„Ruský mír“ není konec války. Je to vláda násilím

Tam, kde ruská okupace získá čas, násilí se přesouvá z fronty do sklepů, věznic, škol a úřadů. „Ruský mír“ není klid, ale správa člověka strachem.

ruské válečné zločiny — „Ruský mír“ není konec války. Je to vláda násilím
„Ruský mír“ není konec války. Je to vláda násilím. AI ilustrační vizualizace.

Ruské válečné zločiny na Ukrajině nejsou temným okrajem války, který lze oddělit od jejího politického cíle. Na okupovaných územích opakovaně plní konkrétní funkci. Poprava odstraní člověka. Mučírna zlomí jeho okolí. Zmizení paralyzuje obec. Vynucený pas mění podmínky běžného života. Odvezené dítě prodlužuje okupaci do další generace. „Ruský mír“ neukončuje násilí. Přesouvá je z fronty do správy území.

Válečný zločin není silnější výraz pro všechno, co se nám na válce hnusí. Je to právní kategorie. Vyžaduje důkazy, svědectví, časovou osu, konkrétní jednání a souvislost s ozbrojeným konfliktem.

Právě tato přesnost dělá obraz ruské okupace ještě temnější. Vyšetřování OSN už neukazují pouze jednotlivé vojáky, kteří se přestali ovládat. V různých městech, věznicích a okupovaných regionech se vracejí stejné metody, stejné kategorie obětí a stejný výsledek: člověk se má podřídit, odejít, zmizet nebo přestat být tím, kým byl.

Okupace se neudržuje jen tankem na křižovatce. Potřebuje ovládnout každodennost. Kdo smí učit. Jakým jazykem se učí děti. Jaký doklad člověk potřebuje. Kdo může pracovat. Kdo se smí vrátit domů. Co se stane s tím, kdo odmítne spolupracovat.

V tomto prostoru dostává pojem „ruský mír“ svůj skutečný obsah.

Buča ukázala, co zůstane, když se armáda stáhne

Když ruské jednotky na jaře 2022 opustily sever Ukrajiny, zůstaly po nich ulice, sklepy, provizorní hroby a těla lidí, kteří nebyli zabiti při přestřelce dvou armád.

Úřad OSN pro lidská práva zdokumentoval během prvních šesti týdnů plnohodnotné invaze násilnou smrt 441 civilistů v Kyjevské, Černihivské a Sumské oblasti. Skutečný počet označil za pravděpodobně výrazně vyšší.

V samotné Buči, kterou ruské jednotky kontrolovaly od 5. do 30. března 2022, měla OSN do prosince téhož roku potvrzeno zabití 73 civilistů. Dalších 105 oznámených případů tehdy prověřovala.

Mezi zdokumentovanými skutky byly mimosoudní popravy lidí držených pod kontrolou ruských vojáků i útoky na jednotlivé civilisty. O životě někdy rozhodla zpráva nalezená v telefonu, kus maskovacího oblečení nebo záznam dřívější vojenské služby. Některá těla byla nalezena se svázanýma rukama a střelnými poraněními hlavy.

Buča nebyla důkazem, že každý ruský voják páchá stejný čin. Ukázala však, co může vzniknout tam, kde ozbrojená moc ovládne civilní obyvatelstvo a současně necítí účinnou brzdu velení, práva ani trestu.

Pozdější vyšetřování začala stejný vztah mezi mocí a beztrestností nacházet i daleko od Buči.

Mučírna není vedlejší místnost války

Okupační moc potřebuje vědět, kdo sloužil v armádě, kdo pracoval pro ukrajinský stát, kdo organizuje odpor a kdo jednoduše odmítá novou vládu. V systému, který na okupovaném území vybudovaly ruské orgány, vedla cesta k informaci opakovaně přes svévolné zatčení, izolaci a mučení.

Zpráva Úřadu OSN pro lidská práva zveřejněná v září 2025 vycházela mimo jiné z rozhovorů s 215 propuštěnými ukrajinskými civilisty. Většina z nich podala podrobné a vzájemně konzistentní výpovědi o těžkém bití, elektrických šocích, fingovaných popravách, stresových polohách, výhrůžkách smrtí, sexuálním násilí a odpírání zdravotní péče.

Nezávislá vyšetřovací komise OSN už v říjnu 2024 dospěla k závěru, že mučení páchané ruskými orgány bylo rozšířené a systematické. Stejné praktiky nacházela na okupovaném území Ukrajiny i v detenčních zařízeních v Rusku.

Komise popsala koordinované působení různých ruských bezpečnostních složek, rozdělení rolí, opakující se přijímací procedury a účast nadřízeného personálu. Mučení proto označila za zločin proti lidskosti páchaný v rámci koordinované státní politiky.

Takový závěr neříká, že každý úder nebo elektrický šok osobně objednal člověk v Kremlu. Říká něco podstatnějšího: násilí se opakovalo v tak širokém, podobném a organizovaném vzorci, že už nevypadá jako selhání několika dozorců.

Sklep nebo vězeňská cela se tím mění v úřad okupace. Nahrazují soud, policii i správní řízení. Rozhoduje v nich člověk se zbraní, kabelem a vědomím, že systém stojí za ním, nikoli za zadrženým.

Sexuální násilí má zlomit člověka

Sexuální násilí ve válce bývá někdy vysvětlováno jako nekontrolovaný pud vojáků. Dokumentace z Ukrajiny ukazuje také jeho mocenskou funkci: ponížit, vynutit poslušnost, získat výpověď a rozložit pocit vlastní důstojnosti.

Monitorovací mise OSN zdokumentovala od února 2022 do konce srpna 2024 celkem 376 případů sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem. Mezi evidovanými oběťmi bylo 262 mužů, 102 žen, deset dívek a dva chlapci.

Většinu zdokumentovaných přeživších tvořili muži, převážně lidé vystavení sexuálnímu mučení v detenčních zařízeních na okupovaném území nebo v Rusku.

Tato čísla narušují zjednodušenou představu válečného znásilnění jako jediného typu útoku proti jediné skupině. Sexuální násilí může být součástí výslechu, trestem, rituálem přijetí do věznice nebo prostředkem, který má zadrženému ukázat, že už nerozhoduje ani o hranicích vlastního těla.

Zdokumentovaný počet není konečným rozsahem. Mnozí přeživší nevypovídají kvůli strachu, společenskému stigmatu, hrozbě odvety nebo proto, že se stále nacházejí v zajetí či na okupovaném území.

Právě proto se o těchto zločinech musí mluvit přesně a bez vystavování cizího ponížení. Přeživší není pouze zdroj důkazu. Je to člověk, který bude po skončení výslechu dál žít.

Nucené zmizení řídí i lidi, kteří zůstali venku

V březnu 2025 vyšetřovací komise OSN uzavřela, že ruské orgány páchaly nucená zmizení civilistů rozsáhle, systematicky a podle koordinované státní politiky. Také tyto činy označila za zločiny proti lidskosti.

Ruské síly zadržovaly místní představitele, státní zaměstnance, novináře a další lidi, které považovaly za překážku svých vojenských nebo politických cílů. Některé převážely mezi zařízeními na okupovaném území, jiné deportovaly do Ruska.

Rodiny často nevěděly, kdo jejich blízkého drží, kde se nachází ani zda je ještě naživu.

Nucené zmizení proto nezasahuje pouze jednoho zadrženého. Jeho účinek se šíří ven. Rodina zůstává mezi čekáním a truchlením. Spolupracovníci nevědí, kdo bude další. Obec dostane varování bez jediného veřejného rozsudku.

Když zmizí starosta, novinář, učitel nebo člověk, který odmítl spolupracovat, okupace nemusí vydávat dlouhé instrukce. Ostatní pochopí, že veřejná role, vlastní názor nebo obyčejná neposlušnost mohou skončit za dveřmi bez označení.

Teror tím získává správní funkci. Neovládá pouze věznici. Řídí také chování lidí, kteří dosud zatčeni nebyli.

Dítě je nejdelší forma okupace

Okupace zasahuje nejhlouběji ve chvíli, kdy se nespokojí s ovládnutím současnosti a začne přepisovat budoucnost.

Vyšetřovací komise OSN v březnu 2026 označila deportace a nucené přesuny ukrajinských dětí ruskými orgány, stejně jako jejich následná nucená zmizení, za zločiny proti lidskosti.

Komise do té doby ověřila deportaci nebo přesun více než 1 200 dětí z pěti ukrajinských oblastí. Přibližně 80 procent dětí ze zdokumentovaných případů se po čtyřech letech nevrátilo.

Nešlo pouze o fyzické převezení přes hranici. Ruské orgány koordinovaly právní, správní a praktická opatření, která umožňovala udělování ruského občanství, umísťování dětí do ruských rodin a institucí nebo jejich zařazování do adopčních systémů.

Komise uvedla, že shromážděné důkazy ukazují na politiku vytvořenou a prováděnou na nejvyšší úrovni ruského vedení. Popsala viditelné zapojení Vladimira Putina a ruské zmocněnkyně pro práva dětí Marie Lvovové-Bělovové.

Mezinárodní trestní soud už v březnu 2023 vydal na oba zatykač kvůli důvodnému podezření z válečného zločinu nezákonné deportace a přesunu dětí. Zatykač není pravomocný rozsudek. Znamená však, že soud považuje shromážděný základ podezření za dostatečně závažný pro zahájení trestního postupu.

Odvést dítě neznamená pouze změnit jeho adresu. Znamená oddělit je od rodiny, dokumentů, jazyka, školy a příběhu, do kterého se narodilo. Okupující moc se pak nesnaží ovládat jen území. Rozhoduje, komu bude dítě jednou říkat domov.

Pas dokáže člověka vytlačit stejně jako střelba

Okupace nemusí každému obyvateli předat otevřený rozkaz k odchodu. Stačí vytvořit podmínky, v nichž zůstat znamená přijmout cizí občanství, cizí zákony, omezení vlastní identity a trvalou možnost zatčení.

Tematická zpráva OSN z března 2026 popsala přímé i nepřímé nucené přesuny a deportace z okupovaných území. Zaměřila se na široce a systematicky uplatňovaná diskriminační opatření, která civilisty připravovala o skutečně svobodnou možnost zůstat nebo se vrátit.

Ruské okupační orgány spojovaly přístup k zaměstnání, sociálním službám, zdravotní péči, majetku a správním úkonům s ruskými doklady a podřízením ruskému právu. Pro člověka označeného za neloajálního mohlo odmítnutí znamenat ztrátu práce, domu, bezpečí nebo možnosti postarat se o rodinu.

Formálně může takový člověk odejít sám. Ve skutečnosti se rozhoduje mezi opuštěním domova a životem v systému, který mu postupně odebírá základní práva.

Na mapě přitom zůstává stejné město. Jen v něm ubývají lidé, kteří odmítli přijmout novou identitu a nového pána.

Dron vidí civilistu. Přesto útočí

Technologie dala násilnému vytlačování obyvatel další nástroj. Vyšetřovací komise OSN v říjnu 2025 popsala koordinované ruské útoky krátkodosahovými drony proti civilistům a civilním objektům na území dlouhém více než tři sta kilometrů podél pravého břehu Dněpru.

Jednotky operující z levého břehu používaly podle komise stejný způsob útoků a působily pod centralizovaným velením. Drony zasahovaly civilisty, obytné domy, zdravotnická zařízení, infrastrukturu i záchranné složky.

Jejich kamery umožňovaly operátorům sledovat cíle v reálném čase. V řadě dokumentovaných případů proto nebyl civilní charakter člověka nebo vozidla skrytý v kouři a vzdálenosti. Operátor měl možnost vidět, na koho útočí.

Komise dospěla k závěru, že útoky tvořily zločiny proti lidskosti v podobě vražd a nuceného přesunu obyvatelstva. Opakované zásahy vytvářely prostředí, v němž tisíce lidí opouštěly své domovy, protože běžný pohyb, cesta do práce, převoz nemocného nebo příjezd sanitky přestaly být bezpečné.

Moderní okupace tedy nemusí posílat vojáka ke každým dveřím. Stačí, když obloha začne sledovat každý automobil a každého chodce. Člověk se nakonec vystěhuje sám, ale svobodné rozhodnutí to není.

Stejný metr nevytváří falešnou rovnováhu

Poctivá dokumentace nesmí měnit pravidla podle uniformy pachatele. OSN zaznamenala také porušení mezinárodního humanitárního práva a lidských práv ze strany ukrajinských orgánů, včetně některých případů svévolného zadržování, špatného zacházení a násilí vůči ruským zajatcům v počátečních fázích zajetí.

Tyto případy musí být vyšetřeny a odpovědní lidé potrestáni. Obrana napadené země nevytváří automatickou beztrestnost.

Stejný metr však neznamená povinnost vyrobit z odlišných zjištění zrcadlový obraz. U ruských orgánů dospěla vyšetřovací komise k závěrům o koordinované státní politice mučení, rozsáhlých nucených zmizeních, deportacích dětí, vraždách civilistů a nuceném přesunu obyvatelstva. Rozdíl leží v rozsahu, opakování, organizaci a mocenské funkci násilí.

Přesnost proto ruskou odpovědnost nezměkčuje. Umožňuje ji popsat bez propagandistických zkratek a bez nutnosti cokoli zatajit.

Ostrý řez

Ruské válečné zločiny na Ukrajině nejsou pouze dlouhým seznamem zakázaných činů. Dohromady ukazují způsob moci, který se snaží zlomit člověka dřív, než bude nutné zničit celé město.

Poprava odstraní jednoho odpůrce. Mučírna zasáhne jeho okolí. Zmizení umlčí obec. Vynucený pas přepíše právní identitu. Deportované dítě prodlouží důsledky okupace do budoucnosti. Drony vyprázdní území, aniž by bylo nutné vydat jediný veřejný příkaz k vystěhování.

To neznamená, že každý čin vznikl podle jednoho podrobného plánu. Znamená to, že ruský stát opakovaně vytvořil struktury, v nichž násilí nepůsobí pouze jako tolerované selhání. Začíná vykonávat práci.

Kdo proto nabízí „ruský mír“ jako jednoduché ukončení války, měl by říct, o jakém klidu mluví. O tichu věznice? O klidu rodiny, která neví, kam odvezli jejího syna? O pořádku úřadu, který vydá dítěti nový pas a současně mu znemožní návrat domů?

Mír se nedá poznat pouze podle toho, že ztichne dělostřelectvo. Pozná se podle toho, zda člověk může zůstat doma, ponechat si vlastní jméno, jazyk, rodinu, občanství a právo odmítnout moc, která přišla se zbraní.

Právě v tomto testu „ruský mír“ selhává.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky