Solární poplatek zmizel z faktury. V rozpočtu zůstal

Poplatek POZE zmizel z faktur, ale podporu dál platí stát. Staré solární garance tak testují politickou poctivost Motoristů.

podpora OZE — Solární poplatek zmizel z faktury. V rozpočtu zůstal
Solární poplatek zmizel z faktury. V rozpočtu zůstal. AI ilustrační vizualizace.

Od ledna už na faktuře za elektřinu nenajdete poplatek na podporované zdroje energie, tedy POZE; v debatě se tomu často zjednodušeně říká podpora OZE. To zní jako úleva. Je. Jen ne taková, jakou si člověk snadno představí.

Energetický regulační úřad spočítal pro rok 2026 náklady systému podpory na 41,7 miliardy korun. Původně mělo 17,1 miliardy zaplatit odběratelé v regulované složce ceny elektřiny a 24,6 miliardy státní rozpočet. Vláda rozhodla, že vše uhradí rozpočet. Poplatek tedy nezmizel. Zmizel jen z místa, kde byl dobře vidět.

Tohle není spor o to, zda mají existovat solární panely. Je to spor o starý systém garancí, jeho cenu a o politickou poctivost lidí, kteří mluví o dotačním státu nejhlasitěji.

Z faktur zmizelo 17,1 miliardy. Náklad zůstal

Podpora OZE funguje jako závazek státu vůči výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů. U části starších fotovoltaických elektráren jde o mimořádně dlouhé a štědře nastavené garance z doby solárního boomu. Nejsou to peníze, které vzniknou až ve chvíli, kdy domácnost otevře vyúčtování. Jsou to peníze, k jejichž placení se stát zavázal dávno předtím.

V roce 2026 se změnilo hlavně rozdělení platby. Domácnost ji neuvidí jako položku POZE ve své faktuře. Stát ji ale uhradí z rozpočtu, tedy z peněz, které chybějí jinde nebo se na ně musí vybrat daně. Přesun může být politicky obhajitelný: zlevní elektřinu v okamžiku, kdy je cena energie citlivé téma. Není fér jej prodávat jako zrušení nákladu.

Veřejné finance nejsou černá díra, do níž se výdaj ztratí. Jsou společná kasa. Když se z ní zaplatí podpora OZE, neplatí ji už jen odběratel podle spotřeby elektřiny. Platí ji každý, kdo financuje stát.

Levnější elektřina není levnější stát

To neznamená, že přesun byl nutně špatné rozhodnutí. Poplatek POZE dopadal na domácnosti i firmy přímo v ceně elektřiny. V době drahých energií může vláda rozumně usoudit, že část nákladu rozloží jinak. Jenže rozložení není úspora. A čím méně je výdaj vidět, tím snáz se o něm vede politika bez odpovědnosti.

Poplatek na faktuře měl jednu nepříjemnou vlastnost: každý ho viděl. Člověk mohl nadávat, ale věděl, že existuje. Rozpočtová položka se rozpustí mezi stovky dalších výdajů. V politické řeči pak stačí oznámit, že jsme lidem zlevnili elektřinu. Druhá věta by měla znít: náklad podpory OZE jsme převedli na daňové příjmy státu.

Rozdíl má i sociální rozměr. Poplatek navázaný na spotřebu elektřiny zatěžuje jinak malý byt, výrobní podnik a velkou domácnost s elektrickým topením. Daňové financování má zase jinou logiku a jiné vítěze. To je legitimní téma pro politické rozhodnutí. Nesmí se však ztratit v reklamní větě o zrušeném poplatku.

V energetice bývá snadné ukázat na konkrétního viníka: Brusel, solárníky, distributory nebo předchozí vládu. Těžší je říct, jak bude vypadat systém po opravě. Pokud má být podpora OZE menší, je třeba říct která, od kdy, podle jakého právního testu a s jakým rizikem pro stát. Pokud má zůstat, má se otevřeně pojmenovat její cena.

Staré soláry nejsou celá zelená politika

Tohle rozlišení je důležité. Podpora OZE není jedna věc. Jinak funguje pomoc domácnosti, která si pořídí malou fotovoltaiku, jinak aukce pro nové zdroje, jinak komunitní energetika a úplně jinak historické výkupní ceny elektráren spuštěných v letech 2009 a 2010.

Starý solární systém vznikl ve chvíli, kdy stát nezvládl uhlídat tempo podpory ani cenu technologie. Výsledkem byly závazky na desítky let. Pozdější zásahy je sice omezovaly, ale nezrušily bez rizika rozsáhlých sporů a arbitráží. Státní energetická inspekce připomíná, že přiměřenost podpory zdrojů uvedených do provozu v letech 2006 až 2010 se prověřovala i kvůli pravidlům Evropské komise.

Z toho neplyne, že má stát staré kontrakty bez mrknutí oka ctít navždy. Plyne z toho něco méně efektního: po špatně nastavené veřejné politice obvykle nezůstane jednoduchý účet na jednu vládu. Zůstanou právní závazky, investice, úvěry a lidé, kteří na nich postavili byznys.

Podpora OZE proto potřebuje dvě oddělené debaty. První je energetická: kolik nových zdrojů země potřebuje, kde je stavět a jak je zapojit do sítě. Druhá je rozpočtová: jak naložit se závazky, které vznikly za jiných podmínek. Kdo je smíchá dohromady, může obhajovat staré výnosy bojem proti novým panelům. Nebo naopak hájit každou dotaci jménem zelené budoucnosti. Obojí je pohodlné. Ani jedno není přesné.

Motoristé kritizují deformované ceny. U starých garancí je ticho

Motoristé sobě ve svých ideových východiscích odmítají model, v němž stát deformuje ceny umělými stimuly, dotacemi a kvótami. Ve volebním programu mluví o rizicích překotného povolování obnovitelných zdrojů a o energetice, která má být realistická a stabilní.

To je legitimní politická pozice. Kritika dotací není extremismus a kritika špatně nastaveného solárního boomu už vůbec ne. Problém nastává ve chvíli, kdy se stejná strana podílí na vládě, která přesune plné financování podpory OZE na stát, ale neumí srozumitelně říct, co chce se starými garancemi dělat a kdo má nést jejich cenu.

V programu najdeme silná slova o deformovaných cenách. V reálné energetice pak zůstává deformace zachována a platbu za ni převezme rozpočet. To nemusí být korupce. Není to ani důkaz, že si někdo koupil politické rozhodnutí. Je to ale velmi konkrétní rozpor mezi jazykem politické značky a tím, jak funguje stát, když do něj vstoupí.

Richard Chlad v tom není jen společenská kulisa

Richard Chlad patří mezi viditelné podporovatele Motoristů sobě. Ve volebním účetnictví hnutí jsou za rok 2025 dohledatelné jeho nepeněžité dary: propůjčení Bugatti oceněné na 200 tisíc korun, pořádání akce za 185 001 korun, demontáž billboardů za 54 550 korun a půjčení vozů za 140 tisíc korun. Čtyři položky samy o sobě dělají nejméně 579 551 korun.

Zároveň Seznam Zprávy už v roce 2025 popsaly Chladovy investice do starších solárních elektráren a skutečnost, že zdroje uvedené do provozu před rokem 2010 dál čerpají výhodu garantovaných výkupních cen až do roku 2030. Právě to dává celé věci veřejný význam. Ne proto, že by politik nesměl mít podporovatele ani proto, že by podnikatel nesměl investovat do fotovoltaiky.

Veřejný význam vzniká ve chvíli, kdy je podporovatel politické značky současně spojený s odvětvím, jehož historické garance dál financuje stát. Taková souvislost si zaslouží světlo, ne šeptandu. Opoziční novinářská zkratka „solární baron“ k tomu nic nepřidá. Přesnější je ptát se, zda stejný metr na dotace platí i tehdy, když se týká vlastního okruhu.

Férový protiargument zní, že investor nemá nést zpětně odpovědnost za politické chyby státu. To platí. Podnikatel investoval podle tehdejších pravidel a sponzoring politického hnutí je legální, pokud je řádně vykázán. Ani jedno ale neodpovídá na veřejnou otázku, jakou energetickou politiku mají Motoristé pro staré garance dnes. Kdo chce zpochybňovat dotace jako princip, musí umět popsat i výjimku, z níž těží výrazný podporovatel jeho hnutí.

Co by byla poctivá odpověď

Poctivá odpověď nemusí znít: zrušme vše okamžitě. To by ignorovalo smlouvy, soudní rizika i fakt, že mnohé investice vznikly podle pravidel, která tehdy nastavoval stát. Může ale začít třemi konkrétními větami.

Zaprvé: přiznat, že podpora OZE po přesunu do rozpočtu nezmizela. Zadruhé: popsat, jak vláda chce u starých zdrojů hlídat přiměřenost výnosů a jaké nástroje k tomu má. Zatřetí: veřejně oddělit energetickou politiku od zájmů lidí, kteří politické hnutí financují nebo mu poskytují významná plnění.

Největší chyba české energetické debaty není v tom, že se lidé hádají o soláry. Hádají se o ně často oprávněně. Chyba je, že slovo „dotace“ slouží jako klacek na cizí projekt, zatímco vlastní historickou výhodu umíme přejmenovat na nutný závazek státu.

Stát své závazky plnit musí. O to víc musí být vidět, komu slouží, kolik stojí a proč politické řeči o volném trhu končí přesně tam, kde začíná skutečná cena.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky