Digitální kuplířství: pasák v administraci (2026)

Digitální kuplířství není spor o nahotu. Není to ani jednoduchá bitva mezi puritány a lidmi, kteří si chtějí vydělávat erotickým obsahem. Skutečná otázka je tvrdší: kdo drží přístup, kdo určuje tempo, kdo bere peníze, kdo může říct ne a kdo může odejít bez strachu.

Kauza spojovaná s influencerem Adamem Kajumim proto není jen další česká internetová aféra. Je to zkouška, jestli stát, média i veřejnost ještě poznají vykořisťování ve chvíli, kdy už nemusí stát pod lampou ani za dveřmi nočního podniku. Může sedět v administraci profilu, ve smlouvě, v tabulce výkonu, v přístupových údajích a v chatu, který se tváří jako osobní blízkost.

Podle Národní centrály proti organizovanému zločinu bylo 27. května 2026 zahájeno trestní stíhání čtyř fyzických osob a jedné právnické osoby pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi. Policie popsala model, v němž měly být mladé ženy, často krátce po osmnáctinách, lákány k erotickým fotografiím a videím, měly uzavírat smlouvy o zastoupení na sociálních sítích, nejčastěji na OnlyFans, ale k profilům vedeným na jejich osobní údaje zpravidla neměly vlastní přístup. Dále měla skupina podle policie psychickým nátlakem, hrozbou smluvních pokut nebo nevyplacením odměny požadovat explicitnější obsah proti jejich svobodné vůli.

Tohle je nutné říct přesně: obvinění není rozsudek. Vinu určuje až soud. Ale samotný popis podezření ukazuje fenomén, který přesahuje jednu známou tvář, jednu platformu i jednu politickou debatu o změně zákona.

Digitální kuplířství nezačíná nahotou. Začíná kontrolou

Největší omyl v téhle debatě je dívat se jen na erotický obsah. Nahota sama o sobě ještě neříká skoro nic. Dospělý člověk může svobodně tvořit placený explicitní obsah. Může si nastavit hranice, ceny, komunikaci, pracovní rytmus i konec spolupráce. To je jedna věc.

Úplně jiná věc nastává ve chvíli, kdy někdo jiný začne ovládat přístup k profilu, rozhodovat o podobě obsahu, spravovat komunikaci s předplatiteli, určovat ekonomické podmínky, držet výplaty, pracovat s hrozbou sankcí a posouvat hranice tvůrkyně dál, než původně chtěla jít.

Tady už se nebavíme o svobodné tvorbě. Bavíme se o moci.

Staré pasáctví stálo na fyzické převaze, závislosti, izolaci a penězích. Nové může mít uhlazenější slovník. Říká si management, růst profilu, marketing, produkce, osobní značka, monetizace publika. Jenže jestli výsledkem je, že člověk ztrácí kontrolu nad vlastním tělem, obsahem, příjmem a odchodem, pak se změnila fasáda, ne podstata.

Agentura může být služba. Nebo klec se smlouvou

Je fér rozlišovat. Ne každá agentura je predátor. Ne každý manažer je kuplíř. Ne každá smlouva je past. Fotograf, právník, marketér, účetní, produkční nebo správce sociálních sítí mohou tvůrci pomoci. V digitální ekonomice je normální, že jeden člověk všechno nezvládá sám.

Rozhodující je, co se děje s kontrolou.

Má tvůrkyně plný přístup ke svému profilu? Ví, kolik obsah vydělává? Dostává peníze transparentně? Může odmítnout konkrétní typ obsahu? Může přerušit spolupráci bez drtivých sankcí? Má kopii smlouvy, rozumí jí a měla možnost ji někomu ukázat před podpisem? Ví, kdo za ni komunikuje s fanoušky? Může si smazat archiv, změnit směr nebo odejít?

Právě tady vede hranice mezi službou a ovládáním.

Digitální prostředí navíc přidává něco, co starý svět neznal v takové síle: reputační strach. Explicitní obsah nejde jednoduše vzít zpět. Může se kopírovat, prodávat, archivovat, šířit mimo původní platformu a vracet se jako páka. Kdo drží archiv a komunikaci, nedrží jen pracovní nástroj. Drží část budoucnosti člověka.

Průmysl intimity prodává blízkost, kterou často nevyrábí člověk na fotce

OnlyFans a podobné platformy vyrostly na příslibu přímého vztahu. Fanoušek si platí za pocit, že komunikuje s konkrétní osobou. Jenže mezinárodní investigace ukazují, že u části velkých profilů do vztahu vstupují agentury, najatí chatovací pracovníci, skripty a stále častěji i automatizace.

To je zásadní posun. Nejde jen o erotiku. Jde o průmyslovou výrobu zdání osobního kontaktu.

Fanoušek si myslí, že mluví s tvůrkyní. Ve skutečnosti může komunikovat s anonymním pracovníkem někde úplně jinde, který má za úkol udržet ho uvnitř, stupňovat důvěrnost a nabízet další placený obsah. Tvůrkyně se mezitím může stát spíš značkou, tváří a materiálem než osobou, která skutečně řídí celý proces.

A pokud je zároveň pod tlakem agentury, smlouvy, sankcí a finanční závislosti, vzniká prostředí, kde se velmi snadno ztratí souhlas. Ne jedním velkým násilným gestem. Spíš sérií malých posunů. Dnes prádlo. Zítra odvážnější fotka. Pozítří video, které původně nechtěla. Pak zprávy, které za ni píše někdo jiný. Nakonec pocit, že už není kam couvnout.

Právo se musí dívat na přístupové údaje, ne na výstřih

Český trestní zákoník už obchodování s lidmi zná. Ministerstvo vnitra samo uvádí, že § 168 postihuje mimo jiné nábor, zlákání, zjednání, zadržování nebo vykořisťování člověka a zahrnuje také sexuální vykořisťování včetně výroby pornografie, pokud je použita některá forma donucení, lsti, zneužití tísně nebo závislosti.

Jenže digitální prostředí mění důkazy i způsob ovládání. Násilí nemusí mít modřiny. Závislost nemusí být vidět z ulice. Tlak může být rozložený do zpráv, smluvních formulací, interních chatů, přístupů, platebních kanálů a neformálních hrozeb. Právě proto se v Evropě mluví o technologicky zprostředkovaném obchodování s lidmi a o nutnosti, aby policie, státní zástupci i soudy uměli pracovat s digitální stopou.

Pirátský návrh na zpřesnění trestního zákoníku kvůli vykořisťování tvůrkyň explicitního obsahu je proto politicky viditelný, ale není sám o sobě jádrem věci. Je to reakce na širší změnu. Pokud má mít smysl, nesmí být napsaný jako morální tažení proti dospělým tvůrcům. Musí mířit přesně na kontrolu, nátlak, klam, ekonomickou závislost, nemožnost odejít a zneužití zranitelnosti.

Stát nemá trestat svobodnou sexualitu. Má umět rozpoznat situaci, kdy se z člověka stane provozní materiál cizího byznysu.

Nejhorší past je legenda o snadné slávě

Tenhle fenomén by nefungoval bez kulturního pozadí. Mladým lidem se roky ukazuje, že pozornost je kariéra. Že sledující jsou hodnota. Že trapas může být strategie. Že luxus je důkaz úspěchu. Že stud je jen brzda, kterou úspěšní odhodili.

Do toho vstoupí někdo, kdo má status, publikum, auta, značky, kontakty a jazyk vítězů. Nabídne zkratku. Ne pomalé budování profese, ale rychlý skok. Ne nejistou brigádu, ale údajně chytrou monetizaci těla a publika. Ne normální začátek dospělosti, ale vstup do světa, kde se člověk může během pár týdnů tvářit jako někdo.

Pro osmnáctiletého člověka v těžké situaci to může znít jako dveře ven. Jenže dveře ven se dají snadno zaměnit za chodbu, kterou kontroluje někdo jiný.

Právě proto je tak důležité nemluvit o těchto případech jen jako o „holkách z OnlyFans“. Taková věta je pohodlná a krutá. Odstrčí odpovědnost na mladé ženy a zakryje celou infrastrukturu kolem nich: nábor, smlouvy, agentury, fanouškovskou ekonomiku, platební systémy, sociální sítě, stud, nátlak a ticho.

Co má být varovný signál

Varovný signál není samotná platforma. Varovný signál je situace, kdy tvůrkyně nemá plnou kontrolu nad profilem vedeným na své jméno. Když jí někdo brání vidět skutečné příjmy. Když se komunikace s fanoušky děje jejím jménem, ale bez její reálné kontroly. Když smlouva obsahuje sankce, které prakticky znemožňují odejít. Když se obsah stupňuje pod tlakem. Když se pracuje se studem, závislostí, láskou, strachem nebo dluhem.

Další signál je věk a životní situace. Čerstvá plnoletost není kouzelný okamžik, kdy člověk přes noc získá obranu proti manipulaci. Zvlášť pokud je v nepříznivých sociálních poměrech, hledá peníze, uznání, vztah, únik nebo místo, kam patřit.

Právě tam predátor nejčastěji netlačí silou. Tlačí nabídkou, která vypadá jako pomoc.

Verdikt Ostreho Úhlu

Digitální kuplířství není nové slovo pro starou prudérnost. Je to přesný název pro situaci, kdy se kontrola nad cizím tělem, obsahem a příjmem přestěhovala do digitální infrastruktury.

Nejde o to zakázat dospělým lidem prodávat vlastní obsah. Nejde o to předstírat, že každá erotická platforma je automaticky trestný čin. A nejde ani o to převést odpovědnost z pachatelů na ženy, které do podobného prostředí vstoupily.

Jde o mnohem nepříjemnější otázku: kdy se svobodné rozhodnutí změní v provoz řízený někým jiným?

Odpověď neleží v morálním pohoršení. Leží v detailech. Kdo má přístup. Kdo určuje hranice. Kdo vidí peníze. Kdo píše zprávy. Kdo může odmítnout. Kdo může odejít. A co se stane, když to zkusí.

Pasák roku 2026 nemusí stát na rohu. Nemusí křičet. Nemusí mít špinavý podnik ani zamčené dveře. Může mít agenturní web, profesionální slovník, smlouvu, analytiku, tým lidí v chatu a přístupové údaje.

Vykořisťování nezmizelo. Jen se přihlásilo do administrace.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Text je autorský komentář a rešeršní analýza magazínu Ostrej Úhel. Policejní informace jsou v článku formulovány jako podezření a obvinění; o vině může rozhodnout pouze soud.