Sexualizace atletek v televizi, nebo jen strach z ženského těla?

Sexualizace atletek v televizi není zákaz ženského těla. Spor se vede o to, zda kamera vysvětluje výkon, nebo člověka rozebírá na anatomii.

Sexualizace atletek v televizi, nebo jen strach z ženského těla?
Sexualizace atletek v televizi, nebo jen strach z ženského těla?. AI ilustrační vizualizace.

Sexualizace atletek v televizi: co dokument skutečně říká

Evropská vysílací unie a European Athletics vydaly dokument Raising the Bar, třiadvacetistránkový návod pro režiséry, kameramany a televizní produkce. V českém mediálním zpracování z něj snadno vzniknou „nová televizní pravidla“. Samotný dokument je ale mnohem méně dramatický. Výslovně říká, že nejde o seznam restrikcí ani o jediný povolený způsob natáčení atletiky.

Terčem nejsou ženská těla ani zpomalené záběry jako takové. Autoři upozorňují na dlouhé detaily jednotlivých částí těla, nízké kamery mířící zezadu nebo zdola a opakování, která nepřidávají nic k pochopení výkonu. Současně doporučují široké pohledy na rozběh, odraz, práci s tyčí, dopad, emoce i oslavu. Zpomalení má zůstat tam, kde divákovi ukáže techniku.

Dokument nezakazuje atletku vidět. Žádá po televizním štábu, aby věděl, proč ji ukazuje právě z tohoto místa, právě tak dlouho a právě v tomto výřezu.

Z několika reakcí nevznikne hlas všech atletek

Nejspornější není samotný materiál EBU. Nejspornější je příběh, který se kolem něj začal prodávat: atletky se doporučením vysmívají, protože na svých tělech tvrdě pracují a chtějí je ukazovat. Takový postoj může být autentický a naprosto legitimní. Nedokazuje však společnou vzpouru sportovkyň proti novému přístupu.

Veřejně dostupné primární zdroje ukazují také opačnou zkušenost. Na vzniku doporučení se podílely olympioničky Holly Bradshaw, Ivana Španović a Blanka Vlašić. Bradshaw popsala zneužívání zpomalených záběrů na sociálních sítích i situace, kdy závodnice během soutěže sledují postavení kamer místo vlastního výkonu. Španović žádá záběry, které lépe vysvětlí techniku, včetně leteckých pohledů a grafiky. Vlašić zdůrazňuje rozběh a odraz, bez nichž divák skoku do výšky nerozumí.

Ani tyto tři ženy nemluví za všechny atletky. Právě v tom je poctivá hranice. Jednotlivá vyjádření dokazují názor konkrétních lidí, nikoli vůli celé skupiny. Kdo chce tvrdit, že se „atletky“ pravidlům smějí, potřebuje víc než několik vybraných reakcí a chytlavé množné číslo.

Sportovkyně může své tělo ukázat. Režie si ho nesmí přivlastnit

Celý spor se často zasekne v falešné volbě. Buď budeme ženské tělo ukazovat a respektovat sebevědomí sportovkyň, nebo ho začneme schovávat pod institucionální cudnost. Jenže mezi těmito krajnostmi leží zásadní rozdíl: kdo o obrazu rozhoduje.

Když atletka zveřejní vlastní fotografii, volí pózu, okamžik, výřez, popisek i publikum. Když během závodu kamera několik sekund sleduje její rozkrok, zadek nebo dopad zespodu a režie záběr znovu zpomalí, volbu udělal někdo jiný. Stejná žena může být hrdá na vypracované tělo, používat sex-appeal ve vlastní prezentaci a současně odmítat, aby ji cizí produkce během výkonu proměnila v bezejmenný detail.

To není rozpor ani přecitlivělost. Je to obyčejný rozdíl mezi sebeprezentací a cizím redakčním výběrem. Sportovní přenos samozřejmě nemůže žádat souhlas s každým políčkem videa. Může však nést odpovědnost za to, co opakovaně vybírá a jaký význam tomu dává.

Kamera není okno do reality

Televizní přenos působí nevinně, protože všechno se odehrává před očima. Jenže kamera není průhledné sklo. Každý obraz vzniká volbou pozice, objektivu, délky, střihu a pořadí. Jeden skok může režie ukázat jako souhru rychlosti, rytmu a síly. Tentýž pokus lze rozebrat na několik sekund těla v poloze, která bez sportovního kontextu působí úplně jinak.

Právě proto dokument používá konkrétní kamerové plány. U skoku do výšky označuje nízký pohled pod závodnicí za rizikový a jako užitečnější nabízí širší boční záběr, který zachytí poslední kroky před odrazem i překonání laťky. U skoku o tyči rozlišuje technické zpomalení posledních kroků od těsného opakování, jež komentátorovi ani divákovi nic nevysvětlí.

Žádný úhel přitom není morálně závadný sám o sobě. Pohled zezadu může být důležitý pro běžeckou techniku, detail obličeje pro emoci a zpomalení pro rozbor chyby. Rozhoduje funkce. Jakmile záběr ztratí sportovní důvod, zbývá otázka, proč v přenosu vůbec je.

Nejsilnější námitka: atletika je sport těla

Kritici doporučení mají v jednom bodě pravdu. Atletiku nelze natáčet tak, aby tělo zmizelo. Svaly, napětí, únava, ladnost, rychlost i fyzická krása nejsou vedlejší produkt. Jsou součástí výkonu. Přenos, který by se ženské postavy bál, by nebyl uctivější. Byl by prudérní, křečovitý a sportovně hloupý.

Také žádná příručka nedokáže předem vyřešit každý okamžik živého vysílání. Závodnice se pohybují rychle, ohýbají se, dopadají, odpočívají a kamery někdy zachytí neplánovanou polohu. Kdyby se z doporučení stal mechanický strach před každým detailem, výsledek by atletiku ochudil a kameramany nutil k absurdní opatrnosti.

Smysluplný standard proto nemá měřit centimetry odhalené kůže. Má posuzovat redakční hodnotu záběru. Celé tělo v pohybu může být sportovně přesné a krásné zároveň. Problémem není přitažlivost obrazu. Problémem je chvíle, kdy přitažlivost nahradí vyprávění o výkonu.

Po odvysílání záběr teprve začíná druhý život

Televizní režie už dávno nevyrábí pouze přenos, který skončí závěrečnou znělkou. Každou sekundu lze vystřihnout, přiblížit, zpomalit, zbavit výsledkové tabule a poslat do prostředí, kde už nikdo neřeší laťku, čas ani techniku. Bradshaw v dokumentu popisuje právě nevhodná videa a obtěžování, které z takového materiálu vznikají.

Širší kontext potvrzuje World Athletics. Její čtyřletá analýza zahrnula více než 1,4 milionu příspěvků a komentářů kolem dvou olympiád a dvou mistrovství světa a sledovala 2 438 atletů. Rozsah se mezi jednotlivými ročníky měnil, takže výsledky nelze jednoduše porovnávat. Sexistické a sexualizované útoky se však objevovaly napříč celým sledovaným obdobím.

Televize nemůže převzít odpovědnost za každého člověka, který video zneužije. Nemusí mu ale bez sportovního důvodu připravovat dokonale použitelný materiál. Opatrnější režie není trestem pro sportovkyně. Je to uznání, že obraz dnes nekončí na stadionu.

Tři otázky, které jsou užitečnější než zákaz

Příručka sama přiznává, že nechce předepsat jediný správný přenos. Pro praxi proto dává větší smysl jednoduchý test než seznam úzkostných zákazů.

  • Pomáhá záběr pochopit techniku, výsledek, emoci nebo průběh soutěže?
  • Dokázala by režie obhájit stejný úhel, délku a opakování také u mužského závodníka?
  • Zůstává před kamerou konkrétní sportovkyně, nebo už jen izolovaná část jejího těla?

První otázka chrání sportovní hodnotu. Druhá odhaluje dvojí metr, i když sama nemůže rozhodnout každý případ. Třetí vrací do záběru člověka. Žádná z nich nezakazuje krásu, emoci ani tělesnost. Nutí pouze režii, aby svůj výběr dokázala vysvětlit něčím lepším než tím, že takový obraz přitáhne pozornost.

Ostrý řez

Nejpohodlnější je vyrobit kulturní válku mezi prudérní institucí a sebevědomými atletkami. Jeden tábor pak chrání ženy tím, že jim chce upravovat obraz. Druhý je údajně osvobozuje tím, že každé rozhodnutí kamery vydává za oslavu jejich těla. V obou případech se o sportovkyních mluví jako o jedné mase.

Ve skutečnosti nemusí žena volit mezi důstojností a právem být vidět. Může chtít obojí. Může být silná, krásná, provokativní a hrdá na vlastní postavu, aniž by tím komukoli podepsala bianco souhlas k libovolnému výřezu.

Dobrá sportovní kamera ženské tělo neskrývá. Ukazuje, co dokáže. A když zvolí detail, musí vědět, co tím divákovi sděluje. Jinak už netočí atletiku. Jen využívá okamžik, kdy má někdo jiný plné ruce práce s výkonem.

Kam dál

Zdroje a rešerše

Štítky