oběti okupace 1968: Tank zastavil. Pak Jozefa Leváka rozdrtil a…

Oběti okupace 1968.

V srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem, aby silou ukončila Pražské jaro. Do konce roku zemřelo v souvislosti s okupací 137 lidí, přibližně pět set dalších utrpělo těžká zranění a stovky lehčí. Část obětí byla zastřelena. Další zemřely pod pásy, koly a korbami vojenských vozidel, která neměla na československých silnicích co dělat.

Právě těm druhým se dějiny často pomstily ještě jednou. Jejich smrt dostala úřední název „dopravní nehoda“ — dvě slova, která mohou správně popsat poslední vteřinu života a současně dokonale zakrýt všechno, co k ní vedlo.

Tank před Levákem zastavil. Po rozkazu pokračovat ho přejel

Jozef Levák měl jméno, osmatřicet let, manželku a čtyři děti. Odpoledne 21. srpna se ve Zvolenu postavil koloně sovětských tanků vlastním tělem.

Stroj před ním zastavil.

Podle více svědectví potom velitel vydal pokyn pokračovat. Tank se znovu rozjel, Levákovi rozdrtil horní část těla a kolona jela dál. Tady není potřeba dopisovat slovo barbarství. Stačí popsat pořadí událostí.

Mária Leváková dostala zprávu o manželově smrti v noci. Tělo už neviděla, pouze rakev. Sama potom vychovala čtyři děti. Pracovala v lakovně nábytku a další tři desetiletí uklízela a topila na policejní stanici. Odškodnění přišlo pozdě, hrob podle jejího svědectví zůstával bez pořádné péče.

Na jejím postoji je něco, co rozbíjí pohodlné válečné plakáty na obou stranách. Smrt manžela neproměnila v nenávist ke každému mladému vojákovi v sovětské uniformě. Odpovědnost kladla na Brežněva a lidi, kteří o invazi rozhodli. Současně odmítala, aby se z Levákovy smrti dělala naleštěná hrdinská legenda. Chtěla manžela živého, ne pomník.

To není změkčení okupace. Je to přesnější obžaloba. Rozhodnutí se udělalo vysoko nad její hlavou, ale jeho důsledkem bylo, že jedna žena zůstala sama se čtyřmi dětmi a rakví, do které se nesměla podívat.

„Dopravní nehoda“ jako slovní úkryt

Historik Milan Bárta ve starším výzkumném souboru 108 obětí zjistil, že 55 lidí zemřelo při dopravních nehodách a 44 po střelbě nebo neoprávněném použití zbraně. Dnešní odborný součet už obsahuje 137 mrtvých, takže stará čísla nelze mechanicky přenášet na nový seznam. Mechanismus, který Bárta popsal, je ale pořád zásadní.

Do 17. prosince 1968 evidovala československá bezpečnost 588 dopravních nehod způsobených okupačními vojáky. V 81 případech řidiči ujeli bez poskytnutí pomoci. Opakovaly se jízda v protisměru, neosvětlená technika, nedání přednosti, nebezpečné předjíždění i vozidla odstavená na civilních komunikacích. V některých případech vojáci napadli lidi, kteří se snažili zraněným pomoci.

Starší studie dokázala potvrdit potrestání pouhých čtyř pachatelů smrti československých občanů. Ne proto, že by se nic nevyšetřovalo. Českoslovenští policisté a prokurátoři často začali pracovat. Jenže posádky zmizely s kolonou, sovětští velitelé odmítali vydat jména a spisy končily formulací „pachatel nezjištěn“.

Nazvat takovou smrt nehodou tedy nemusí být faktická lež. Lež začíná ve chvíli, kdy se z nehody udělá omluva. Jako by se na běžné okresce náhodou potkala dvě civilní auta. Jako by jeden z řidičů nepřijel v rámci nevyžádané vojenské invaze.

Oběti okupace 1968 v přímém střetu s tankem

Neexistuje oficiální statistika lidí „přejetých tankem“. Databáze obětí většinou třídí mechanismus smrti obecněji a starší záznamy navíc zaměňují tank, obrněný transportér, obojživelník nebo cisternu.

Rekonstrukce provedená pro Ostrej Úhel identifikovala třináct lidí, kteří do konce roku 1968 zemřeli po přímém fyzickém kontaktu s tankem. Ne všichni skončili doslova pod pásem: někdo byl zachycen, jiný přitlačen ke zdi nebo zabit uvnitř rozdrceného automobilu.

Byli to Jozef Levák, Štefan Ciberaj, František Moštenický, Petr Fridrich, Zdeněk Winter, Alojz Zsigárdi, Viktória Rybárová, Václav Frydrychovský, Anna Trechová, Boris Zinovjev, Bedřiška Kadeřábková, František Novák a Pavel Davídek.

Deset případů je spojeno se sovětskými tanky. Václava Frydrychovského prokazatelně zachytil tank maďarský. U Viktórie Rybárové označuje stroj za maďarský podklad slovenského parlamentu, zatímco starší databáze armádu neurčuje. U Borise Zinovjeva se příslušnost tanku z dostupných spolehlivých zdrojů zjistit nepodařilo.

Dvouletá holčička přišla probudit otce

Štefanu Ciberajovi bylo osmadvacet. Pracoval jako dispečer ČSAD, doma měl čtyřiadvacetiletou manželku a tři děti: čtyřletého Mirka, dvouletou Jarmilu a půlročního Števka.

V Rožňavě jej sovětský tank při zatáčení přitlačil ke zdi. Utrpěl devastující poranění pánve a přišel o pravou nohu. Zemřel během převozu nebo krátce po přijetí do nemocnice.

Kolem jeho smrti později narostly různé verze. Podle jedné měl tank najet na Ciberaje úmyslně, podle jiné muž blokoval kolonu. Nejlépe doložené svědectví člověka stojícího několik metrů od místa ale popisuje nehodu při zatáčení. Stejně ji chápala Ciberajova dcera.

Okupaci to neomlouvá. Naopak ukazuje její skutečný mechanismus bez potřeby něco přibarvovat. Kdyby cizí armáda neobsadila město, tank by v té zatáčce nebyl.

Před pohřbem leželo Ciberajovo tělo doma. Dvouletá Jarmila vlezla do rakve, zkoušela otce probudit a ukazovala mu panenku. Vdova později kvůli kádrovému profilu málem přišla o práci zdravotní sestry. Pamětní deska vznikla až v roce 2009.

Takhle vypadá „dopravní nehoda“, když se místo kolonky ve formuláři podíváme do bytu pozůstalých.

Narozeniny, příkop a zakázané datum na hrobě

František Moštenický se narodil 21. srpna 1921. Přesně o sedmačtyřicet let později jel s dcerou Danou na motocyklu po silnici mezi Važcem a Štrbou.

Sovětský tank vjel do protisměru, motocykl zachytil a podle lokálního archivního záznamu vláčel Moštenického přibližně padesát metrů. Nezastavil. Danu náraz odhodil do příkopu; těžce zraněná se potom dlouho léčila.

Smrt v den narozenin by sama o sobě stačila jako krutý detail. Režim ale přidal další. Státní bezpečnost podle dochovaných svědectví zakázala rodině vytesat na hrob přesné datum úmrtí. Nebylo žádoucí, aby se 21. srpen dal číst také na náhrobku.

Okupace tak člověka nejprve zabila a normalizace se pokusila odstranit datum, které vysvětlovalo proč.

Šla si koupit boty do školy

Šestnáctiletá Anna Ulická nepatří do souboru třinácti tankových případů. Nezabil ji tank, nýbrž kolona sovětských cisteren. Právě proto v článku zůstat musí: ukazuje, jak zavádějící je stáhnout celý příběh pouze na pásová vozidla.

Učila se švadlenou v Martině. Dne 28. srpna šla v Sučanech koupit boty do školy. První cisterna řízená sovětským vojákem ji zachytila. Další dvě ji přejely. Kolona nezastavila.

Zdroje se rozcházejí v přesném čase i v tom, zda Anna stála na chodníku, nebo přecházela silnici s kamarádkou. Na podstatě to nic nemění. Nebyla bojovnice, sabotérka ani ozbrojená hrozba. Byla to učnice na cestě pro školní boty.

Její rodiče se podle příbuzných se smrtí dcery nikdy nevyrovnali. Rodina se později médiím spíše vyhýbala a vadilo jí, že se o Annu veřejnost zajímá hlavně před výročím.

Stroj číslo 325 a spis ve skartaci

Božena Veselá otevřela 21. srpna malou trafiku v Dolních Kralovicích. Lidé ji přemlouvali, aby kvůli invazi zůstala doma. Někdo ale mohl potřebovat zápalky nebo cigarety. Její čtyřletou vnučku Zuzanu odvedla teta jen několik minut před polednem.

Potom z kopce sjelo vojenské vozidlo a dřevěný stánek rozdrtilo. Uvnitř zemřela Veselá a zákazník Josef Bulík, který si přišel pro zápalky.

Často se píše, že trafiku přejel tank. Dochovaný policejní zápis je přesnější: šlo o vojenský obojživelník číslo 325, v jiném záznamu označený jako sovětské obrněné vozidlo. Policie znala číslo stroje. Jméno řidiče nikdy nezjistila. Vyšetřovací spis byl později skartován.

Zuzana později označila 21. srpen za své druhé narozeniny. Sedmnáctiletá dcera Josefa Bulíka se o smrti otce dozvěděla při cestě autobusem.

Rozdíl mezi tankem a obojživelníkem není slovíčkaření. Právě z takových nepřesností se vyrábí skulina, kterou relativizátor protáhne celý zločin. Když opravíme typ vozidla, oběti tím nic nebereme. Vracíme jim pravdivý příběh.

Tank rozdrtil Trabant, policie našla chybu u mrtvého

Pavel Davídek byl osmadvacetiletý zemědělský inženýr, amatérský fotograf, manžel a otec dvou malých synů. Večer 10. září jel Trabantem po silnici z Prahy směrem na Říčany.

Sovětský tank s taktickým číslem 106/016 vybočil z protijedoucí kolony. Jeho pás rozdrtil řidičovu polovinu automobilu. Davídek zemřel na místě.

Veřejná bezpečnost přenesla vinu na mrtvého řidiče a opřela se mimo jiné o zjištěný alkohol v jeho krvi. Dochované popisy přitom uvádějí, že tank jel částečně v protisměru, a novější historická rekonstrukce označuje za viníka jeho řidiče.

Tady se ukazuje druhá síla okupace. První přijela v oceli. Druhá seděla nad protokolem a rozhodovala, čí verze smí přežít.

Ne každá smrt byla úmyslná. Odpovědnost přesto zůstává

Poctivý text nemůže vzít Levákův případ a jeho úmysl nalepit na všechny ostatní. U něj tank zastavil a potom na pokyn pokračoval. U Ciberaje všechno nasvědčuje tragické nehodě při zatáčení. Alojze Zsigárdiho shodili do dráhy tanku splašení koně. U Petra Fridricha mohl sehrát roli smyk pásů na dlažbě. U dalších případů úmysl jednoduše neznáme.

Tohle rozlišení není ústupek. Kolektivní připsání úmyslu by bylo fakticky slabé a zbytečné. Systémová odpovědnost stojí na pevných nohách i bez něj: cizí armáda obsadila zemi, zaplavila civilní komunikace těžkou technikou, její řidiči porušovali pravidla, posádky často neposkytly pomoc a velení mařilo vyšetřování.

Některý tankista mohl být vyděšený devatenáctiletý kluk, který netušil, kde je. Jiný uposlechl rozkaz přejet člověka. Další ujel od rozmačkaného těla. Osobní motivace se lišily. Politický původ jejich přítomnosti byl společný.

Proto je také přesnější psát o sovětské armádě a okupačních vojscích než jednoduše o „Rusech“. Václava Frydrychovského zabila maďarská technika a Sovětský svaz byl mnohonárodnostní stát. Článek o státní a vojenské agresi nepotřebuje etnickou nenávist. Potřebuje jména, data a odpovědnost.

Druhé přejetí přišlo po smrti

Okupace neskončila nárazem. Pokračovala v protokolech bez pachatele, ve skartovaných spisech, v hrobech bez data a v pracovních posudcích pozůstalých.

Posádka, která rozdrtila trafiku v Dolních Kralovicích, zůstala neznámá. Vyšetřování smrti Viktórie Rybárové bylo přerušeno, protože se nepodařilo zjistit řidiče. Tank, který přejel Františka Nováka, nezastavil. Řidič obrněného transportéru, jenž srazil Zdeňka Příhodu, nebyl vypátrán. U Moštenických nesmělo datum smrti na kámen. Ciberajova rodina nesla kádrový škraloup. Na Davídka přenesl aparát vinu za střet s tankem jedoucím v jeho pruhu.

Normalizace nemohla mrtvé oživit. Mohla ale zařídit, aby jejich smrt nerušila příběh o bratrské pomoci. Z člověka se stala položka v dopravní statistice, z okupanta neznámý řidič a z rodiny problém, který měl být potichu.

Právě tady se ze série tragických incidentů skládá systém. Ne v tvrzení, že každý voják chtěl vraždit, ale v tom, že moc po mrtvých uklidila prostor, papíry i veřejnou paměť.

Ostrý řez

Číslo 137 si lze zapamatovat a zase zapomenout. Hůř se zapomíná dvouletá holčička s panenkou, dcera odhozená do příkopu, učnice jdoucí pro školní boty nebo číslo 325 v policejním protokolu, který nakonec skončil ve skartaci.

Srpnová invaze nepotřebuje legendy silnější než fakta. Fakta jsou dost těžká sama. Ukazují rozkaz i nehodu, sovětský tank i maďarský, pásové vozidlo i cisternu. A za každým strojem člověka, jehož rozhodnutí mělo následky pro někoho, kdo ráno ještě netušil, že večer nebude mít otce, manžela, dceru nebo babičku.

„Dopravní nehoda“ může přesně popsat mechanismus smrti. Nesmí ale sloužit jako guma na její příčinu.

Nehoda popisuje poslední vteřinu. Okupace vysvětluje, proč vůbec nastala.

Tank zastavil. Pak Jozefa Leváka rozdrtil a kolona jela dál