Hocico křičelo z ulic Mexico City. Nové peklo nosíme v kapse

Ilustrační AI vizualizace k článku o Hocico a albu Unseen Horror Scenes; nezobrazuje skutečnou fotku kapely.

Nové album Hocico se neprodává jen jako hudba. Vydavatel nabízí také fanouškovský box limitovaný na 400 číslovaných kusů: vedle dvojCD obsahuje tašku, keramickou destičku s motivem kapely, náhrdelník s přívěskem v aztéckém stylu a takzvanou mexickou píšťalu smrti — sběratelskou píšťalku, jejíž zvuk má připomínat pronikavý výkřik. Zvlášť se prodává ještě raritní vinylová edice Fuego Puro, omezená na 100 kusů, do jejíž desky jsou podle vydavatele zapuštěny skutečné chilli vločky. Hocico tak svou temnou mexickou identitu nepřenáší jen do hudby, ale i do fyzických sběratelských předmětů pro fanoušky.

Fanoušci milují artefakty a kapela se k mexickým kořenům nikdy neotáčela zády. Jen to okamžitě otevírá otázku: co se stane s hudbou, která vznikala jako reakce na strach a vztek, když se po třiceti letech prodává jako krásně zabalený horor?

Kazetový magnetofon proti městu

Erk Aicrag a Racso Agroyam, občanskými jmény Erik García a Óscar Mayorga, jsou bratranci. Na začátku nebyl marketingový koncept ani evropské festivaly. Byl jen malý keyboard Yamaha a kazetový magnetofon, který Erk používal jako mikrofon. Nejdřív se jejich pokusy jmenovaly Niñera Degenerada, potom Hocico de Perro a od roku 1993 prostě Hocico.

Erk později vzpomínal, že skutečnou kapelou se cítili být až ve chvíli, kdy mezi lety 1994 a 1996 hráli po Mexico City i dalších místech Mexika, vozili s sebou kazety a prodávali je lidem na koncertech i poštou.

Tohle je zásadní. Hocico nevzniklo jako exportní obrázek Mexika pro gotické festivaly. Vyrostlo v místní podzemní scéně a z prostředí, které jeho členové popisují jako poznamenané násilím, izolací a společenským rozkladem.

Elektronika s punkovým nervem

Pro člověka mimo scénu může Hocico znít jako strojovna po výbuchu: prudký beat, zkreslený hlas, syntetická agrese a taneční parket, na němž se nehraje na pohodu. Přesnější šuplíky jsou dark electro, electro-industrial, EBM a aggrotech.

Pod elektronikou Hocico je od začátku slyšet punkový vztek. Erk v rozhovoru popsal, že ho formovaly kapely jako Suicidal Tendencies, Dead Kennedys i mexický hardcore v podání Massacre 68 a Sedición. Zásadní obrat ale přišel ve chvíli, kdy s Racsem objevili kanadské Skinny Puppy: kapelu, která jim ukázala, že elektronická hudba může být stejně agresivní, temná a nepohodlná jako punk.

Právě proto Hocico nepůsobí jen jako temná dekorace. Jejich sound není kulisa k černému oblečení. Je to způsob, jak špatným věcem dát hlas a rytmus, který nelze přeslechnout.

Erk Aicrag: křik jako vývod

U Erka se temnota nikdy neomezila na pódiovou roli. Když se ho v rozhovoru ptali na skladbu Forgotten Tears a její spojení s dětmi žijícími na ulici, vyprávěl o posluchačích, kteří si nechali vytetovat její refrén, protože v něm poznali vlastní zkušenost. Mluvení o negativní straně života označil za terapii.

V témže rozhovoru z roku 2022 uvedl, že po sedmnácti letech mimo Mexiko považuje za domov také Německo. Vedle Hocico se realizuje i v projektu Rabia Sorda a na vlastním webu nabízí svou poezii i vlastnoručně vydávané knihy.

To není životopisná ozdoba. U Erka je důležitý princip: vztek musí někam odtéct. Jinak začne rozežírat člověka, který ho nosí v sobě.

Evropa: ne únik z Mexika, ale zesilovač

Otázka, proč se Hocico tolik pojí s Evropou, svádí k jednoduché legendě: Mexiko dodalo bolest, Evropa publikum. Realita je méně čistá.

Nemáme poctivou kompletní statistiku všech koncertů, z níž by šlo tvrdit, že duo hraje více v Evropě než na americkém kontinentu. V době psaní článku zveřejněné termíny zahrnují Polsko, Německo a český Josefov, ale také Mexiko, Kostariku, Peru, Kolumbii a Chile.

Co doložit lze: severoamerický label Metropolis už na začátku tisíciletí představoval Hocico jako hlas Mexico City a aktuální album vydává německý Out Of Line. Evropa Hocico nevymyslela. Dala mu dlouhou ozvěnu.

Pro českého čtenáře nebude ten vztah abstraktní. Brutal Assault 12. března potvrdil Hocico jako jednu z náhrad za The Sisters of Mercy pro letošní festival v Josefově.

Deska, na níž už ulice nestačí

Unseen Horror Scenes vyšlo 8. května 2026. Hlavní album má patnáct skladeb, edice 2CD přidává bonusový disk Hidden Horror Scenes. Zásadní ale není počet tracků. Důležité je, kam kapela tentokrát míří.

Out Of Line desku popisuje jako řez do digitální paranoie, závislosti, zrady a duchovního rozkladu. U skladeb Brainrot a The Screen výslovně spojuje témata s algoritmickou posedlostí a zbabělostí za obrazovkou. To je rámování vydavatele, nikoli nezávislý rozsudek nad každým veršem, ale jako signál směru alba je ale jasné.

Hocico celé dekády tahalo špínu, bolest a agresi z konkrétního města do klubu. Teď ukazuje na zařízení, které nepatří žádnému městu. Displej nezná hranice, vízum ani domovskou scénu. Jeho tlak je levný, osobní a nepřetržitý.

Temný suvenýr, nebo pořád rána?

Právě proto je ona sběratelská krabice tak zajímavá. Death whistle, aztécký přívěsek a chilli uvnitř vinylu jsou přesným symbolem otázky, kterou si nové Hocico samo otevírá: dokáže hudba napadající dnešní rozklad zůstat ranou, i když se zároveň prodává jako luxusní artefakt?

Nejlepší verze Hocico není ta, která evropskému publiku prodá exotiku Mexika. Je to ta, která mu připomene, že temná estetika má cenu jen tehdy, když pořád něco odhaluje. Kdysi to byla ulice, která člověku nedovolila cítit se v bezpečí. Dnes je to přístroj, do něhož hledí ještě dřív, než ráno promluví s jiným člověkem.

Evropské publikum už neposlouchá jen vzdálený křik z nebezpečného města. Poslouchá kapelu, která mu podává jeho vlastní obrazovku jako černé zrcadlo.

Hocico nepřivezlo nové peklo z Mexika. Jen nám ukázalo, že už dávno svítí v našich rukou.