Češi se nebojí souseda. Bojí se slova migrant

Ilustrační AI vizualizace pokladní a zákazníka v samoobsluze jako obraz každodenní práce, soužití a debaty o migraci v Česku.

Redakční ilustrační vizualizace vytvořená pomocí AI. Nezobrazuje skutečnou osobu ani konkrétní situaci; ilustruje téma migrace, práce cizinců a české veřejné debaty.

Když řeknete „kolega z Ukrajiny“, většina lidí si představí konkrétního člověka. Když řeknete „Slovák v Praze“, skoro nikdo se neotočí. Když řeknete „Vietnamka z večerky“, mnoha lidem naskočí konkrétní obchod, konkrétní ulice, konkrétní tvář.

A pak řeknete „migrant“.

A najednou se zatáhne.

Člověk zmizí. Zůstane nálepka. Místo souseda nastoupí strašidlo. Místo reality přijde politický obraz. Místo otázky „jak spolu budeme žít“ se spustí poplach.

Tohle je český problém v kostce. Ne že by všechny obavy z migrace byly hloupé. Nejsou. Stát má chránit hranice, vymáhat zákony, hlídat bezpečnost a trvat na pravidlech. Kdo chce v zemi žít, nemůže se tvářit, že pravidla jsou volitelný doplněk.

Jenže česká debata o migraci se často nechová jako debata o pravidlech. Chová se jako debata o bubákovi.

Česko už není uzavřená vitrína

Tvrdá čísla jsou v tomhle nemilosrdná. Podle Českého statistického úřadu bylo k 31. prosinci 2025 v Česku evidováno přes 1,13 milionu cizinců. Více než polovinu tvořili občané Ukrajiny, následovali Slováci, Vietnamci a Rusové.

To už není poznámka pod čarou. To je struktura země.

Cizinci u nás pracují, podnikají, studují, platí nájmy, vychovávají děti, chodí k lékaři, stojí ve frontě na poště, řídí dodávky, obsluhují v restauracích, programují, uklízejí, stavějí, pečují, vaří a drží pohromadě kus každodenní ekonomiky.

A teď ten paradox: Česko tuhle realitu používá, ale nerado ji pojmenovává.

Chceme funkční služby, plné sklady, lidi do výroby, otevřený evropský prostor, levnější práci a ekonomiku bez zadření. Ale zároveň bychom si rádi uchovali pocit, že jsme pořád stejná země jako před třiceti lety.

Nejsme.

A to není katastrofa. To je fakt.

V televizi vlna. V ulici soused

Nejzajímavější na českém strachu z migrace není jeho síla. Nejzajímavější je jeho vzdálenost.

Výzkum CVVM ukázal pozoruhodný rozdíl: když se lidé ptají na cizince jako problém pro Českou republiku jako celek, obavy jsou výrazně vyšší. Když se ptají na místo vlastního bydliště, strach prudce klesá.

To je skoro rentgen české hlavy.

Na úrovni republiky je migrace hrozba. Na úrovni ulice už méně. V televizní debatě je to vlna. Ve vedlejším vchodě je to člověk, kterému taky neteče pračka, taky mu řve dítě, taky hledá místo k parkování a taky chce večer klid.

Čím dál je člověk od konkrétní zkušenosti, tím větší má fantazii. A fantazie se v politice prodává lépe než skutečnost.

Skutečný soused je složitý. Strašidlo je jednoduché.

A politika miluje jednoduché věci.

Integrace není plyšová hračka

Bylo by laciné napsat: nebojte se, migrace je krásná. Není. Migrace není plakát s usměvavými lidmi různých barev pleti. Migrace je tlak.

Na školy. Na bydlení. Na jazyk. Na zdravotnictví. Na úřady. Na bezpečnost. Na trh práce. Na schopnost státu říct jasně: tady jsou pravidla a platí pro všechny.

Právě proto je chyba dělat z migrace jen kulturní válku.

Dospělá země neříká pouze „vítejte“. Dospělá země neříká pouze „běžte pryč“. Dospělá země říká: kdo tu chce žít, musí znát pravidla, jazyk, povinnosti a hranice. A stát musí mít odvahu i kapacitu to vymáhat.

Integrace není měkkost. Integrace je bezpečnostní politika, sociální politika i ekonomická politika v jednom.

Když ji stát fláká, vznikají paralelní světy, frustrace a ghetta. Když ji stát zvládá, nevzniká ráj. Vzniká normální soužití.

A normální soužití je v téhle debatě mnohem cennější než ideologická póza.

My jsme expati. Oni jsou migranti

Česká debata má ještě jednu nepříjemnou kapsu pokrytectví.

Když Čech odjede pracovat do Německa, Irska, Británie nebo Nizozemska, říkáme tomu zkušenost. Když někdo odejde za lepším životem, jazykem nebo výplatou, rozumíme tomu. Když se vrátí s penězi a rozhledem, je to úspěšný příběh.

Ale když někdo přijde za prací k nám, najednou se atmosféra změní.

My jsme mobilní. Oni migrují.

My hledáme šanci. Oni se sem tlačí.

My chceme lepší život. Oni jsou riziko.

Tohle není výzva k naivní otevřenosti. Je to výzva k poctivosti. Pokud chceme tvrdá pravidla, mějme tvrdá pravidla. Pokud chceme pořádek, vymáhejme pořádek. Pokud chceme integraci, budujme integraci.

Ale nepředstírejme, že pohyb lidí je morální problém jen tehdy, když směřuje k nám.

Evropa není muzeum. Evropa se hýbe

Migrace není česká výjimka. Je to evropský stav.

Eurostat uvádí, že v roce 2024 přišlo do Evropské unie 4,2 milionu lidí ze zemí mimo EU a dalších 1,5 milionu lidí se přestěhovalo z jedné země EU do jiné. K 1. lednu 2025 žilo v EU odhadem 46,7 milionu lidí narozených mimo Unii.

Tohle není ideologická brožura. To je demografie.

Evropa stárne. Potřebuje práci. Potřebuje pravidla. Potřebuje kontrolu. Potřebuje integraci. Potřebuje bezpečnost. A hlavně potřebuje přestat lhát sama sobě, že se pohyb lidí dá vypnout jako nepříjemná notifikace.

Nedá.

Můžete ho řídit. Můžete ho filtrovat. Můžete ho zpomalovat. Můžete nastavit tvrdá pravidla. Můžete odmítat ty, kteří pravidla nerespektují. Můžete chránit hranice a zároveň přijímat lidi, bez kterých se pracovní trh neobejde.

Ale nemůžete žít v roce 2026 a tvářit se, že svět se nehýbe.

Strach není program

Česko nepotřebuje migrační hysterii. A nepotřebuje ani migrační cukrovou vatu.

Potřebuje dospělou větu.

Ano, migrace je realita. Ano, může přinášet problémy. Ano, cizinci už jsou součástí Česka. Ano, pravidla musí platit tvrdě. Ano, bezpečnost není xenofobie. A ano, strach nesmí nahrazovat politiku.

Největší český omyl není to, že se lidé bojí. Strach je normální. Největší omyl je, když se ze strachu stane volební program, mediální reflex a národní identita.

Protože země, která neumí rozlišit souseda od strašidla, nakonec neřídí migraci.

Řídí ji vlastní panika.