Slovo „problematický“ dnes funguje jako červená kontrolka. Upozorní na rasovou karikaturu, sexuální násilí, ponižující obraz ženy, homofobii nebo moc režiséra nad hercem. Kontrolka je užitečná. Sama ale nevysvětlí, co se vlastně pokazilo.
Do jedné kategorie se pak dostává film, který předsudek oslavuje, dílo, které ho zobrazuje, aby ho rozebralo, i snímek, jehož hotová podoba může být obhajitelná, zatímco způsob vzniku obhajitelný nebyl. Výsledek působí morálně rozhodně. Analyticky je však zoufale pohodlný.
Sedmdesátá léta navíc nebyla bezzákonným pravěkem kinematografie. Americký systém věkového hodnocení fungoval od roku 1968 a kontroverzní filmy vyvolávaly protesty, zákazy i ostré spory už při premiéře. New Hollywood nevznikal ve společnosti, která nic necítila. Vznikal ve společnosti, kde o hranicích přijatelnosti rozhodovali především lidé s přístupem ke studiím, médiím a institucím.
Problematické filmy 70. let nejsou jeden problém
Poctivý rozbor potřebuje tři oddělené otázky.
- Co film zobrazuje? Jaké násilí, předsudek, vztah nebo jednání se v příběhu objevuje.
- Jak se na něj film dívá? Kamera, střih, hudba a vyústění mohou chování kritizovat, romantizovat, zesměšnit, znejistit nebo proměnit v atrakci.
- Jak obraz vznikl? Etické selhání může ležet mimo plátno: v zatajené změně scény, nátlaku, reálném ohrožení nebo zneužití nerovné moci mezi režisérem a hercem.
Bez tohoto rozlišení se filmová kritika mění v kontrolu zakázaných motivů. Objeví se násilník, a film je označen za násilnický. Postava pronese rasistickou větu, a rasismus se automaticky připíše autorovi. Takové čtení nezkoumá filmový jazyk. Jen počítá výskyt závadného materiálu.
Odporná postava není automaticky názor režiséra
Mechanický pomeranč z roku 1971 zavře diváka do blízkosti Alexe, násilníka s šarmem, vkusem pro Beethovena a talentem měnit brutalitu v představení. Stanley Kubrick ho nenatočil jako šedou obludu, od které se lze bezpečně odvrátit. Dal mu tvář, rytmus a energii. Právě proto film dodnes provokuje.
Britská klasifikační autorita BBFC jej v roce 1971 schválila v kategorii X bez střihů. V roce 1973 film z britské distribuce stáhl sám Kubrick. BBFC jej nikdy nezakázala ani neodmítla, přestože se tato verze příběhu stále opakuje.
Kontroverze tedy nevznikla až ve chvíli, kdy údajně přecitlivělá současnost začala staré filmy přeměřovat novým pravítkem. Vedla se od začátku. Týkala se přesně toho, co řešíme dnes: zda Kubrickova forma násilí kritizuje, nebo mu propůjčuje svůdnou energii, kterou část publika přijme bez ironie.
Film přitom není jen portrétem charismatického násilníka. Sleduje také stát, který se rozhodne Alexe „opravit“ tím, že mu odebere možnost svobodné volby. Divák nemusí Kubrickovu metodu přijmout. Měl by ale poznat rozdíl mezi dílem, které má násilníka za vzor, a filmem, který diváka záměrně chytí do jeho přitažlivosti, aby mu později ukázal vlastní selhání úsudku.
Když nejednoznačnost začne živit nebezpečný mýtus
Straw Dogs Sama Peckinpaha stojí na mnohem kluzčím povrchu. První část dvojitého sexuálního útoku je natočena tak, že reakce napadené postavy Amy může působit nejednoznačně. Právě tady vzniká riziko jednoho z nejstarších mýtů kolem znásilnění: představy, že oběť útok nakonec přijala, vychutnávala si ho nebo ho skrytě chtěla.
BBFC tuto scénu řešila opakovaně po desítky let. V roce 2002 ukázala nesestříhanou verzi klinickým psychologům pracujícím se sexuálními delikventy a divácké skupině. Výsledkem bylo schválení filmu bez střihů v kategorii 18. Experti argumentovali také širším kontextem, zejména následným utrpením postavy a jejími traumatickými vzpomínkami.
Tento výsledek neznamená, že se každá námitka proti scéně rozplynula. Ukazuje spíš, proč nestačí vytrhnout jediný obraz z filmu a prohlásit případ za uzavřený. Stejně slabé by však bylo schovat se za větu, že umění smí být nejednoznačné. Smí. Kritika má přesto právo zkoumat, zda ona nejednoznačnost otevírá složitou otázku, nebo přiživuje představu, která obětem sexuálního násilí škodila dávno před vznikem filmu.
Autorský úmysl je jeden z důkazů. Není to diplomatická imunita.
Blaxploitation: průlom, který si Hollywood rychle ochočil
Blaxploitation nabízí jiný druh rozporu. Filmy jako Shaft, Sweet Sweetback’s Baadasssss Song nebo Super Fly přivedly do středu amerického filmu černošské hrdiny, městskou zkušenost, hudbu, módu, vztek i odpor proti bílé autoritě.
Pro publikum, které se do té doby na plátně často objevovalo jako sluha, komická figura, pasivní slušňák nebo bezejmenná hrozba, šlo o zásadní zlom. Černošské postavy najednou nebyly jen doplňkem příběhu někoho jiného. Měly vlastní styl, touhy, sexualitu a schopnost vzít děj do svých rukou.
Pak Hollywood ucítil trh.
Z kulturního průlomu se stala tovární šablona. Přibyli pasáci, dealeři, násilníci, hypersexualizované ženy a stále přehnanější obrazy života v ghettu. BFI blaxploitation přesně popisuje jako proud, který stereotypy černošství současně rozbíjel i posiloval.
Jednoduchý verdikt zde selže na obě strany. Označit celé hnutí pouze za rasistické znamená vymazat jeho význam pro černošské tvůrce, herce a publikum. Omluvit všechny karikatury historickou důležitostí by naopak přehlédlo, jak rychle si většinový průmysl dokázal emancipaci přetvořit v další prodejný kostým.
Starý film tedy nemusí být buď pokrokový, nebo zpátečnický. Může otevřít dveře a současně určit, kdo jimi smí projít, jak musí vypadat a jaký příběh mu studio dovolí vyprávět.
Za kamerou může být větší selhání než na plátně
Poslední tango v Paříži přesouvá spor z filmového obrazu do podmínek jeho výroby. Kolem nechvalně známé scény se rozšířila nepřesná zkratka, že herečka Maria Schneider nevěděla vůbec nic o simulovaném znásilnění.
Bernardo Bertolucci později tvrdil, že sexuální násilí bylo ve scénáři a Schneider o něm věděla. Bez jejího vědomí však s Marlonem Brandem přidali použití másla. Režisér otevřeně vysvětloval, že chtěl získat reakci „dívky, ne herečky“ a vyvolat v ní skutečný vztek a ponížení.
Je důležité držet se přesnosti. Nelze tvrdit, že před kamerou proběhl skutečný sexuální akt. Stejně nepoctivé by bylo celou věc zmenšit na nevinnou improvizaci s rekvizitou. Bertolucci podle vlastních slov vědomě obešel souhlas mladé herečky, protože chtěl použít její nepřipravenou reakci jako součást filmu.
Umění může zobrazovat ponížení. Nemělo by si je tajně vyrábět z člověka, který stojí v nerovném pracovním vztahu a nezná úplnou podobu scény, do níž vstupuje.
V tomto případě neleží hlavní problém v tom, že starý film ukazuje sexuální násilí. Leží ve způsobu, jakým režisér pracoval s mocí a souhlasem. Obraz může být simulovaný. Manipulace za kamerou nikoli.
Dobový kontext nic nemaže
Věta „tehdy to bylo normální“ zní jako historické vysvětlení, ale často je jen způsobem, jak debatu ukončit. Kontroverzní filmy sedmdesátých let provázely protesty, místní zákazy, zásahy klasifikačních institucí a ostré recenze už při premiérách.
Lidé, kterým vadilo sexuální násilí, rasové stereotypy nebo zacházení s herečkami, existovali. Jen neměli stejný přístup ke studiím, redakcím, televizím a rozhodovacím pozicím. To, co dnes vypadá jako nový morální objev, bývalo někdy starou námitkou lidí, které kulturní provoz nedokázal nebo nechtěl slyšet.
Kontext proto film neočišťuje. Ukazuje, kdo tehdy směl mluvit, kdo byl považován za přecitlivělého a čí zkušenost se nevešla do dominantního výkladu.
Zároveň brání opačné chybě. Bez znalosti příběhu, formy a doby snadno označíme za autorův názor jednání postavy, kterou film ve skutečnosti rozkládá. Historické porozumění a morální úsudek nejsou soupeři. První brání povrchnosti, druhý pohodlné lhostejnosti.
Staré filmy nepotřebují trezor
Co tedy dělat s dílem, které je kulturně významné, ale obsahuje rasovou karikaturu, ponižující stereotyp nebo problematický obraz násilí?
Nejhorší řešení stojí na opačných koncích stejné lenosti. První předstírá, že se nic nestalo, protože jde přece o klasiku. Druhé film odstraní a zanechá po něm jen pověst, zákaz a útržky debaty vedené lidmi, kteří ho možná ani neviděli.
Turner Classic Movies zvolila u projektu Reframed jinou cestu. Starší snímky zachovala a doplnila je debatou o historickém kontextu, stereotypech a proměně společenského čtení. Divák dostal film celý a k němu nástroje, které mu umožnily vidět víc než původní publikum.
Doprovodný úvod není cenzura. Nic z díla neodstraňuje. Rozšiřuje prostor, ve kterém je možné ocenit řemeslo, význam a vliv, aniž by se přitom slepá místa vydávala za neutrální součást minulosti.
Dospělý divák nepotřebuje katalog morálně sterilních filmů. Potřebuje možnost poznat rozdíl mezi velkým dílem, velkým omylem a velkým dílem, které v sobě nese velký omyl.
Ostrý řez: minulost není naše morální selfie
Na staré filmy se díváme z výhodnější pozice. Známe pozdější spory, máme přesnější pojmy a slyšíme hlasy, které filmový průmysl dlouho držel u kraje. To je skutečný pokrok. Snadno se však změní v samolibost.
Najít v půl století starém filmu sexismus není intelektuální hrdinství. Těžší je poznat, zda film předsudek vyrábí, zaznamenává, zpochybňuje, nebo ho současně boří i opakuje.
Ještě nepříjemnější je položit si otázku, která dnešní samozřejmost bude stejně průhledná lidem za dalších padesát let.
Možná to bude způsob, jakým současná kultura zachází s digitálně omlazenými herci, syntetickými tvářemi, těly upravenými k nepoznání nebo tvůrci tlačenými algoritmy k jediné bezpečné podobě příběhu. Možná se budoucí publikum nebude divit tomu, co jsme ukazovali, ale tomu, jak rychle jsme přijali, že člověk může být v obraze nahrazen, přepsán nebo napodoben bez skutečné kontroly nad vlastní podobou.
Každá doba umí ostře vidět skvrny na starém plátně. Vlastní slepá místa splývají s osvětlením sálu.
Problematický film proto není konečný rozsudek. Je to začátek přesnějšího rozhovoru. Velké dílo může být umělecky odvážné, historicky důležité a v jedné vrstvě morálně odpudivé. Dospělá kultura tuto větu unese bez nostalgického lakování, bez pálení knih a bez potřeby dokazovat si nad minulostí vlastní čistotu.
Kam dál
- Kino bylo plné. Paměť ne. Proč z filmových megahitů nebývají klasiky
- Poslední velká horečka starého Hollywoodu: proč už nevznikají filmy jako 12 opic a Klub rváčů
- Otčina není cesta domů. Je to výslech země, která přežila vlastní hanbu
Zdroje a rešerše
- Motion Picture Association: Film Ratings — vznik amerického ratingového systému v roce 1968.
- BBFC: A Clockwork Orange — klasifikační historie filmu a Kubrickovo stažení z britské distribuce.
- BBFC: Straw Dogs — vývoj posuzování sexuálního násilí a schválení nesestříhané verze.
- BBFC: Last Tango in Paris — klasifikační historie kontroverzního filmu.
- Associated Press / CBS News: Bertolucciho vyjádření ke scéně v Posledním tangu v Paříži — rozlišení scénáře, simulace a zatajeného použití másla.
- British Film Institute: 10 great blaxploitation movies — kulturní průlom i stereotypizující stránka blaxploitation.
- BFI / Sight and Sound: Blaxploitation, from Shaft to Original Gangstas — historický vliv proudu a jeho převzetí velkými studii.
- Turner Classic Movies: Reframed — příklad zachování klasických filmů s historickou a kulturní kontextualizací.