Obraz komunistického politruka vystihuje strach z doby, kdy se kultura znovu stane politickým bojištěm. Jako přesný popis dnešního Česka je však tahle historická zkratka příliš hrubá. Nikdo neposílá scénáře před schválením stranickému dohledu a vláda zatím nepřevzala řízení televizních studií. Současný spor je méně nápadný, a proto si zaslouží přesnější jazyk.
Vláda Andreje Babiše 15. června 2026 schválila návrh zákona, který má od roku 2027 nahradit televizní a rozhlasové poplatky příspěvkem ze státního rozpočtu. Pro Českou televizi navrhla 5,740 miliardy korun, pro Český rozhlas 2,065 miliardy. Součástí návrhu je automatická valorizace po překročení kumulované inflace o deset procentních bodů a rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu na hospodaření obou institucí.
To jsou ověřitelné parametry návrhu, nikoli důkaz cenzury. Stejně důležité je dodat, že vláda schválila předlohu, ne konečný zákon. Její podobu ještě může změnit legislativní proces. Spor proto nemá stát na předstírání, že je všechno rozhodnuto. Má stát na tom, zda navržený systém ochrání média veřejné služby i v okamžiku, kdy budou vládě dlouhodobě nepříjemná.
Financování veřejnoprávních médií určuje prostor pro riziko
Veřejnoprávní médium není jen redakce večerních zpráv. Česká televize vyrábí dokumenty, dramatickou tvorbu, dětské pořady, kulturní přenosy, sport a regionální vysílání. Český rozhlas provozuje celoplošné, specializované i regionální stanice, zahraniční vysílání a symfonický orchestr. Část této práce by čistě komerční trh nepokryl, protože je drahá, pomalá nebo míří k menšímu publiku.
Právě tady se rozhoduje o skutečné šíři veřejné služby. Když instituce neví, jak stabilní budou její zdroje za dva nebo tři roky, nezačne nutně tím, že zpravodajům zakáže kritizovat kabinet. Mnohem dřív může odložit nákladný dokument, zmenšit regionální výrobu, vzdát se experimentálního formátu nebo vybrat jistější projekt místo filmu, který se dotýká citlivého místa české politiky.
Takový výsledek by nebyl klasickou cenzurou. Nebyl by však ani neutrální provozní úsporou. Veřejná služba se nepozná podle toho, že vysílač zůstane zapnutý. Pozná se podle toho, zda vedle sledovaných a bezpečných formátů udrží také tvorbu, která je náročná, menšinová, nepohodlná nebo důležitá až za několik let.
Nejdřív nemusí zmizet zpráva. Může zmizet film
Česká televize tvrdí, že vládou navržená částka by proti jejím plánovaným příjmům znamenala výrazný propad. Ve své kalkulaci zahrnuje také vyčerpané rezervy, možnou změnu odpočtu DPH a slabší valorizační mechanismus. Pro rok 2027 odhaduje faktický rozdíl až na 1,75 miliardy korun a varuje před dopadem na zpravodajství, sport, regionální vysílání, dramatickou a dokumentární tvorbu i pořady pro děti.
Je nutné číst to poctivě: jde o propočet České televize, tedy instituce, které se změna bezprostředně týká. Není to nezávislý rozsudek nad návrhem. Zároveň nejde o neurčitou stížnost, že bude méně peněz. ČT popsala konkrétní oblasti služby, v nichž by podle ní nižší a jinak valorizované financování vyvolalo omezení.
Podobný rozdíl je vidět u Českého rozhlasu. Jeho schválený rozpočet na rok 2026 činí 2,736 miliardy korun a počítá s provozem pětadvaceti stanic, digitálními službami, regionálním vysíláním i podporou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Vládní návrh pro rok 2027 stanovuje státní příspěvek 2,065 miliardy. Tato dvě čísla nejsou přímo zaměnitelná, protože celkový rozpočet obsahuje i další výnosy. Ukazují však, proč se spor netýká jen způsobu, jakým peníze doputují k vysílateli, ale také rozsahu služby, kterou má nový model unést.
Kultura bývá zranitelná tím, že její ztráta nevypadá první den jako krize. Zrušené regionální studio neuvidíme jako černou obrazovku. Film, který nedostal šanci vzniknout, nemá diváky, kteří by protestovali. Archiv, jenž se digitalizuje pomaleji, nevstoupí do volební kampaně. Ústup se skládá z věcí, jejichž význam bývá vidět až ve chvíli, kdy už chybějí.
Politruk je hrubý obraz. Mechanismus může být jemnější
Komunistický politruk představoval systém, který vlastnil média, určoval povolený výklad světa a uměl neposlušnost trestat. Dnešní Česká republika takovým režimem není. Přirovnání bez této hranice by zlehčovalo skutečnou zkušenost s totalitní cenzurou a současně by vládě umožnilo odmítnout každou kritiku jako přepjatou paniku kulturní obce.
Demokratická moc ale nepotřebuje kopírovat minulost, aby začala oslabovat instituce, které ji kontrolují. Stačí jí vytvořit podmínky, v nichž se o jejich zdrojích bude pravidelně rozhodovat v politickém prostoru bez dostatečně pevných zábran. Telefonát z ministerstva pak nemusí přijít. Lidé uvnitř instituce sami vědí, že jejich budoucí možnosti závisí na těch, které mohou jejich práce rozčilovat.
To není tvrzení, že Česká televize nebo Český rozhlas už pod tlakem nového návrhu mění obsah. Takový důkaz nemáme. Je to popis rizika, které vzniká tam, kde se dlouhodobá veřejná služba přiblíží krátkodobému politickému vyjednávání. Samocenzura málokdy zanechá zákaz s podpisem. Častěji po ní zůstane bezpečnější dramaturgie, opatrnější vedení a projekt, o němž se rozhodlo, že teď není vhodná chvíle.
Státní rozpočet není automaticky cenzura
Nejsilnější námitka proti kritikům změny je správná: přímé financování ze státního rozpočtu samo o sobě veřejnoprávní médium neovládne. Evropská vysílací unie výslovně připouští, že evropským standardům mohou odpovídat různé modely. Koncesionářský poplatek také není posvátný. Lze ho měnit, nahradit nebo sociálně upravit.
Vláda navíc nepředložila pouhou větu o tom, že obě instituce dostanou, co právě zbude. Navrhla částky zapsané v zákoně, inflační mechanismus a kontrolu hospodaření prostřednictvím NKÚ. To jsou relevantní prvky. Kdo je zamlčí, nevysvětluje návrh, ale vyrábí si snadného protivníka.
Jenže kontrola hospodaření není totéž co ochrana redakční nezávislosti. Ani částka uvedená v zákoně sama neříká, jak obtížné bude její budoucí snížení, zda bude financování skutečně víceleté a jaký nezávislý mechanismus pozná legitimní změnu od politického trestu. Vládní návrh proto nelze poctivě označit ani za hotové zestátnění, ani za pouhou technickou modernizaci. Rozhodují pojistky.
Evropský test je překvapivě jednoduchý
Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby financování médií veřejné služby vycházelo z předem stanovených, transparentních a objektivních kritérií. Zdroje mají být přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Na plnění těchto podmínek má dohlížet orgán nebo mechanismus nezávislý na politickém vlivu vlády.
Odůvodnění nařízení navíc doporučuje víceleté rozhodování, právě aby se omezilo riziko nepřiměřeného vlivu každoročních rozpočtových jednání. Tím se český spor zbavuje části ideologické mlhy. Nejde o to prohlásit jeden způsob financování za demokratický a druhý za autoritářský. Jde o konstrukci, která musí obstát před vládou, jíž důvěřujeme, i před vládou, jejímž ujištěním nevěříme ani slovo.
Evropská vysílací unie a další mediální organizace v červnu upozornily, že v oznámeném českém modelu zatím nevidí dostatečné právní záruky proti budoucím politickým zásahům. Požadují víceletý rámec, ochranu před svévolnými škrty, skutečnou konzultaci s dotčenými institucemi a dostatek času na veřejnou i parlamentní debatu. Je to stanovisko oborových organizací, ne soudní rozhodnutí. Jejich požadavky však přesně odpovídají otázkám, které klade evropské právo.
Ostrý řez
Dobře postavený zákon nesmí spoléhat na charakter lidí, kteří jsou právě u moci. Musí počítat i s jejich nejhoršími nástupci. Částky a valorizace proto mají být součástí víceletého a obtížně svévolně měnitelného rámce. Současně musí existovat veřejný, politicky nezávislý dohled nad tím, zda financování odpovídá zákonnému rozsahu služby. Případné omezení ČT nebo ČRo se nesmí schovat do neurčitého požadavku, aby vedení prostě lépe hospodařilo.
Pokud stát chce menší veřejnou službu, má to říct otevřeně: které regiony, které pořady, které kulturní úkoly nebo které investice už nemají být součástí zadání. Pak lze vést poctivý politický spor. Mnohem horší je ponechat institucím stejné povinnosti, dát jim slabší podmínky a následné mizení tvorby vydávat za manažerské selhání.
Slovo politruk zní úderně. Přesnější varování však míří jinam. Svobodná kultura nemusí být umlčena příkazem. Stačí, když se její instituce naučí, že odvahu je bezpečnější nechat za dveřmi.
Kam dál
- Svoboda slova není výmluva. Stát musí poznat útok převlečený za názor
- Ruské dezinformace nechtějí vyhrát hádku. Chtějí vzít debatě kyslík
- Češi se nebojí souseda. Bojí se slova migrant
Zdroje a rešerše
- Vláda České republiky: návrh změny financování ČT a ČRo — datum, právní stav, navržené částky, valorizace a kontrola NKÚ.
- EUR-Lex: Evropský akt o svobodě médií — požadavky na nezávislost, předvídatelnost financování a nezávislý monitoring.
- European Broadcasting Union: stanovisko k českému návrhu — evropský kontext, výhrady k pojistkám a požadavek víceletého rámce.
- Česká televize: odhad dopadu navrženého financování — propočet ČT a jí uváděné možné důsledky pro rozsah veřejné služby.
- Český rozhlas: rozpočet na rok 2026 — rozsah stanic, plánované výnosy, investice a kulturní úkoly instituce.