Příběh, kterému dnes kulturní věda říká tropická sexualita, začíná v dokumentu považovaném za rodný list Brazílie. Dne 1. května 1500 ho portugalskému králi Manuelovi I. odeslal Pêro Vaz de Caminha, písař flotily Pedra Álvarese Cabrala. Nově spatřená země ještě neměla dnešní jméno, ale Evropa už dostávala první podrobnou zprávu o jejích obyvatelích.
Caminha se v ní nápadně dlouho zastavoval u nahoty domorodých žen. Pozoroval jejich těla, hodnotil jejich tvary a králi popisoval i intimní partie. Nahotu vykládal jako známku nevinnosti: lidé se nestyděli, a v jeho podání se tak ocitali blíž evropské představě přírody než civilizace.
Možná právě tady začíná dlouhý kulturní mechanismus, který spojil horko, nahotu, rasu, přírodu a sexuální dostupnost do jediného lákavého obrazu. Ne v tělech lidí na brazilském pobřeží, ale v očích muže, který je přijel popsat panovníkovi na druhém konci oceánu.
Tropická sexualita není diagnóza, biologická vlastnost obyvatel teplých pásem ani literární směr se seznamem autorů a manifestem. Je to kritický pojem, kterým literární a kulturní věda rozebírá způsob, jakým se z tropů stal prostor domněle uvolněných mravů a dostupných těl.
Obraz se postupně přestěhoval z cestopisů do románů, z románů do národních mýtů a odtud na reklamní plakáty, filmová plátna a stránky turistických katalogů. Literatura nebyla jedinou továrnou tohoto obrazu. Dodala mu však něco mimořádně důležitého: příběh, ve kterém dobývání mohlo vypadat jako láska.
Nahota ještě není nabídka
Caminhův pohled obsahuje záměnu, kterou evropská kultura opakovala po staletí. Odlišný vztah k nahotě vyložila jako menší stud. Menší stud jako volnější sexualitu. Volnější sexualitu jako dostupnost.
Ani jeden z těchto přechodů není samozřejmý. Člověk může žít v kultuře, která nezakrývá stejné části těla jako křesťanská Evropa, a přitom mít velmi přísná pravidla námluv, manželství, věrnosti nebo sexuálního chování.
Evropský návštěvník však nečetl tělo podle pravidel lidí, na které se díval. Četl je podle svých vlastních představ o studu, hříchu a civilizaci.
Nahá žena se mu proto snadno spojila s nahou zemí. Obojí vypadalo přirozeně, plodně, otevřeně a připraveně na příchod muže zvenčí. Krajina měla být obdělána. Obyvatelé obráceni na víru. Území pojmenováno. Ženské tělo popsáno.
Takový text není pouhým záznamem toho, co autor viděl. Určuje také, co v pohledu příštích čtenářů vůbec bude viditelné.
Když dobyvatel dostane roli milence
O tři a půl století později už Brazílie hledala vlastní národní příběh. José de Alencar jí v roce 1865 nabídl román Iracema. Jeho hrdinkou je mladá domorodá žena, která se zamiluje do portugalského kolonisty Martima. Opustí kvůli němu svůj lid, porodí mu syna Moacira a zemře.
Moacir bývá čten jako symbol nového brazilského člověka, dítěte domorodé Ameriky a Evropy. Iracema se stala jednou z nejznámějších postav brazilského romantismu a zároveň dokonale krásnou nádobou pro národní alegorii.
Při méně romantickém čtení se však před námi odehraje podivná operace. Příchod kolonizátora se promění v milostné setkání. Zabrání země dostane podobu spojení dvou těl. Domorodá žena porodí budoucnost, ale sama v ní nepokračuje. Její tělo poskytne novému národu původ, dítě i legitimitu – a pak zmizí.
Literární historička Doris Sommer ukázala, jak často latinskoamerické romány 19. století spojovaly milostné svazky se vznikem moderního národa. Milenci zastupovali různé rasy, regiony nebo politické tábory. Jejich touha slibovala, že rozdíly lze překonat, založit rodinu a společně plodit budoucí občany.
Byl to účinný vyprávěcí stroj. Politický projekt získal tep, slzy a manželskou postel. Současně dokázal zakrýt otázku, která by romantický obraz zničila: jak dobrovolné bylo ono spojení ve světě, kde jedna strana připlula s loděmi, zbraněmi a právem pojmenovat cizí zemi?
Láska, která měla pána
Ve 20. století získal brazilský příběh o míšení ras novou sílu. Sociolog a spisovatel Gilberto Freyre vydal roku 1933 monumentální knihu Casa-Grande & Senzala, známou anglicky jako The Masters and the Slaves. Odmítl rasistickou představu, podle níž smíšený původ činí Brazilce méněcennými. Africké a domorodé vlivy naopak postavil do středu vzniku země.
To byl skutečný intelektuální převrat. Freyre však současně pomohl rozšířit svůdný obraz Brazílie jako společnosti, jejíž dějiny byly utvářeny mimořádnou tělesnou blízkostí, kulturním prostupováním a sexuálním míšením Portugalců, Afričanů a původních obyvatel.
Problém se skrývá ve slově „míšení“. Zní skoro jako chemie. Jedna látka se spojí s druhou a vznikne originální směs. Na plantáži ale nestály vedle sebe dvě rovnocenné ingredience. Stál tam majitel a člověk, kterého vlastnil. Pán a zotročená žena. Touha jednoho mohla být pro druhého rozkazem.
Jestliže se tento vztah převypráví hlavně jako intimita, z historie se začne vytrácet donucení. Sexuální násilí se rozpustí v barevném národním mýtu. Země pak může sama sebe obdivovat jako výsledek vášnivého objetí, aniž by se příliš ptala, kdo v něm směl říci ne.
Ne každé mezirasové spojení v koloniální Brazílii bylo znásilněním. Společnost založenou na otroctví však nelze popsat jazykem svobodné romance, aniž by část jejího násilí zmizela pod peřinou.
Jorge Amado vyváží Bahii
Potom vstoupí na scénu Jorge Amado. Bahia v jeho knihách voní jídlem a kořením, zní sambou a candomblé, potí se, hádá, souloží a odmítá stát v pozoru před měšťáckou slušností. Amado psal o chudých, prostitutkách, dělnících, černých Brazilcích i lidech na okraji. Dal jim tělesnost, humor a život, který jim uhlazená literatura často odpírala.
V románech Gabriela, hřebíček a skořice nebo Dona Flor a její dva manželé není sexualita přilepená jako levná dekorace. Je součástí svobody, moci, pokrytectví i lidské chuti žít. Bylo by hloupé Amada seřezat na výrobce pohlednic s mulatkami. Jeho svět je třídní, politický a mnohem rozpornější.
Knihy však nežijí pouze tím, co do nich autor napsal. Žijí také tím, co v nich zahraniční trh touží najít.
Amado se stal nejpřekládanějším brazilským spisovatelem a pro zahraniční čtenáře jednou z hlavních bran do země. Část mezinárodní recepce v jeho díle našla právě to, na co byla připravena: smyslnou, nespoutanou a exotickou Brazílii. Složitý společenský svět Bahie se při exportu snadno scvrkl na koření, barvu kůže a sex.
Tady se ukazuje zákeřnost stereotypu. Nemusí být celý vymyšlený. Stačí, když vybere skutečný prvek kultury, zvětší ho přes celý obraz a všechno ostatní odřízne. Karneval existuje. Samba existuje. Brazilská literatura umí být tělesná a erotická. Z ničeho z toho však neplyne, že brazilská žena je vrozeně vášnivější, méně zdrženlivá nebo dostupnější než žena v Praze, Oslu či Tokiu.
Diktatura prodává kůži
V roce 1966, dva roky po vojenském převratu, vznikla brazilská turistická agentura Embratur. Režim zatýkal, cenzuroval a mučil své odpůrce, zatímco země potřebovala pro zahraničí přitažlivější obraz. Vojenská diktatura nemohla nabídnout politickou svobodu. Turistická propagace proto stavěla na bezpečnější trojici: pláž, karneval, ženské tělo.
Výzkum Ranjana Bandyopadhyaye a Kariny Nascimento sleduje, jak turistická propagace po desetiletí využívala téměř nahé ženy, sambu a Rio de Janeiro jako hlavní poznávací znamení Brazílie. Literatura a starší cestopisy poskytly kulturní podloží. Stát a cestovní průmysl z něj vyrobily produkt.
Z tropické sexuality se stal obchodní příslib. Návštěvník neměl koupit jen letenku, hotel a pohled na oceán. Kupoval sen o místě, kde jsou lidé divočejší, zábrany slabší a ženská těla tak trochu součástí nabídky.
Pak se symbol začne vracet do skutečného života. Zahraniční muž přijede s očekáváním, že brazilská žena bude sexuálně otevřená. Místní žena zjistí, že právě tato představa může v chudém turistickém městě znamenat peníze, cestu do Evropy, vztah nebo alespoň krátkou možnost společenského vzestupu. Některé ženy stereotyp odmítnou, jiné ho vědomě zahrají a vytěží, další jím budou poníženy. Žádná z těchto reakcí však nedokazuje, že původní stereotyp popisoval jejich přirozenost.
Dokazuje jen, že příběh může začít vytvářet podmínky, které pak vydává za svůj důkaz.
Smyslnost si nemusí žádat evropské povolení
Bylo by stejně pohodlné spadnout do opačného nesmyslu a prohlásit každou latinskoamerickou smyslnost za koloniální konstrukt. Brazilci nepotřebovali evropské cestopisce, aby měli touhu, hudbu, tanec, erotiku nebo vlastní vztah k tělu. Latinskoameričtí autoři navíc stereotypy pouze nepřebírali. Přeháněli je, parodovali, obraceli proti publiku a používali k útoku na katolickou morálku, patriarchát i politickou moc.
Právě proto kulturní studia používají pojem „tropicalizace“. Neoznačuje pouze jeden směr působení, v němž evropský pozorovatel něco namaluje na bezmocný kontinent. Popisuje spor o obraz Latinské Ameriky: kdo ho vytváří, kdo ho prodává, kdo se v něm poznává a kdo z něj dokáže získat prostor pro vlastní hlas.
Smyslná hrdinka může být zároveň mužskou fantazií i ženou, která odmítá poslušnost. Karneval může být turistickým zbožím i explozí černé kultury a lidové moci. Tělo může být vystavené cizímu pohledu a současně patřit člověku, který s ním nakládá po svém.
Právě tyto rozpory dělají z tématu něco podstatně zajímavějšího než další přednášku o stereotypech.
Tropická sexualita se převléká za biologii
Na začátku jsme se ptali, zda tropická sexualita existuje doopravdy. Zda horko, slunce a méně oblečení nevytvářejí populaci, která má prostě větší chuť na sex.
Pro takovou vrozenou vlastnost nemáme přesvědčivé vědecké důkazy. Teplé prostředí může ovlivnit náladu, oblečení, společenský život nebo množství příležitostí. Výzkumy sexuálního chování navíc nacházejí sezonní vrcholy nejen v létě, ale také kolem Vánoc, což ukazuje na význam dovolených, oslav a sociálních příležitostí. Horko z obyvatel tropů nevyrábí jednotný sexuální typ.
Kulturní odpověď je mnohem znepokojivější. Tropická sexualita existuje jako pohled, očekávání a scénář. Dokáže ovlivnit, co vydavatel přeloží, jak filmař nasvítí ženské tělo, čím stát láká návštěvníky a co si turista dovolí považovat za nabídku.
Evropský písař roku 1500 uviděl nahé ženy a poslal jejich těla v dopise králi. Román z jejich spojení s kolonizátorem udělal porod národa. Sociální teorie obrousila otrokářskou nerovnost do obrazu mimořádné blízkosti ras. Literatura dodala vůni, rytmus a vášeň. Reklama připsala cenu zájezdu.
Po pěti stoletích se celý příběh tváří jako popis přírody.
Viditelné tělo však není veřejný majetek. Nahota není souhlas. Smyslná kultura není sexuální pozvánka celé země. Tropy nejsou ložnice, kterou nám někdo zapomněl zamknout.
„Tropická sexualita“ proto nakonec vypovídá méně o Brazilcích než o lidech, kteří se na ně dívali. Vlastní touhu tak dlouho vydávali za vlastnost cizího kontinentu, až začala působit jako samozřejmost.
Kam dál
- Maria Orsic a Vril: žena z Aldebaranu, kterou dějiny neumí najít
- Hans Hagen nebyl duch. Byl to test, kdo do Ameriky patří
- Digitální kuplířství: pasák v administraci
Zdroje a rešerše
- UNESCO: Letter from Pêro Vaz de Caminha — první dokument popisující území a obyvatele budoucí Brazílie.
- Early Americas Digital Archive: Caminhův dopis králi Manuelovi — anglický překlad primárního textu.
- Doris Sommer: Foundational Fictions — vztah latinskoamerických národních románů, heterosexuality a budování státu.
- Tropicalizations: Transcultural Representations of Latinidad — vymezení tropicalizace a genderových mýtů o Latinské Americe.
- Oxford Academic: Gender and Sexuality in Colonial Brazil — odborný kontext sexuality v koloniální Brazílii.
- Roberto Ventura: Sex in the Slave Quarters — kritické čtení sexuality v díle Casa-Grande & Senzala.
- Elizabeth Lowe: Jorge Amado and the Internationalization of Brazilian Literature — zahraniční recepce, překlady a spor o sexuální a rasové stereotypy.
- Bandyopadhyay a Nascimento: Where Fantasy Becomes Reality — cesta od koloniálních představ k turistickému obrazu Brazílie.
- Adriana Piscitelli: Tropical Sex in a European Country — migrace brazilských žen, sexuální turismus a ekonomika stereotypu.
- Wellings a kol.: Seasonal variations in sexual activity — sezonní změny sexuální aktivity a vliv svátků i léta.
- Caniklioğlu a kol.: Can annual daylight cycles and seasons have an effect on male sexual functions? — studie nenalezla významnou sezonní změnu sexuální touhy ani erektilní funkce.