Česko není líné. Jen pořád prodává dřinu levněji než nápad

Produktivita práce v Česku není příběh o líných lidech. Lidé pracují, ale ekonomika z jejich hodiny pořád neumí vytáhnout životní úroveň bohaté země.

Produktivita práce v Česku – pracovník prochází průmyslovou halou s výrobními stroji.
Český problém není nedostatek práce. Je to ekonomika, která z odpracované hodiny stále neumí vytáhnout životní úroveň bohaté země. Obrazový doprovod: redakční ilustrační vizualizace vytvořená pomocí AI. Obrázek nezobrazuje skutečnou osobu ani reálnou událost.

Produktivita práce v Česku se často probírá tak, jako by šlo o vysvědčení zaměstnanců. Málo zabíráte. Málo stíháte. Málo vydržíte. Jenže tohle je pohodlná pohádka pro každého, kdo nechce položit mnohem nepříjemnější otázku: za kolik se vlastně česká práce prodává.

Protože problém není v tom, že by Češi seděli doma se založenýma rukama. Problém je, že i když jsou v práci, ekonomika z jejich času pořád neumí dostat hodnotu, která by se výrazněji vracela do českých peněženek.

Produktivita práce v Česku: člověk už na směně je

Eurostat ukazuje obraz, který se špatně vměstnává do řečí o líném národu. V roce 2025 mělo Česko zaměstnanost lidí ve věku 20 až 64 let na úrovni 82,9 procenta. V celé Evropské unii byly výš pouze Malta a Nizozemsko.

Ve stejném roce právě v Česku ze všech zemí Unie nejvíc vzrostl průměrný počet odpracovaných hodin na zaměstnaného: o jedno procento. V Unii jako celku přitom tento ukazatel klesl.

Takže ne: český problém není, že by se lidé odmítali zapojit. Člověk už na směně je. Otázka je, co z jeho hodiny dokáže ekonomika vytvořit.

A tady začíná být ticho nepříjemné.

Produktivita není sprint člověka u pásu

Slovo produktivita zní v české debatě skoro jako výhrůžka zaměstnanci. Utáhni šroub rychleji. Vyřiď víc objednávek. Zvládni další tabulku. Zkrať pauzu. Nezdržuj.

Jenže produktivita není hlavně otázka toho, zda člověk v práci běhá dost rychle. Je to otázka toho, co stojí za jeho rukama. Jakou má technologii. Jak kvalitní má vedení. Jestli firma prodává vlastní výrobek, značku a řešení, nebo jen levnější díl někomu, kdo vlastní finální produkt, zákazníka i marži.

Český zaměstnanec může být přesný, spolehlivý a výkonný. Když ale největší kus hodnoty vzniká ve vývoji, patentu, softwaru, financování, značce nebo prodeji, nestačí být jen výborným článkem v cizím řetězci.

To není výčitka člověku ve výrobě. To je účet pro ekonomiku, která si příliš dlouho pletla dostupnou práci s dlouhodobou strategií.

Montovna nebyla ostuda. Udělat z ní strop už ano

Český průmysl není národní hanba, které bychom se měli zříct. Výroba, export a napojení na evropské dodavatelské řetězce zemi po transformaci pomohly vyrůst. Bez nich bychom nebyli tam, kde jsme.

Jenže dobrý start není cílová rovinka.

OECD ve své hospodářské analýze Česka uvádí, že růst produktivity výrazně zpomalil už po globální finanční krizi a od pandemie ustrnul. Produktivní odstup Česka od průměru zemí OECD podle organizace stále činí zhruba dvacet procent.

OECD zároveň ukazuje na slabá místa, která se v českých debatách omílají tak dlouho, až skoro přestala bolet: potřeba lepší podpory výzkumu a vývoje, rozvinutější kapitálový trh, silnější propojení firem s vědou a prostředí, ve kterém produktivní firmy mohou vyrůst, ne jen přežívat v malém.

Přeloženo z řeči ekonomických zpráv: Česku nestačí být spolehlivou dílnou. Potřebuje víc firem, které drží vlastní výrobek, vlastní know-how, vlastní zákazníky a větší díl zisku.

Nová hala může být dobrá zpráva. Nové pracovní místo také. Ale pokud se v něm znovu hlavně levně prodává český čas, není to vítězná hospodářská strategie. Je to stará závislost s čerstvě přestřiženou páskou.

Účet neleží ve statistikách. Leží na výplatní pásce

Produktivita práce v Česku není akademická hra ekonomů. Nakonec se přepíše do života lidí. Do toho, kolik zbude po nájmu. Do toho, jestli si domácnost dovolí opravu auta, dovolenou nebo obyčejný klid, že další zdražení nerozkope rozpočet.

Český statistický úřad uvádí, že reálná průměrná mzda v roce 2022 klesla o 7,5 procenta a v roce 2023 o další 2,9 procenta. V letech 2024 a 2025 už reálně rostla, pokaždé o 4,6 procenta. To je důležité zlepšení. Jenže také připomínka, jak hluboký byl předchozí pád a jak pomalu se z něj lidé dostávají.

A právě tady působí řeči o tom, že mají lidé hlavně víc zabrat, tak dutě. Člověk, který už chodí do práce, nepotřebuje další morální lekci o výkonu. Potřebuje ekonomiku, ve které jeho práce nevydělává důstojněji jen tomu, kdo stojí nad ním v řetězci.

Teď nemají přidat lidé. Teď musí přidat ekonomika

Vyšší produktivita práce v Česku nevznikne jedním kouzelným slovem. Nezachrání nás samotná umělá inteligence. Nezachrání nás další hala. Nezachrání nás prezentace o inovacích, pokud za ní nebude kapitál, výzkum, vzdělání, odvaha růst a firmy schopné prodávat něco víc než levnější pracovní čas.

Česko potřebuje ekonomiku, ve které se vyplatí vyvíjet, vlastnit, investovat, škálovat a prodávat finální řešení. Ekonomiku, ve které se zručnost lidí nepotká jen s docházkou a směnou, ale také s technologií, obchodem a marží, která ve větší míře zůstane doma.

Ne proto, že každý zaměstnanec musí být programátor, vědec nebo zakladatel start-upu. Ale proto, že i člověk ve výrobě, logistice, službách nebo kanceláři má právo žít v zemi, která jeho práci nebere jako nejlevnější položku v nabídce.

Češi nepotřebují slyšet, že mají víc makat. Tuhle část dohody už dávno plní.

Země se k bohatství nepromaká delší směnou. Musí konečně umět draze prodat to, co její lidé umějí.

Kam dál

Zdroje a rešerše