znalecké oprávnění Soni Pekové: Soňa Peková dala strachu sílu…

Znalecké oprávnění Soni Pekové má po rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti skončit. Úřad jí nevytýká samotnou skepsi k očkování, ale podjatost a způsob, jakým podle něj použila autoritu soudní znalkyně. K 17. srpnu 2026 ještě rozhodnutí nebylo pravomocné. Peková zároveň veřejně oznámila, že proti němu rozklad nepodá.

Tohle by mohla být malá úřední zpráva o jednom kulatém razítku. Jenže není.

Soňa Peková byla během covidu mimořádně přesvědčivá právě proto, že nebyla nějaká teta z Facebooku, která před spaním objevila graf s červenou šipkou a ráno už zachraňovala národ. Je molekulární genetička, lékařka, má Ph.D., dlouhou laboratorní praxi a skutečné odborné publikace. V databázi PubMed jsou dohledatelné její práce z molekulární diagnostiky i její působení v Ústavu hematologie a krevní transfuze a Ústavu molekulární genetiky Akademie věd.

Ona věděla, co je DNA. Věděla, jak funguje PCR. Rozuměla jazyku, kterému většina lidí nerozumí.

A přesně proto měla její slova takovou sílu.

Když laik řekne, že vakcína mění genom, můžete pokrčit rameny. Když před vás předstoupí molekulární genetička, vysype plasmidy, sekvence, buněčné jádro, miliony kopií DNA a přidá k tomu soudně znalecké razítko, zní to úplně jinak. Člověk si nemusí ověřovat metodiku. Odbornici si půjčí jako náhradní mozek.

Jenže titul není převoditelné vlastnictví pravdy.

Znalecké oprávnění Soni Pekové není soukromý megafon

Český zákon ukládá znalci pracovat s odbornou péčí, nezávisle a nestranně. Znalec navíc nesmí provést znalecký úkon, pokud existuje důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti ve vztahu k věci, zadavateli nebo dalším aktérům.

Ministerstvo dospělo k závěru, že Peková tuto hranici při posudku pro slovenského vládního zmocněnce Petera Kotlára překročila. Podle zveřejněného odůvodnění byla podjatá, nepochopila roli znalce a vlastní znaleckou činnost pojímala také jako prostředek k prosazování společenských cílů.

To zní jako tvrdý úřednický soud.

Potom si ale člověk pustí samotnou Pekovou.

V únoru 2026 v rozhovoru pro Rádio Universum popsala, že Kotlár po ní původně chtěl analýzu vakcín. Ona sama se rozhodla využít znalecké razítko, protože soudně znalecký posudek má podle jejích slov mnohem větší sílu. Mluvila o své dlouhodobé „revoltě“, o potřebě dostat informace k obyčejným lidem a nakonec řekla větu, kterou by si měl přečíst každý, kdo v odebrání oprávnění vidí automaticky trest za nepohodlný vědecký názor:

„Moje razítko splnilo úlohu.“

Ano. Splnilo.

Dodalo jejímu sdělení právě tu institucionální váhu, kterou obyčejný názor nemá.

Jenže přesně tahle váha není osobní majetek znalce. Stát ji propůjčuje proto, že předpokládá něco mnohem nudnějšího než revoltu: nestranné odborné posouzení.

Jestli někdo sám vysvětluje, že razítko vytáhl proto, aby jeho alarmující závěry dostaly větší sílu a nezapadly, není otázka podjatosti žádná absurdní šikana. Je to první otázka, kterou má stát položit.

Nejhorší by bylo předstírat, že Peková ničemu nerozumí

Odpůrci Pekové si to někdy usnadňují slovem „pseudovědkyně“. Jenže tím zahodí nejzajímavější polovinu příběhu.

Peková má reálnou vědeckou minulost. Je spoluautorkou odborných prací. Zabývala se molekulární diagnostikou leukemií, minimální reziduální nemocí, genetickými analýzami a dalšími tématy, která rozhodně nevznikají mezi dvěma statusy na sociální síti.

Právě proto je užitečné sledovat, co se stane, když se skutečná odbornost začne míchat s veřejnou jistotou, kterou samotná data neunášejí.

Vědecká kvalifikace totiž dokazuje, že člověk prošel určitou odbornou cestu. Nedokazuje automaticky každou další větu, kterou pronese.

Profesor fyziky může říct nesmysl o ekonomii. Chirurg může udělat chybnou statistickou interpretaci. Molekulární genetik může správně změřit nějakou molekulu a přestřelit při závěru, co její přítomnost znamená pro lidské zdraví.

Odbornost není kouzelná imunita proti omylu.

Je to důvod, proč má odborník větší odpovědnost za to, kde končí jeho data a kde už začíná jeho přesvědčení.

Druhá vlna nebude. Do Vánoc bude po covidu

V červnu 2020 Peková předpovídala, že žádná druhá vlna epidemie nepřijde. Plošné šíření podle ní skončilo a covid-19 měl podle jejího odhadu do Vánoc zmizet z celé planety.

Byla to mimořádně nejistá doba a chybných předpovědí tehdy padalo dost ze všech stran. Vědci, epidemiologové, politici i média se učili za pochodu. Samotný omyl tedy Pekovou nijak nediskvalifikuje.

Jenže v říjnu už před očima rostla druhá vlna a české nemocnice mířily do velmi tvrdého období. Peková přesto dál tvrdila, že nejde o druhou vlnu epidemie, mluvila o „druhé vlně šílenství“ a stále věřila, že do Vánoc budeme z covidu venku.

Nebyli jsme.

Později vysvětlovala, že původní jarní virus podle ní skutečně vymizel a další vlny způsobovaly jiné kmeny, které nebyly jeho potomky.

Tady je dobré zastavit se u rozdílu, který se v internetových válkách ztrácí.

Vědec se smí splést. Skoro by se dalo říct, že kdo se nikdy nespletl, nejspíš se nikdy nepustil do ničeho zajímavého. Potíž nastává, když je hypotéza prodávána s takovou jistotou, že veřejnost přestane slyšet slovo „hypotéza“ a slyší „odbornice zjistila“.

To už není drobný stylistický rozdíl.

V medicíně může míra jistoty měnit lidské chování.

Číslo 1 223 bylo pravé. Příběh kolem něj už ne

Na přelomu let 2021 a 2022 se po internetu rozšířila další bomba. Zveřejněný bezpečnostní dokument společnosti Pfizer obsahoval údaj o 1 223 úmrtích.

Peková ho interpretovala tak, že vakcína během prvních měsíců způsobila více než 1 200 úmrtí.

To zní příšerně.

A právě proto je potřeba podívat se, co ten dokument skutečně obsahoval.

Pfizer v něm shrnoval postautorizační hlášení nežádoucích událostí. Za sledované období evidoval 42 086 hlášených případů a mezi jejich výsledky skutečně figurovalo 1 223 úmrtí.

Jenže systém hlášení nežádoucích událostí zaznamenává zdravotní problémy, které nastaly po podání přípravku, nikoli pouze zdravotní problémy prokazatelně způsobené přípravkem. Samotný dokument na toto omezení upozorňoval.

Člověk může být očkován a o dva týdny později dostat infarkt. Případ se může správně dostat do bezpečnostní databáze, protože právě tak se hledají možné signály. Teprve další analýza musí ukázat, zda se daná událost vyskytuje častěji, než bychom čekali, a zda existuje příčinná souvislost.

„Po očkování“ a „kvůli očkování“ jsou dvě různé věty.

Pokud člověk vezme první a veřejnosti ji prodá jako druhou, nevysvětluje bezpečnostní data. Vyrábí z nich příběh, který ta data sama neříkají.

A od člověka s odbornou kvalifikací čekám v tomto bodě víc, ne míň.

DNA ve vakcíně. Dokonalá slova pro dokonalý strach

Slovenská kauza posunula celý mechanismus ještě o patro výš.

DNA. Vakcína. Buněčné jádro. Integrace. Rakovina.

Pět slov a lidská představivost už pracuje přesčas.

Peková analyzovala pro Petera Kotlára vakcíny Comirnaty a Spikevax a upozorňovala na množství reziduální DNA. Kotlár potom vystupoval s tvrzeními o možných změnách lidské DNA a rakovině a požadoval zásadní zásah proti používání mRNA vakcín.

Jenže samotné zjištění, že se ve vakcíně nacházejí fragmenty plasmidové DNA, není zakázané tajemství, které někdo vykopal pod Pfizerem.

Plasmidová DNA se při výrobě mRNA vakcíny používá jako šablona. Po vytvoření mRNA se rozkládá a odstraňuje. Velmi malé zbytky mohou v přípravku zůstat, a právě proto pro ně existují regulační limity. Evropská léková agentura tento výrobní postup otevřeně popisuje.

Zásadní otázka tedy zní: kolik reziduální DNA tam skutečně je a co z takového množství můžeme poctivě vyvozovat?

To už je méně dramatické než slovo DNA vytištěné velkými písmeny.

A mnohem důležitější.

Patnáct šarží a čtyři metody udělaly něco strašně nemediálního: měřily

Slovenský vědecký tým následně provedl systematickou analýzu patnácti šarží vakcín Comirnaty a Spikevax. Nepostavil výsledek na jediné metodě. Použil qPCR, fluorometrii, kapilární elektroforézu a sekvenování DNA.

Výsledky byly publikovány v recenzovaném časopise npj Vaccines.

Ve všech patnácti analyzovaných šaržích bylo množství reziduální DNA pod schválenými limity. Nalezenou DNA tvořily malé fragmenty pocházející z plasmidové šablony používané při výrobě mRNA.

Autoři zároveň ukázali, proč jsou podobné analýzy citlivé na metodiku. mRNA, lipidové nanočástice, příprava vzorku, kalibrace i volba primerů mohou ovlivnit výsledek. Proto použili různé metody, kontroly, standardy a replikace.

A tady se dostáváme k jednomu z nejhezčích triků, který ani nemusí být vědomým trikem.

Počet kopií DNA může být obrovské číslo.

Stovky milionů kopií vypadají jako biologická apokalypsa. Jenže regulační limity se nevyjadřují počtem psychologicky děsivých nul. Vyjadřují se množstvím DNA na dávku. Autoři proto počet kopií přepočítali na nanogramy a výsledky zůstaly pod stanoveným limitem.

Stejný vzorek. Stejná molekula. Úplně jiný emocionální účinek podle toho, jakou jednotku vytáhnete před kamery.

Čísla jsou skvělá věc.

Jen se jich občas člověk musí zeptat, co vlastně znamenají.

Neudělejme z kritiky Pekové opačné náboženství

Teď přijde část, která se nebude líbit lidem, kteří by z tohoto článku chtěli jen klacek na antivaxery.

Covidové vakcíny nejsou svěcená voda.

Mají nežádoucí účinky. U mRNA vakcín regulátoři potvrdili například velmi vzácné riziko myokarditidy a perikarditidy, nejvýraznější zejména u mladších mužů. Evropská léková agentura je hodnotila celkově jako velmi vzácné, tedy až do jednoho případu na deset tisíc očkovaných.

Je legitimní řešit, komu se očkování vyplatilo více a komu méně. Je legitimní kritizovat politický nátlak, špatnou komunikaci státu, měnící se doporučení i zájmy farmaceutických firem.

A stejně tak by bylo nepoctivé odbýt Pekovou větou, že „laboratorní původ covidu byl přece dávno vyvrácen“.

Nebyl.

Expertní skupina WHO v roce 2025 uvedla, že váha dostupných důkazů nejvíce podporuje zoonotický přenos SARS-CoV-2 ze zvířete na člověka. Zároveň ale nedostala všechna data potřebná k definitivnímu posouzení laboratorního incidentu. WHO proto tuto hypotézu nepovažuje za uzavřenou.

Tohle je důležité.

Pokud chceme Pekové vytýkat, že její jistota někdy předběhla důkazy, nesmíme stejný podvod provést z opačné strany jen proto, že nám tentokrát vyhovuje.

Věda není fotbal. Výsledek se nepřiděluje našemu kotli.

Na podobnou věc nemusí skočit hlupák

Je lákavé vysvětlit celou covidovou informační katastrofu tak, že na podobné strašení naletěli prostě hloupější lidé.

To je pohodlné. A dost arogantní.

Většina z nás neumí zkontrolovat qPCR protokol. Neumíme si doma sekvenovat vzorek. Nedokážeme z paměti posoudit kinetiku odbourávání nukleových kyselin ani spolehlivost konkrétní analytické metody.

Proto civilizace používá experty.

Když vám statik řekne, že dům nespadne, také si před spaním nepřepočítáváte nosníky. Když patolog vysvětlí histologický nález, nekupujete si mikroskop. Kompetenci druhého člověka si na chvíli půjčujete.

A tady je důvod, proč může být odborně znějící strašení účinnější než sto anonymních konspiračních účtů.

Peková měla všechno, co dává výroku důvěryhodnost: titul, profesní životopis, laboratorní zkušenost, schopnost mluvit srozumitelně a sebevědomí, které v krizové době působí skoro jako lék.

Posluchač pak nemusí rozumět mechanismu.

Stačí mu věta: ona je genetička, ona tomu rozumí.

Ano, rozumí genetice.

Právě proto má být zatraceně přesná v okamžiku, kdy z laboratorního nálezu přechází k tvrzení o rakovině, změně genomu, masovém úmrtí nebo nebezpečnosti celé technologie.

Ministerstvo jí nevzalo minulost. Vzalo jí institucionální důvěru

Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti nevymazává Pekové diplom. Neškrtá její publikace z PubMedu. Nezakazuje jí dál tvrdit, že mRNA vakcíny považuje za nebezpečné. Nemůže jí zakázat pochybovat o původu covidu, kritizovat Akademii věd ani vystupovat v alternativních médiích.

Stát rozhodoval o něčem mnohem užším: zda může dál používat jednu specifickou formu institucionální autority.

A právě v tom je pointa celé kauzy.

Peková sama vysvětlila, že věděla, jakou sílu znalecké razítko má. Proto ho použila. Chtěla, aby její zjištění nezapadlo. Chtěla, aby se dostalo k veřejnosti. Svoji činnost sama zasadila do širší „revolty“.

Jako občanka na to má plné právo.

Jenže soudní znalec není občanský aktivista s lepším tiskátkem.

Ministerstvo po ní nechtělo poslušnost. Chtělo nestrannost.

A podle jeho rozhodnutí ji nedostalo.

Na titul jsme během covidu klečeli až příliš snadno

Soňa Peková není zajímavá jako příběh jedné „šílené doktorky“. Takový text by byl hloupější než jeho terč.

Je zajímavá jako mnohem nepříjemnější případ.

Jako připomínka, že inteligence, vzdělání a dlouhá odborná praxe člověka nezbavují potřeby dokazovat vlastní tvrzení. Naopak. Čím větší autoritu společnost odborníkovi půjčí, tím větší škodu může způsobit, když přestane rozlišovat mezi výsledkem, hypotézou, přesvědčením a kampaní.

Během pandemie jsme byli zoufalí po jistotě. Jedni ji hledali u vlády, druzí u televizních epidemiologů, další u lidí, kteří slibovali, že oficiální příběh prohlédli a znají skrytou pravdu.

Peková nabízela přesně ten druh jistoty, který funguje skvěle: technický slovník, jasného viníka, pochybnost o institucích a sebevědomý hlas člověka z laboratoře.

Jenže věda je cenná právě tím, že jistotu rozdává nerada.

Chce kontrolní skupinu. Chce kalibraci. Chce druhou laboratoř. Chce vidět data. Chce vědět, kde končí měření a začíná interpretace. A když se objeví lepší důkaz, chce po člověku tu nejméně sexy větu na světě:

Tady jsem se mohl splést.

Soňa Peková má právo bojovat za cokoli, čemu věří.

Má právo být ostrá, provokativní, nedůvěřivá a protivná institucím.

A instituce mají povinnost vydržet kritiku.

Ale znalecké razítko není medaile za odvahu postavit se systému. Je to závazek k nestrannosti.

Když se z něj stane zesilovač revolty, přestává plnit práci, pro kterou vůbec existuje.

Peková řekla, že její razítko splnilo úlohu.

Ministerstvo jí teď velmi nepříjemným způsobem připomnělo, jaká ta úloha měla být.

Soňa Peková dala strachu sílu znaleckého razítka