Vražda Pasoliniho bývá spojována s filmem Salò. Ukradené negativy ho mohly nalákat do Ostie, ale skutečný motiv útoku dodnes neznáme s jistotou.
Ten příběh je skoro příliš přesný. Pier Paolo Pasolini natočí jeden z nejkrutějších filmů evropské kinematografie, rozebere v něm fašismus, moc a ponížení lidského těla – a ještě před uvedením snímku je sám ubit a přejet vlastním automobilem.
Salò aneb 120 dnů Sodomy se potom snadno promění v posmrtný důkaz. Režisér prý překročil hranici, kterou mu někdo nedovolil překročit. Film byl skandální, Pasolini politicky nebezpečný a jeho smrt brutální. Tři pravdivé věty se spojí do čtvrté, která už doložená není: zabili ho kvůli filmu.
Jenže skutečný případ nemá čistotu filmového scénáře. Má odsouzeného mladíka, rozsudek připouštějící neznámé spolupachatele, později odvolané přiznání, neidentifikované genetické profily, ukradené kotouče a politické prostředí italských let olova. Má mnoho stop. Nemá řetězec, který by spolehlivě vedl od obsahu Salò k objednávce vraždy.
Vražda Pasoliniho se nevešla do jednoduchého rozsudku
Pasolini zemřel v noci z 1. na 2. listopadu 1975 na Idroscalu v Ostii. Jeho tělo neslo následky rozsáhlého bití a přejetí autem. Soudní dokumenty určily bezprostřední příčinu smrti jako těžké poranění hrudníku způsobené přejetím.
Ještě v noci policie zastavila sedmnáctiletého Giuseppeho „Pina“ Pelosiho, který řídil Pasoliniho Alfu Romeo. Pelosi se přiznal. Popsal sexuální schůzku, konflikt, svou obranu i útěk autem. Tvrdil, že byli sami.
První soud mu však nevěřil úplně. Dne 26. dubna 1976 ho uznal vinným z úmyslné vraždy „ve spolupachatelství s neznámými osobami“. Rozsudek tedy nevycházel z představy bezpečně prokázaného souboje dvou mužů. Odvolací řízení a pozdější rozhodnutí kasačního soudu už pracovaly s Pelosim jako s jediným odpovědným pachatelem.
Právě zde vznikla trhlina, kterou případ nikdy nezacelil. Právní systém našel člověka, kterého mohl odsoudit. Nedokázal však přesvědčivě vysvětlit, proč první soud viděl na místě další ruce a proč pozdější řízení tuto možnost uzavřela bez jejich nalezení.
Pozdní výpověď a tři profily DNA nejsou hotové rozuzlení
V roce 2005 Pelosi svou původní výpověď odvolal. Tvrdil, že Pasoliniho napadli další muži a že on celé roky mlčel kvůli výhrůžkám své rodině. Takové tvrzení nelze přijmout jen proto, že zapadá do podezření. Přicházelo od člověka, který už jednou podal opačnou verzi a jehož spolehlivost byla od počátku součástí problému.
Nové vyšetřování otevřené v roce 2010 nechalo zkoumat dochované předměty modernějšími metodami. Na materiálu se objevily tři neidentifikované profily DNA. Ani ty však samy neurčují, kdo byl útočníkem. Staré důkazy mohly být během desetiletí kontaminovány a přítomnost biologické stopy neříká, kdy ani za jakých okolností vznikla.
Když byl případ v roce 2015 znovu odložen, soud připustil, že výsledky vědeckého zkoumání zvyšují pravděpodobnost přítomnosti dalších osob. Současně konstatoval, že dostupné vyšetřovací možnosti nevedly k jejich identifikaci.
Tohle je střízlivý stav poznání. Teze o jediném pachateli není bez prasklin. Teze o organizované popravě zase nemá pojmenované pachatele ani prokázaného zadavatele.
Krádež kotoučů Salò je doložený fakt
Nejpevnější spojnice mezi posledním filmem a Pasoliniho cestou do Ostie nezačíná u cenzury ani u fašismu. Začíná krádeží ve společnosti Technicolor.
Mezi 14. a 18. srpnem 1975 zmizelo z chladicích prostor 74 kotoučů negativů. Nebyl mezi nimi jen materiál z Salò, ale také z připravovaného Felliniho Casanovy a filmu Damiana Damianiho Génius, dva parťáci a prosťáček. Všechny snímky spojoval producent Alberto Grimaldi.
Zloději požadovali sto milionů lir. Grimaldi odmítl zaplatit. Salò přesto mohlo být dokončeno díky kontaktnímu mezinegativu. Původní kotouče našli karabiniéři 2. května 1976 v ateliéru číslo 15 v Cinecittà – v prostoru, kde Pasolini natáčel poslední scény filmu.
Tahle část příběhu není pozdější konspirační ozdoba. Materiál skutečně zmizel, byl použit k vydírání a v době vraždy stále nebyl zpět. Pasolini proto mohl mít důvod reagovat na nabídku jeho navrácení.
Antimafie popsala možnou léčku, nikoli pachatele
Italská parlamentní protimafiánská komise v roce 2022 uvedla, že Pasolini mohl přijet na Idroscalo právě kvůli ukradeným kotoučům. Ve své pracovní hypotéze zvažovala zapojení významnějších kriminálních skupin, včetně prostředí spojovaného s Bandou della Magliana.
Tady je nutné udělat jediný přesný řez. Nabídka vrácení materiálu mohla vysvětlit, proč režisér na místo přijel. Neurčuje však, proč měl zemřít. K tomu by bylo potřeba znát organizátory schůzky, průběh útoku a zájem, který měl být jeho smrtí chráněn.
Sama komise označila svá zjištění za zárodečná a připustila, že soudní vyřešení je po půlstoletí velmi nepravděpodobné. Doporučila pokračovat v historickém zkoumání motivu a průběhu napadení. Neoznámila, že našla objednavatele vraždy.
Proč se právě Salò tak snadno mění v motiv
Salò aneb 120 dnů Sodomy není pouze katalog násilí, jímž se film často prodává. Pasolini přenesl de Sadův příběh do Italské sociální republiky, Mussoliniho posledního režimu drženého při životě nacistickým Německem. Čtyři představitelé moci – bankéř, vévoda, biskup a soudce – zavřou mladé lidi do vily, zbaví je vůle a používají jejich těla jako předměty.
Pasolini během natáčení vysvětloval, že de Sadova Boha nahrazuje mocí. Sadismus pro něj nebyl soukromou úchylkou několika monster, ale modelem vztahu mezi tím, kdo rozhoduje, a tím, kdo je změněn ve věc. Film spojoval klasický fašismus se spotřební společností, která podle něj člověka neosvobozuje, nýbrž přeprogramovává jeho touhy.
Snímek byl po režisérově smrti cenzurován, zabavován a odmítán. Britská klasifikační komise ho v roce 1976 označila za nezpůsobilý ke klasifikaci a přijala jej až v roce 2000. Pasolini tak bezpochyby vytvořil dílo, které provokovalo politiky, moralisty i distributory.
Kontroverze ale není forenzní stopa. Dokazuje, že film vyvolával odpor. Nedokazuje, že někdo kvůli jeho obsahu zorganizoval vraždu.
Politická verze zapadá do doby, důkazní řetězec jí chybí
Pasolini nebyl jen režisér skandálního filmu. Patřil k nejostřejším veřejným intelektuálům své země a v posledních letech života psal o neofašistickém násilí, strategii napětí, zákulisí státu a nové moci spotřební společnosti.
V listopadu 1974 zveřejnil v Corriere della Sera slavný text „Já vím“. Tvrdil, že zná jména lidí stojících za převraty a masakry. Ve stejném článku však přiznal, že nemá důkazy ani přímé indicie. Mluvil jako spisovatel skládající obraz z veřejných událostí a systematického mlčení, ne jako svědek s podepsaným příkazem v ruce.
Také nedokončený román Petrolio posílil představu, že Pasolini narazil na citlivé vztahy mezi politikou, energetikou a průmyslovou mocí. To je legitimní směr historického zkoumání. Dokud však nevede ke konkrétní informaci, kterou někdo chtěl umlčet, a ke konkrétnímu organizátorovi útoku, zůstává kontextem.
Itálie sedmdesátých let byla zemí atentátů, neofašistických buněk, tajných sítí, organizovaného zločinu a násilí zleva i zprava. Politická vražda proto není absurdní fantazie. Je to možnost odpovídající době. Samotná doba ale nemůže suplovat důkaz.
Homosexualita oběti nabídla společnosti pohodlnou zkratku
První veřejný příběh měl výhodu, kterou složité případy milují: dal se převyprávět jednou větou. Známý homosexuální umělec odjel s mladíkem na okraj města, sexuální konflikt se vymkl kontrole a skončil smrtí.
Pasoliniho noční život ho mohl vystavovat skutečnému riziku. Setkání s Pelosim nemuselo být celé zinscenované a osobní schůzka se nevylučuje s možností, že ji někdo využil. Problém nastane ve chvíli, kdy se sexuální orientace oběti začne chovat jako univerzální vysvětlení ran, stop, cizí DNA i rozporů ve výpovědích.
Předsudek dokáže vyšetřování pomoci stejně jako špatný svědek: nabídne odpověď dřív, než byly položeny všechny otázky. Část veřejnosti nepotřebovala vědět, kdo Pasoliniho nenáviděl, co se dělo na místě a proč první soud mluvil o dalších lidech. Stačil jí obraz člověka, který údajně došel k nevyhnutelnému konci svého způsobu života.
Právě to je nejtvrdší společenská vrstva případu. Oběť byla po smrti znovu zredukována na tělo a sexualitu. Všechno ostatní – politika, práce, konflikty, nepřátelé i nejasná forenzní stopa – se mohlo odsunout stranou.
Nové žádosti zatím nepřinesly nový proces
Římská prokuratura v listopadu 2023 odmítla žádost o další otevření vyšetřování. Podle jejího stanoviska byly předložené podněty různorodé, obecné a z velké části již dříve prověřené.
V listopadu 2025 podali právník Stefano Maccioni, režisér David Grieco, vydavatel Giovanni Giovannetti a organizace novinářů regionu Lazio novou žádost. Odkazovali mimo jiné na dobové záběry RAI a požadovali, aby byly dosavadní stopy posouzeny jako jeden celek.
K 26. červenci 2026 nebylo ve veřejně dostupných zdrojích doloženo, že by tato žádost vedla k novému vyšetřování nebo k identifikaci dalších pachatelů. Případ má tedy pravomocně odsouzeného člověka, ale nikoli obecně přesvědčivou rekonstrukci celé noci.
Ostrý řez
Nejzajímavější souvislost mezi Salò a Pasoliniho smrtí možná neleží v tajném rozkazu, nýbrž v tom, jak byl případ veřejně uzavírán.
Ve filmu moc bere člověku jméno, příběh a možnost určovat význam vlastního těla. Po vraždě se něco podobného stalo Pasolinimu. Z jeho života byla vytažena sexualita, položena vedle zničeného těla a použita jako vysvětlení, které mělo stačit.
Ukradené kotouče mohly být cestou, po níž dorazil do Ostie. Nic spolehlivého však neprokazuje, že zemřel za politické poselství svého posledního filmu. Přesnější závěr je méně efektní a mnohem nepříjemnější: italský stát odsoudil jednoho účastníka, ale nikdy přesvědčivě neobjasnil, kdo všechno byl na místě, kdo útok připravil a co jím sledoval.
Legenda říká, že Pasoliniho zabil film. Důkazy zatím říkají jen to, že film mohl být součástí cesty do pasti.
Kam dál
- Maria Orsic a Vril: žena z Aldebaranu, kterou dějiny neumí najít
- Hans Hagen nebyl duch. Byl to test, kdo do Ameriky patří
- Václav Klaus a Rusko: důkaz o KGB chybí
Zdroje a rešerše
- Centro Studi Pier Paolo Pasolini – dokumenty k procesu s Pinem Pelosim — prvoinstanční rozsudek, odvolací řízení a rozhodnutí kasačního soudu.
- Senát Italské republiky – odpověď ministerstva spravedlnosti k případu — shrnutí odložení z roku 2015, výsledků vědeckého zkoumání a odmítnutí žádosti v roce 2023.
- Cineteca di Bologna – historie filmu Salò — krádež 74 kotoučů, požadované výkupné, mezinegativ a nalezení materiálu v Cinecittà.
- Rai News – hypotéza parlamentní protimafiánské komise — možné spojení vraždy s ukradenými filmovými kotouči a limity této stopy.
- Rai News – odmítnutí nové žádosti v roce 2023 — stanovisko římské prokuratury k navrhovaným vyšetřovacím krokům.
- Rai News – nová žádost z listopadu 2025 — dobové záběry RAI a požadavek na společné posouzení dosavadních stop.
- Corriere della Sera – Pasoliniho článek „Cos’è questo golpe? Io so“ — původní text z 14. listopadu 1974.
- BFI / Sight and Sound – Pasolini při natáčení Salò — dobový rozhovor o moci, fašismu, spotřebě a lidském těle.
- British Board of Film Classification – Salò — doložená historie britského odmítnutí a pozdější klasifikace filmu.
- Treccani – Pier Paolo Pasolini — biografický, literární a politický kontext včetně románu Petrolio.
- Ordine dei Giornalisti del Lazio – žádost z roku 2025 — podrobnosti k novým podnětům a požadavku na parlamentní komisi.