V ruské státní televizi má Evropa hořet. Krutost se prodává jako vlastenectví

Ruská státní televize vyhrožuje Evropě otevřenými útoky na města. Nejde o rozkaz Kremlu, ale o veřejné zvykání společnosti na krutost bez zábran.

Ruská státní televize vyhrožuje Evropě na obrazovkách temného televizního studia s mapou evropských přístavů
Ruské státní vysílání mění evropská města v kulisu pro výhrůžky. Redakční ilustrační vizualizace vytvořená pomocí AI.

Ruská státní televize vyhrožuje Evropě a tentokrát už ani nepředstírá, že jde jen o geopolitickou debatu. Vladimir Solovjov po ukrajinském útoku na petrohradský ropný terminál mluvil o úderech na terminály zemí NATO. Zmínil Rotterdam, Británii i Skandinávii. „Musí hořet,“ prohlásil.

Tohle není operační rozkaz ruské armádě. Není to ani důkaz, že rakety právě dostaly souřadnice evropských měst. Jenže mávnout nad tím rukou jako nad dalším výstupem televizního šaška by byla pohodlná hloupost. Solovjov není člověk, kterému omylem nechali zapnutý mikrofon. Je jednou z nejviditelnějších tváří státem kontrolovaného vysílání a jeho práce spočívá právě v tom, že zkouší, kolik násilí už lze prodat jako normální vlastenectví.

Evropská unie ho už v roce 2022 zařadila na sankční seznam jako propagandistu a moderátora stanice Russia-1. Nejde tedy o náhodného hosta, který se ve studiu jednou neudržel. Jde o dlouhodobě pěstovanou a odměňovanou tvář režimního mediálního prostoru.

Ruská státní televize vyhrožuje Evropě — a krutost vydává za odvahu

V noci na 3. června 2026 zasáhly ukrajinské drony ropný terminál v Petrohradu a vojenské cíle v oblasti Kronštadtu. Útok přišel v den zahájení Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra, tedy akce, kterou Kreml rád vystavuje jako důkaz, že Rusko je navzdory válce silné, stabilní a otevřené světu.

Nad Putinovým rodným městem místo toho stoupal kouř. A Solovjov zareagoval přesně tak, jak ruská propaganda reaguje pokaždé, když se válka přestane odehrávat jen na cizím území: požadavkem na ještě větší násilí.

Za každý zásah ruského terminálu mají podle něj hořet terminály zemí NATO. Rusko má jednat tvrdě „až do krutosti“. O protivnících mluvil jako o „prašivých psech“ a žádal, aby se Západ Ruska bál.

Je důležité nepřifukovat realitu. Solovjov není generální štáb. Jeho monolog není oficiálním oznámením bezprostředně chystaného útoku. Jenže právě tahle mezera mezi státem a propagandistou je pro režim výhodná. Kreml může mluvit úředním jazykem, zatímco televizní hvězda testuje, jak zní ničení evropských měst v hlavním vysílacím čase.

Studio není generální štáb. Je to zkušebna hranic

Ruská propaganda nemusí každým výrokem předpovídat další krok armády, aby byla nebezpečná. Stačí, když posouvá hranici toho, co publikum považuje za přijatelné.

Nejdřív je útok na evropskou infrastrukturu šokující představa. Podruhé je to téma televizní debaty. Potřetí už jen další drsná věta od moderátora, který se zase rozjel. A přesně tehdy propaganda vyhrává: ne když všichni souhlasí, ale když už nikoho nepřekvapí, že se o hořících městech mluví jako o spravedlivé odvetě.

Režim si tím vytváří praktickou pojistku. Když zahraniční reakce zesílí, vždycky lze tvrdit, že šlo o osobní názor moderátora. Když domácí publikum zatleská, hranice se posunula a příští výhrůžka může být ještě tvrdší.

Televizní studio tu nefunguje jako mapa vojenské operace. Funguje jako laboratoř beztrestnosti.

Nejprve se protivník zbaví tváře

Slovo „krutost“ v Solovjovově projevu není náhodný úlet. Aby bylo možné prodávat násilí jako morální povinnost, musí se nejdřív z obětí odstranit lidství.

Proto „prašiví psi“. Proto nacisté, zrádci, škůdci a další slovní odpad, kterým propaganda nahrazuje skutečné lidi. Člověka s rodinou, prací a strachem musíte publiku vysvětlovat. Škůdce stačí odstranit.

Dehumanizace není ozdoba režimního slovníku. Je to pracovní nástroj. Zkracuje cestu mezi větou „oni jsou nepřátelé“ a větou „jejich města mají hořet“.

A pak se ještě celé násilí přebalí jako odvaha. Kdo žádá krutost, je prý rozhodný. Kdo varuje před útoky na civilní prostor, je slabý. Kdo nechce svět řízený výhrůžkami, údajně nerozumí síle. Starý imperiální trik: brutalita dostane uniformu a zbabělost se přejmenuje na mírnost.

Impérium chce právo udeřit i právo nebýt zasaženo

V Solovjovově konstrukci chybí základní fakt: Rusko vede proti Ukrajině útočnou válku. Ruské síly zasahují ukrajinská města a infrastrukturu. Když se však válka vrátí k ruskému terminálu, propaganda okamžitě převlékne agresora za nevinnou oběť a začne vybírat evropská města pro trest.

Je to absurdní, ale funkční. Ruský útok je nutnost. Ukrajinská obrana je teror. Evropská pomoc je agrese. Ruská odveta je spravedlnost. Moskva si ponechává nejen právo udeřit, ale i právo rozhodnout, kdo se smí bránit.

To neznamená, že každý ukrajinský útok je automaticky správný nebo že se nemusí posuzovat podle mezinárodního práva. Znamená to, že příčinu a reakci nelze prohodit podle toho, komu zrovna hoří sklad paliva.

Země, která rozpoutala válku, nemůže požadovat, aby její důsledky zůstaly hygienicky uzavřené za hranicemi napadeného souseda.

Evropa nepotřebuje paniku. Potřebuje páteř

Správnou odpovědí na Solovjovův výstup není hysterie. Tu by si propaganda užila. Jejím cílem je vytvořit obraz Ruska jako nevyzpytatelné šelmy a Evropy jako stáda, které začne ze strachu odhazovat vlastní obranu.

Odpovědí je přesnost. Říct jasně, kdo výrok pronesl a co skutečně znamená. Nevydávat televizní monolog za vojenský rozkaz. Současně ale nepředstírat, že státem kontrolované vysílání, které pravidelně fantazíruje o ničení evropských měst, je neškodný cirkus.

Evropa nemusí řvát hlasitěji než Solovjov. Musí chránit kritickou infrastrukturu, posilovat protivzdušnou obranu, držet spojenecké závazky a nenechat se vydírat představou, že připravenost je provokace.

Největším úspěchem propagandy by nebylo, kdyby jí každý uvěřil. Stačilo by, kdyby si všichni zvykli.

Když režim učí lidi, že cizí města mají hořet, nezkouší jen mikrofon. Zkouší, co všechno už projde.

Kam dál

Zdroje a rešerše