA se plánuje budoucí jezero o zhruba 503 hektarech, které má být podle současných plánů největším umělým jezerem v Česku.

Je v tom zvláštní ironie bez laciné pointy. Krajina, která živila průmyslové impérium, dnes sama prochází proměnou v rekreační, ekologický a investiční prostor. Z jámy po uhlí se stává hladina. Ze starého revíru má vzniknout místo pro cyklostezky, výzkum, bydlení, přírodu a nové ekonomické sliby.

Je dobře, že se zničená území neodepisují. Je dobře, že se řeší voda, sukcese, návrat druhů, mikroklima a nové využití. Ale nebylo by poctivé tvářit se, že hladina sama vymaže to, co bylo pod ní.

Pod hladinou není jen technická minulost. Je tam přesunuté město, zaniklé obce, práce horníků, zisky akcionářů, komíny, bankovní domy, národnostní konflikty, židovský útěk, nacistická loupež, poválečné přivlastnění a česká schopnost dělat z nepohodlných vrstev krajiny pěkný výletní cíl.

To neznamená, že se k jezerům nemáme chodit koupat. Znamená to, že bychom u nich neměli ztratit paměť.

Největší lekce Petschků není bohatství. Je to načasování

Petschkové nejsou jednoduchý příběh k obdivu ani jednoduchý příběh k odsouzení. Byli tvrdí podnikatelé. Uměli využít slabost trhu, krize, inflaci i informační převahu. Byli také židovská rodina, kterou nacistický režim připravil o domov a majetek. Byli německy mluvící elita v českých zemích, což z nich po válce udělalo nepohodlný případ. Byli mecenáši i uhlobaroni. Stavěli krásné domy z byznysu, který rozrýval krajinu.

Jejich největší lekce není v tom, že bohatí vždycky vyhrají. Nevyhráli. Jejich lekce je přesnější: kdo dřív pochopí, na čem poběží příští století, získá obrovskou moc. V 19. století to bylo uhlí. Dnes to může být voda, data, energie, baterie, čipy, půda, bezpečnost nebo schopnost proměnit zničené území v nové centrum hodnoty.

Když dnes stojíme u zatopeného lomu, nedíváme se jen na rekultivaci. Díváme se na další dějství stejné hry. Někdo kdysi včas pochopil uhlí. Někdo dnes včas chápe vodu, pozemky, infrastrukturu a značku postuhelné krajiny.

Petschkové nám zanechali víc než vily a jméno na paláci. Zanechali otázku, která je nepříjemně současná: kdo dnes vidí budoucí bohatství tam, kde ostatní vidí jen problém?

A kdo se za pár desítek let bude procházet po nové hladině, aniž by tušil, čí století pod ní vlastně leží?

Kam dál

Zdroje a rešerše

Text je autorská analýza magazínu Ostrej Úhel. Vychází z veřejně dostupných historických, archivních, odborných a institucionálních zdrojů.

Petschkové a uhlí: rodina, která trefila století dřív, než mu ostatní rozuměli