Radikalizace nezačíná výbuchem. Začíná prasklinou

Člověk se většinou nestane radikálem přes noc. Nejdřív se mu svět zúží, pak dostane viníka
a nakonec omluvu pro nenávist.

Osamělý člověk sedí večer u notebooku v modrém světle jako symbol online radikalizace.
ilustrační vizualizace vytvořená pomocí AI pro magazín Ostrej Úhel. Nezobrazuje skutečnou osobu, konkrétní případ ani reálnou událost.

Ne, většina lidí si jeden večer nepřečte pár divných vláken na internetu a ráno nevyjde do ulice jako hotový radikál.

Takhle jednoduše zlo obvykle nepracuje. A právě proto je nebezpečnější.

Radikalizace většinou nezačíná výbuchem. Začíná prasklinou. Osobní, sociální, psychologickou, někdy politickou. Člověk se cítí ponížený, zbytečný, odstrčený, okradený o budoucnost nebo prostě jen strašně sám. Ještě to nemusí znamenat nic. Frustrace sama o sobě není extremismus. Vztek sám o sobě není terorismus. Samota sama o sobě není násilí.

Jenže pak přijde příběh.

A ten příběh řekne: za tvoje ponížení někdo může.

Nejdřív bolest. Potom viník

Radikalizace je v jádru zužování světa. Z bohaté, složité a často protivné reality se postupně stane jednoduchá mapa. My a oni. Čistí a zkažení. Probuzení a ovce. Zrádci a vlastenci. Oběti a nepřátelé.

Tohle je první nebezpečný moment. Ne když má člověk tvrdý názor. Ne když je protivný v diskusi. Ne když věří nesmyslu. Nebezpečné to začíná být ve chvíli, kdy přestane vidět druhého člověka jako člověka.

Protože odlidštění je most. Na jedné straně je vztek. Na druhé straně je omluva pro násilí.

A mezi tím je spousta malých kroků, které zvenku mohou vypadat skoro neškodně. Nový slovník. Nové kanály. Noví hrdinové. Nový humor, který už není humor, ale test loajality. Nové vysvětlení světa, ve kterém všechno konečně dává smysl, protože všechno má stejného viníka.

Internet není detonátor. Internet je kyslík

Je lákavé říct: může za to internet. Jenže to je pohodlná zkratka.

Internet obvykle člověka nevytvoří z nuly. Ale umí dodat kyslík ohni, který už v něm doutná. Umí dát osamělému člověku komunitu. Poníženému člověku vysvětlení. Naštvanému člověku nepřítele. Ztracenému člověku identitu. A nejistému člověku pocit, že je konečně mezi těmi, kdo „vidí pravdu“.

Tohle je digitální alchymie radikalizace. Vezme se bolest, přidá se algoritmické potvrzování, pár silných symbolů, pocit výjimečnosti, dávka nenávisti a komunita, která člověku denně opakuje: nejsi rozbitý, jsi probuzený.

A najednou už člověk nesedí jen doma u obrazovky. Mentálně bydlí ve světě, kde je konflikt nevyhnutelný, nepřítel všude a kompromis zrada.

Osamělý vlk často není tak osamělý

Veřejnost má ráda obraz osamělého vlka. Je jednoduchý. Jeden divný člověk. Jeden čin. Jedna porucha. Hotovo.

Jenže ten obraz často uklidňuje víc, než vysvětluje.

Osamělý vlk může být fyzicky sám. Ale jeho smečka může bydlet ve feedu. V komentářích. V uzavřených skupinách. V kanálech, kde se opakuje stejná nenávist tak dlouho, až začne znít jako normální jazyk. V memech, které se tváří jako sranda, ale ve skutečnosti učí člověka, komu se smí přát bolest.

To je podstatné. Nová radikalizace nepotřebuje vždycky klubovnu, stranickou buňku ani hospodský stůl. Někdy jí stačí telefon, nespavost a komunita, která nikdy nezavře.

A právě tady je zrádná hranice. Člověk může mít pocit, že jen čte, sleduje, komentuje, sdílí, směje se. Jenže ve skutečnosti si trénuje nový reflex: na složitý svět odpovídat nenávistí.

Radikální názor není totéž co násilí

Tohle je potřeba říct přesně. Ne každý ostrý názor je radikalizace. Ne každý člověk, který nevěří vládě, médiím nebo institucím, je extremista. Ne každý, kdo mluví tvrdě, je nebezpečný. Demokracie musí unést i nepříjemné, protivné a okrajové názory.

Problém nezačíná tím, že člověk nesouhlasí. Problém začíná tím, že z nesouhlasu udělá válku proti lidskosti druhých.

Jinými slovy: hranice neleží mezi slušným a neslušným komentářem. Hranice leží tam, kde se násilí začne jevit jako morálně oprávněné. Kde člověk přestane říkat „nesouhlasím“ a začne říkat „oni si to zaslouží“. Kde se z politického postoje stane povolenka k nenávisti.

A v tu chvíli už nejde jen o internetovou debatu. Jde o bezpečnostní problém.

Nejhorší je jednoduchý příběh

Radikalizace je tak účinná proto, že nabízí úlevu. Ne pravdu. Úlevu.

Složitý svět bolí. Má moc příčin, moc šedých zón, moc vlastních selhání, moc náhod. Radikální příběh je proti tomu uklidňující droga. Řekne: nemusíš se v tom vyznat. Stačí vědět, kdo za to může.

A člověku se uleví.

Najednou za jeho život nemůže směs osobních rozhodnutí, ekonomiky, politiky, rodiny, náhody, charakteru, traumatu a společnosti. Může za něj jeden nepřítel. Jedna skupina. Jeden systém. Jedna skrytá síla. Jeden obraz zla.

To je svůdné. A je to jedovaté.

Protože jakmile člověk uvěří, že jeho bolest má jediného viníka, začne být snadné přijmout i jedinou odpověď: odstranit ho.

Co s tím

Radikalizace není jen práce pro policii. Policie řeší až chvíli, kdy už je něco vidět. Jenže nebezpečný proces často začíná dřív: v osamělosti, v ponížení, ve ztrátě důvěry, v rozpadu vztahů, v digitálním zahlcení a ve společnosti, která lidem často neumí nabídnout lepší příběh než vztek.

To neznamená omlouvat násilí. Nikdy. Osobní bolest není propustka k útoku na druhé.

Znamená to jen pochopit, že bezpečnost nezačíná až u zásahové jednotky. Začíná i u škol, rodin, komunit, moderace platforem, práce s mladými lidmi, schopnosti mluvit o frustraci dřív, než ji někdo přetaví v nenávist.

A hlavně začíná u odmítnutí jedné pohodlné lži: že radikalizace je problém jen těch divných někde na okraji.

Není.

Radikalizace je zrcadlo společnosti, která má příliš mnoho osamělých lidí, příliš mnoho vzteku, příliš málo důvěry a příliš rychlé kanály pro každého, kdo z lidské bolesti umí vyrobit munici.

Člověk se většinou nestane radikálem přes noc.

Nejdřív se mu svět zúží. Pak dostane viníka. Pak najde smečku. A nakonec začne věřit, že nenávist není pád, ale poslání.

A přesně tam už nejde o názor.

Tam už začíná tma.

Kam dál

Zdroje a rešerše