Václav Klaus a Ukrajina od NATO k ruskému výkladu války (2026)

Václav Klaus a Ukrajina se v dubnu 2008 potkávají v dokumentu, který dnes působí skoro jako zpráva od jiného politika. Klaus byl tehdy prezidentem České republiky. Na summit NATO v Bukurešti přijel s poznámkami, v nichž Česko podporovalo politiku otevřených dveří a posun Ukrajiny a Gruzie k Membership Action Plan, tedy k dalšímu stupni na cestě do Aliance. O den později NATO přijalo ještě silnější formulaci: obě země se jednou stanou členy a MAP má být jejich dalším krokem.

V lednu 2024 však Klaus stejnou Bukurešť popsal úplně jinak. Napsal, že právě tam podle něj rusko-ukrajinská válka fakticky začala, že už tehdy považoval rozhodnutí o budoucím členství Ukrajiny a Gruzie za tragickou chybu a že proti němu na summitu argumentoval. Je možné, že rozlišuje podporu MAP od definitivního politického příslibu členství. Je možné i to, že během summitu svůj postoj změnil. Veřejný archiv ale nedovoluje pohodlnou verzi, podle níž byl Klaus už tehdy prostě odpůrcem otevírání dveří NATO Ukrajině.

A právě tento rozpor je zajímavější než další hádka o tom, zda je Václav Klaus „proruský“. Jeho cesta od polistopadového politika, který pomáhal ukotvit Česko na Západě, k dnešnímu výkladu války se lépe chápe jako proměna mapy moci v jeho hlavě. Princip suverenity zůstal. Změnilo se místo, odkud podle něj přichází hlavní nebezpečí.

Bukurešť 2008 se vrací jako nepříjemný dokument

Klausovy poznámky ze 2. dubna 2008 jsou stručné a v tomto bodě jasné. Česká republika podle nich podporovala pokračování otevřené politiky NATO a souhlas s plánem posunout Ukrajinu a Gruzii k MAP. Summitová deklarace z následujícího dne sice oběma zemím MAP okamžitě neudělila, zároveň ale prohlásila, že se členy NATO stanou, a označila MAP za další krok na této cestě.

O šestnáct let později Klaus v Davosu napsal, že válka začala už 4. dubna 2008 právě bukurešťským rozhodnutím. Přidal osobní vzpomínku: už na místě prý věděl, že jde o tragickou chybu, a snažil se proti ní argumentovat. To je tvrzení o jeho vlastní zkušenosti a bez dalších záznamů nemůžeme rekonstruovat každou větu, kterou během několikadenního summitu pronesl za zavřenými dveřmi. Můžeme však porovnat tuto vzpomínku s jeho zveřejněnými poznámkami. Ty zachycují prezidenta země, která další přibližování Ukrajiny k NATO podporovala.

Ten rozdíl je podstatný. Dnešní Klaus používá Bukurešť jako jeden z kořenů pozdější katastrofy. Jeho tehdejší veřejná stopa ale ukazuje, že u stejného procesu nestál jen jako varující pozorovatel.

Česká cesta na Západ měla podle Klause chránit svobodu

Ještě silnější kontrast nabízí březen 1999. Při českém vstupu do NATO Klaus označil obranné spojenectví se západními demokraciemi za nejspolehlivější cestu k bezpečnosti a připomněl, že Aliance chrání svobodu, demokracii a lidská práva. V tom samém projevu poděkoval i Václavu Havlovi za jeho dlouholeté úsilí o české členství.

Klaus a Havel přitom nikdy nebyli jedna politická škola. Jejich spory o občanskou společnost, evropskou integraci, roli institucí i podobu polistopadové politiky byly hluboké. Na jedné věci se však tehdejší český příběh opíral o velmi srozumitelný princip: po zkušenosti se sovětskou dominancí má Česká republika právo sama rozhodnout, kam bezpečnostně patří.

V Klausově projevu z roku 1999 nenajdeme úvahu, zda český vstup do NATO příliš dráždí Moskvu. Malý postkomunistický stát si vybral a bývalá imperiální mocnost se s tím měla vyrovnat. Suverenita zde znamenala možnost uniknout ze sféry, v níž o české budoucnosti po desetiletí rozhodoval někdo jiný.

Rok 2014 přesunul těžiště odpovědnosti

O patnáct let později už Klaus uvažoval o Ukrajině jiným jazykem. V únoru 2014 jeho institut popsal zemi jako do značné míry umělý a vnitřně rozdělený celek. Západu vyčítal, že živí představu reálné volby mezi Východem a Západem, a varoval, že taková volba může Ukrajinu rozbít.

Po obsazení Krymu ruskými silami následovalo vysvětlení, v němž se události skládaly do řetězce od Majdanu k ruským jednotkám na poloostrově. V roce 2015 šel Klaus ještě dál. Odmítl samotné označení konflikt Rusko–Ukrajina a za prvotního hybatele mezinárodní části krize označil Spojené státy a jejich západoevropské spojence.

Něco z Klausovy diagnózy Ukrajiny bylo a zůstává legitimní téma. Země po rozpadu Sovětského svazu zápasila s oligarchizací, korupcí, slabými institucemi, regionálními rozdíly i tragickým násilím. Evropský soud pro lidská práva v březnu 2025 například rozhodl, že ukrajinské úřady selhaly při prevenci, zastavení a následném vyšetřování násilí v Oděse z 2. května 2014. Poctivý text to nemá důvod zametat pod koberec.

Jenže domácí slabost státu a jeho vlastní selhání samy nevysvětlují, kdo získal vojenskou kontrolu nad částí jeho území.

Ruskou účast na válce z roku 2014 už nelze rozpustit v občanské válce

Evropský soud pro lidská práva v rozsudku z července 2025 shrnul rozsáhlý důkazní materiál k Donbasu. Konstatoval, že oblasti ovládané separatisty byly od 11. května 2014 pod efektivní kontrolou Ruské federace díky ruské vojenské přítomnosti a rozhodující vojenské, politické a ekonomické podpoře. Soud rovněž popsal ruské operace na východní Ukrajině od jara 2014 jako pečlivě plánované a řízené z Ruska.

Dobový obraz dává podobný výsledek. NATO už v srpnu a září 2014 uvádělo, že ruské síly působí přímo na ukrajinském území a že přes hranici proudí k separatistům zbraně, technika, lidé a peníze. Zvláštní zpravodajka OSN pro otázky menšin navíc po své návštěvě Ukrajiny v roce 2014 uvedla, že nedostala důkazy o rozšířených protiruských náladách a zaznamenala jen málo incidentů diskriminace či obtěžování založených na ruské identitě.

To neproměňuje Ukrajinu v bezchybnou demokracii a nevymazává násilí, kterého se dopouštěli různí aktéři. Znamená to něco přesnějšího: popis let 2014 až 2022 jako války, kterou Ukrajina vedla jen proti vlastnímu ruskojazyčnému východu, vynechává doloženou ruskou vojenskou moc, řízení a podporu, bez nichž se průběh konfliktu popsat nedá.

První den invaze přinesl jiný Klausův jazyk

Dne 24. února 2022 vydal Institut Václava Klause stanovisko podepsané Klausem a kolektivem IVK. Ruský útok je v něm popsán bez obvyklého vrstvení příčin: napadení suverénní země je označeno za neakceptovatelné, text mluví o násilném proniknutí ruské armády na ukrajinské území a připouští šok z toho, že očekávané rozumné chování Ruska nepřišlo.

V květnu 2025 mu tento text připomněla Barbora Tachecí v Českém rozhlase Plus. Klaus nejprve zdůraznil, že šlo o stanovisko institutu, potom potvrdil, že patřil k jeho autorům, a dodal, že by je dnes formuloval jemněji. Současně mluvil o ohrožení, které Rusko podle něj oprávněně cítilo, o obrovském tlaku na Moskvu a o větším selhání světového společenství. V témže rozhovoru tvrdil, že válku na východě Ukrajiny mezi lety 2014 a 2022 nevedlo Rusko proti Ukrajině, ale Ukrajina proti části vlastního území.

Tenhle rámec držel i v červnu 2026. V dalším rozhovoru znovu tvrdil, že nejde o rusko-ukrajinský, ale o západo-ruský konflikt, a odpovědnost za to, že válka vůbec začala, znovu rozprostřel na okolní svět. Máme tedy před sebou dlouhodobou interpretaci, ne jednu nešťastně zvolenou větu.

Veřejný archiv zachycuje pozoruhodný pohyb: od jasného pojmenování ruského útoku zpět k modelu, v němž Moskva stále více vystupuje jako aktér zatlačený okolnostmi a Západ jako síla, která vytvořila rozhodující podmínky konfliktu.

Psychologie nabízí hypotézu, diagnózu z ní dělat nejde

Do Klausovy hlavy nevidíme. Z veřejných výroků nelze poctivě odvodit poruchu osobnosti, stařeckou zatvrzelost ani jinou pohodlnou diagnózu. Politická psychologie ale nabízí užitečný mechanismus, který může podobnou názorovou stabilitu vysvětlovat: identity-protective reasoning, tedy uvažování motivované také ochranou vlastní sociální nebo politické identity.

Klaus si po desetiletí buduje veřejnou roli člověka, který se nepodřizuje převládajícímu názoru, nedůvěřuje centralizované moci, bojuje proti politickému a intelektuálnímu mainstreamu a zdůrazňuje suverenitu národního státu. Přiznat, že jeho dlouhodobý model ruského chování selhal, by proto mohlo znamenat víc než opravu jedné geopolitické prognózy. Dotklo by se samotného způsobu, jakým svou politickou roli veřejně vypráví.

To je interpretace, nikoli zjištěný motiv. Stejná psychologická literatura ostatně upozorňuje, že ochrana identity nemusí být vždy iracionální a někdy může pomáhat vzdorovat chybnému konsenzu. Klausovo kontrariánství bylo v řadě debat legitimní a občas užitečné. Problém vzniká ve chvíli, kdy se postavení proti většině samo začne tvářit jako známka správnosti.

Václav Klaus a Ukrajina testují stejný princip suverenity

Tady se historická a psychologická linka potkávají. Klausovo celoživotní téma není Rusko. Je jím odpor k moci, která podle něj rozhoduje za národní stát. V devadesátých letech bylo velmi snadné poznat, odkud taková zkušenost přichází: Československo mělo za sebou sovětskou okupaci a čtyři desetiletí režimu zakotveného v moskevském bloku. NATO nabízelo cestu ven.

Později se v Klausově politické mapě hlavním symbolem nátlaku staly Evropská unie, Spojené státy, nadnárodní instituce a západní politický konsenzus. Rusko se tím nemuselo stát vzorem. Stačilo, aby se stále častěji ocitalo v roli protiváhy k moci, kterou Klaus považoval za nebezpečnější.

Ukrajina ale tento systém dovádí k nepříjemné otázce. Jestli měla Česká republika právo vybrat si NATO bez ruského veta, jak silný může být ruský pocit ohrožení, aby omezil stejné právo Ukrajiny? Bezpečnostní dilema velmocí existuje a rozšiřování Aliance lze kritizovat. Vysvětlení ruských obav má v seriózní debatě místo. Jakmile však obava většího státu začne určovat, do jakého spojenectví smí vstoupit jeho slabší soused, princip rovné suverenity se mění v hierarchii.

A tady se Klaus z roku 1999 potkává s Klausem dnešním způsobem, který se nedá uhladit slovem geopolitika.

Ostrý řez

Nejzajímavější na Klausově vývoji tedy není představa, že by se z polistopadového politika jednoho dne stal obdivovatel Moskvy. Jeho základní instinkt může být po celou dobu podobný: hledat centrum, které podle něj příliš zasahuje do svobody národního státu, a postavit se proti němu.

V devadesátých letech byla zkušenost s mocenským centrem na Východě ještě čerstvá a Západ představoval způsob, jak z jeho dosahu uniknout. Postupem času Klaus přesunul hlavní podezření na Brusel a Washington. Spolu s tím se změnilo i rozložení odpovědnosti v jeho zahraničněpolitickém příběhu. Ruské jednání získává stále více okolností, které je vysvětlují; západní jednání stále více okolností, které je usvědčují.

Bukurešťský archiv tomu dodává mimořádnou ostrost. V roce 2008 Klaus veřejně podporoval posun Ukrajiny k MAP. V roce 2024 stejnou Bukurešť označil za okamžik, kdy podle něj válka začala, a sám sebe v ní popsal jako odpůrce tragického rozhodnutí. Mezi těmito dvěma záznamy může existovat vysvětlení, které veřejné dokumenty nezachycují. Nelze je ale složit do příběhu o dokonale neměnném postoji.

O Klausových skutečných motivech můžeme vést jen opatrnou debatu. O jeho veřejném argumentu lze říct víc. Suverenita, kterou důrazně požadoval pro Českou republiku, je v případě Ukrajiny stále častěji poměřována bezpečnostními nároky jejího silnějšího souseda.

Taková suverenita přestává být rovným právem států. Začíná připomínat povolení, jehož rozsah určuje geografie a síla.

Václav Klaus a Ukrajina od NATO k ruskému výkladu války