Kriminalita Ukrajinců v Česku: když strach zapomene dělit

Kriminalita Ukrajinců v Česku se nesmí zametat pod koberec. Ale bez přepočtu na počet lidí se z dat vyrábí strach, ne poznání.

Kriminalita Ukrajinců v Česku: když strach zapomene dělit
Kriminalita Ukrajinců v Česku: když strach zapomene dělit. AI ilustrační vizualizace.

Kriminalita Ukrajinců v Česku je věta, která umí vypadat jako statistika a chovat se jako zápalka. Stačí ji hodit do debaty bez kontextu a hned hoří: sociální sítě, hospody, komentáře pod články, politické výkřiky.

Jenže číslo samo o sobě ještě není pravda. Číslo bez měřítka je často jen dobře oblečený trik.

Tohle není článek o tom, že Ukrajinci nemohou páchat trestné činy. Mohou. Stejně jako Češi, Slováci, Poláci, Vietnamci nebo kdokoli jiný. Trestný čin má být vyšetřen, pachatel stíhán a oběť chráněna. Bez ohledu na pas.

Jenže úplně jiná věc je vzít absolutní počet případů, neříct kolik lidí dané skupiny v zemi vůbec žije, a tvářit se, že jsme právě odhalili bezpečnostní apokalypsu. To už není statistika. To je výroba strachu.

Kriminalita Ukrajinců v Česku potřebuje jmenovatel

Nejdůležitější slovo v téhle debatě není Ukrajinec. Není to ani kriminalita. Je to jmenovatel.

Když v Česku žije několik set tisíc lidí jedné státní příslušnosti, absolutní počet trestních řízení, skutků nebo vězněných osob bude přirozeně vyšší než u skupiny, která má v zemi pár tisíc lidí. To není omluva. To je matematika první třídy.

Ministerstvo vnitra uvádělo ke konci roku 2025 v Česku přes 1,13 milionu registrovaných cizinců. Největší skupinu tvořili občané Ukrajiny, následovaní Slováky a Vietnamci. To je realita země, ne poznámka pod čarou.

Proto je podezřelé, když někdo ukáže jen horní číslo a schová spodní. Když řekne „tolik a tolik Ukrajinců“, ale už neřekne „z kolika Ukrajinců“. Když vytáhne počet skutků, ale neřekne, jak se změnil počet obyvatel dané skupiny. Když počítá emoci, ne poměr.

Bez jmenovatele se každé velké číslo tváří jako důkaz. Ve skutečnosti může být jen stínem velké populace.

Vězení není totéž co kriminalita

V debatě se objevují také čísla o vězněných lidech podle státní příslušnosti. Ta jsou užitečná, ale jen když víme, co přesně říkají.

Vězeňská služba uvádí, že k 31. prosinci 2025 bylo v českých věznicích a vazebních věznicích 458 lidí ukrajinské státní příslušnosti. Slováků bylo 496, Vietnamců 100 a Poláků 93. Na první pohled je to jednoduchá tabulka. Na druhý pohled je to studená sprcha pro všechny, kdo by z Ukrajinců rádi vyráběli obraz masové kriminální hrozby.

Jenže ani tady není fér přestřelit opačným směrem. Počet vězněných osob není celá kriminalita. Do vězení se dostává jen část případů: závažnější skutky, vazby, nepodmíněné tresty, recidiva. Řada věcí končí jiným trestem, jinou právní kvalifikací, odložením, podmínkou, pokutou nebo se vůbec neobjasní.

Správná věta tedy nezní: „Vězeňská tabulka dokazuje, že žádný problém neexistuje.“

Správná věta zní: „Vězeňská tabulka nedává oporu pro hysterii o mimořádné ukrajinské kriminální vlně.“

To je rozdíl mezi publicistikou a propagandou. Publicistika váží. Propaganda pálí.

Absolutní nárůst není automaticky kriminální vlna

Po roce 2022 se počet Ukrajinců v Česku výrazně zvýšil. Důvod známe: ruská invaze, útěk před válkou, dočasná ochrana, rodiny, ženy, děti, lidé, kteří se najednou ocitli v cizí zemi a museli znovu skládat život.

Když se počet lidí v nějaké skupině zvedne násobně, poroste u ní často i absolutní počet všeho: pracovních smluv, školních zápisů, návštěv u lékaře, dopravních nehod, přestupků i trestních řízení. Absolutní číslo samo o sobě proto nestačí.

U výroku Tomia Okamury o „prudce rostoucí kriminalitě Ukrajinců“ upozornil Demagog na přesně tuhle past: počet skutků mezi lety 2021 a 2024 skutečně vzrostl, ale současně se zhruba ztrojnásobil počet Ukrajinců v Česku. Po přepočtu na počet lidí míra kriminality mezi Ukrajinci naopak klesla.

Tohle je jádro celého sporu.

Nejde o to lakovat realitu narůžovo. Jde o to nelhat měřítkem.

Cizinci nejsou jedna krabice

Další problém je samotné slovo cizinci. V debatě zní jako jedna masa. Ve skutečnosti je to administrativní pytel, do kterého spadne slovenský řidič, vietnamská podnikatelka, ukrajinská matka s dítětem, polský dělník, indický ajťák, ruský odpůrce režimu i člověk, který tu pravidla porušuje.

Jedna skupina může být věkově mladší, jiná starší. Jedna může mít víc mužů v produktivním věku, jiná víc žen a dětí. Jedna tu pracuje sezonně, jiná tu žije dvacet let. Jedna se pohybuje v dopravě, druhá ve službách, třetí ve stavebnictví, čtvrtá ve školách.

Kdo tohle všechno hodí do jedné věty a nazve to „kriminalitou cizinců“, často nepopisuje realitu. Vyrábí kulisu.

A kulisa se pak snadno politicky prodává. Stačí najít skupinu, která už má ve společnosti nálepku. Ukrajinci jsou po ruské invazi viditelnější než dřív. Dostali pomoc. Jsou slyšet ve veřejném prostoru. Někomu vadí vlajky, někomu jazyk v tramvaji, někomu humanitární dávky, někomu už jen samotná připomínka války, kterou by nejradši vytěsnil.

Taková skupina se potom stává ideálním hromosvodem. Ne proto, že by statistika křičela. Ale proto, že část publika chce slyšet viníka.

Strach má v Česku náskok před daty

Průzkumy dlouhodobě ukazují, že část české veřejnosti spojuje cizince s kriminalitou. Není fér se tomu jen vysmívat. Strach není vždycky nenávist. Někdy je to špatná zkušenost. Někdy nejistota. Někdy únava z drahého bydlení, nejisté práce, slabého státu a pocitu, že se věci mění rychleji, než je člověk stíhá chápat.

Jenže právě proto se s takovým strachem nesmí zacházet jako s municí.

Když se člověk bojí, potřebuje přesnější informace, ne hlasitější megafon. Potřebuje vědět, co je skutečný problém, co je výjimka, co je trend a co je jen politická zkratka. Potřebuje stát, který pravidla vymáhá. A média, která neumějí jen přilévat benzín.

Bezpečnost není xenofobie. Ale xenofobie se za bezpečnost ráda převléká.

Poctivá věta je méně výbušná. Ale pravdivější

Poctivý závěr není sexy. Nedá se snadno hodit na billboard. Nezní jako výkřik do předvolební debaty. Ale je důležitý.

Ukrajinci v Česku nejsou kriminálně neviditelní. Mezi stovkami tisíc lidí budou vždy i pachatelé trestných činů. Stát je má řešit tvrdě, spravedlivě a bez ohledu na státní příslušnost.

Zároveň ale dostupná data nepodporují jednoduchý obraz, že Ukrajinci jako skupina představují mimořádnou kriminální hrozbu. Když se do hry vrátí počet lidí, demografie, typy skutků a rozdíl mezi vězením, stíháním a celkovou kriminalitou, velká část hysterie začne ztrácet kyslík.

Tohle je přesně místo, kde se láme dospělost veřejné debaty.

Nepotřebujeme popírání problémů. Nepotřebujeme ani lov na národnost. Potřebujeme umět říct: tady je trestný čin, tady je pachatel, tady je oběť, tady je soud. A vedle toho: tady je statistika, tady je jmenovatel, tady je kontext.

Číslo, které odmítá dělit, nechce říct pravdu.

Chce najít viníka.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky