České zákony o zbraních nejsou odpovědí na vraždu u Danilovgradu. Právě ten případ ale ukazuje, proč ani přísná pravidla neumějí předem přečíst úmysl člověka, který se rozhodne vraždit.
Podle černohorské policie byli na střelnici „Češka zbrojevka“ u Danilovgradu 31. srpna zabiti tři lidé ve věku 20, 24 a 67 let. Policie pátrala po třicetiletém ruském občanovi Mihailu Nikolajeviči Šabuninovi. Následující den uvedla, že ho lokalizovala v lese nad Herceg Novi; podle vyšetřovatelů vystřelil na policisty a pak zemřel vlastní rukou.
To jsou tvrdá fakta. Měkké je všechno, co si do nich lidé ochotně doplní. Titulek o „české střelnici“ zní doma, jenže černohorská policie mluví o střelnici jménem „Češka zbrojevka“ a o místním vlastníkovi označeném M. J. Z názvu areálu nelze automaticky vyrobit pobočku českého výrobce zbraní.
Co by vraždám zabránilo, teď nevíme. Prokuratura prověřuje toxikologii, pobyt podezřelého, podmínky vydání zbraní i bezpečnostní postupy střelnice. Kdo má dnes hotovou odpověď — víc ozbrojených lidí, méně zbraní nebo jiného instruktora — nepřidává informaci. Jen na černohorskou tragédii věší vlastní politický názor.
Střelnice stojí na důvěře, kterou neumí nahradit trezor
Ředitel černohorské policie Lazar Šćepanović popsal detail, který mění celý příběh. Podezřelý střelnici navštívil už 24. srpna a se zaměstnanci komunikoval. Podle policejní rekonstrukce nejdřív zabil instruktora Momira Radonjiće, potom dva další pracovníky v kanceláři pro výdej zbraní a munice. Šćepanović řekl, že podezřelý zneužil důvěru zaměstnanců.
Černohorský zákon pro rekreační střelbu bez vlastního zbrojního oprávnění stanoví dohled odborné osoby. Vyžaduje technické a bezpečnostní podmínky, ochranu zbraní a munice před nepovolanými lidmi i evidenci uživatelů. Počítá s chybou, neznalostí a neopatrností. Jenže zbraň na střelnici v trezoru nezůstane. V určité chvíli ji drží zákazník.
Instruktor může hlídat směr hlavně, nabíjení, pohyb po stanovišti i počet nábojů. Úmysl člověka, který se ještě před minutou choval jako běžný návštěvník, zkontrolovat neumí. Vyšetřování proto musí řešit pravidla vydávání zbraní, množství munice, přístup do zázemí a nouzové postupy — ne jen provozní řád na zdi.
Desátého září inspekce zjistila, že jedna z budov komplexu neměla užívací povolení, a zakázala její používání. I tady je nutná disciplína: zveřejněná informace neříká, o kterou budovu šlo, ani že by její stav s vraždami souvisel. Z nedbalého detailu by šel snadno vyrobit pohodlný viník. V této chvíli jím není.
České zákony o zbraních dávají občanovi jinou roli
Český zákon míří jinam než pravidla komerční střelnice: řeší, zda má prověřený občan smět nosit vlastní zbraň skrytě i mimo střelnici, pro ochranu života, zdraví a majetku. Sklad zbraní před zákazníkem tím nevyřeší.
Od letošního ledna funguje nový zákon o zbraních. Pro takové nošení je potřeba rozšířené zbrojní oprávnění. Žadateli musí být 21 let, musí být zdravotně způsobilý, bezúhonný a spolehlivý a musí zvládnout teoretickou i praktickou zkoušku. Oprávnění dovoluje nosit registrovanou zbraň skrytě pro ochranu života, zdraví a majetku.
V tom je český rozdíl. Stát nevyžaduje, aby člověk nejprve dokazoval, že mu někdo konkrétně vyhrožuje. Po splnění podmínek připouští, že ochrana sebe a majetku je sama o sobě legitimní účel. České zákony o zbraních tak nejsou postavené na větě „každý ať si nosí, co chce“. Jsou postavené na jiné větě: „kdo projde prověřením, zkouškou a zdravotním sítem, nemusí čekat, až bude konkrétně v ohrožení, aby mohl být ozbrojený.“
To je v Evropě neobvykle otevřený přístup, ne ovšem osamělý. Slovensko má zbrojní průkaz skupiny A výslovně pro nošení zbraně a střeliva na ochranu osoby a majetku. Německo požaduje pro nošení mimo domov věrohodně doložit, že je člověk útoky na život nebo zdraví ohrožen víc než běžná veřejnost. Polský zákon pro osobní ochranu mluví dokonce o stálém, reálném a nadprůměrném ohrožení. Rakouský Waffenpass vyžaduje prokázanou potřebu.
V samotné podmínce pro získání oprávnění k nošení pro osobní ochranu je český režim otevřenější než německý, polský nebo rakouský. Neříká to však nic automaticky o všech pravidlech pro nabývání zbraní ani o správní praxi v každé zemi. Zkratka „u nás může chodit se zbraní každý“ tak míjí právě hranice, které zákon skutečně staví.
Nošení zbraní v Česku: co licence skutečně znamená
Nošení zbraní v Česku není volná vstupenka do ozbrojeného života. Rozšířené zbrojní oprávnění dává držiteli možnost nosit registrovanou zbraň skrytě, ale zároveň ho drží v systému zdravotní způsobilosti, bezúhonnosti, spolehlivosti a policejního dohledu. Právo sebeobrany se zbraní proto není náhradou za policii ani povinnost zasáhnout do každého konfliktu. Je to krajní individuální možnost, jejíž použití se potom posuzuje podle stejných pravidel nutné obrany jako u každého jiného člověka.
Právě tady se láme debata o tom, zda je český model „příliš americký“. Zákon o zbraních 2026 připouští, že prověřený občan může být ozbrojený i bez předchozí konkrétní výhrůžky. Neříká však, že zbraň řeší příčinu násilí, ani že má držitel povinnost hrát policistu. Provozovatel střelnice musí dál řešit bezpečnost střelnic; stát musí hlídat, zda držitel podmínky dál splňuje; a člověk s oprávněním nese odpovědnost, kterou mu žádná licence neodpustí.
Pistole v kapse není bezpečnostní politika
Tady přichází námitka, kterou nemá smysl obcházet. Pokud člověk se zbraní zaútočí na personál střelnice, nebylo by lepší, kdyby byli ozbrojení i zaměstnanci? Možná by v jednotlivém případě ozbrojený člověk mohl útok zastavit. Možná by se stal další obětí. Možná by se do přestřelky dostali lidé, kteří v ní neměli být. Z danilovgradských informací nevíme dost na to, abychom si poctivě vybrali jednu z těch možností.
Odborně slušná odpověď proto není slogan. Civilní nošení může dát konkrétnímu držiteli možnost bránit sebe nebo druhého člověka v konkrétní krizové chvíli. Nenahrazuje však konstrukci bezpečného provozu, kontrolu přístupu ke zbraním, školení, policii ani práci s člověkem, jehož rizikové chování se teprve rodí.
Zaměnit tyto věci je lákavé, protože slovo „bezpečnost“ pak zní jednoduše. Jenže střelnice musí počítat s tím, že zbraň bude mít v ruce začátečník; město musí počítat s tím, že ozbrojený člověk ji jednou možná vytáhne; stát musí poznat, kdy držitel přestal splňovat podmínky. Každá z těch vrstev má jiný mechanismus selhání.
Nový zákon účinný od ledna 2026 zároveň stojí na průběžnějším zdravotním posuzování držitelů. Lékařský posudek se obnovuje po pěti letech, policie může při pochybnostech vyžádat mimořádné posouzení a poskytovatel zdravotních služeb má za zákonem stanovených okolností oznamovací povinnost, zjistí-li stav vylučující či omezující bezpečné nakládání se zbraní. Ani to není detektor budoucího násilí. Je to pokus neztratit člověka ze systému ve chvíli, kdy se jeho riziko změní.
Co policejní statistiky dokazují — a co ne
Často uslyšíte další zkratku: v Česku je hodně legálně držených zbraní, kriminalita s nimi je malá, takže model prokazatelně funguje. První dvě části té věty se dají měřit. Třetí už je závěr, který vyžaduje víc než jednu tabulku. Zveřejněná policejní data nejsou poctivý podklad pro jednoduché procento „kolik kriminality dělají legální zbraně“: jeden skutek může zahrnovat více pachatelů i více zbraní.
Policie ČR statistiky skutků s legálně a nelegálně drženou zbraní zveřejňuje. Současně upozorňuje, že po roce 2019 se změnil způsob evidence a starší a novější data nejsou přímo porovnatelná. Statistiky navíc zachycují objasněné skutky s aktivním použitím zbraně, ne všechny situace, kdy ji pachatel měl u sebe. To z nich dělá důležitý podklad. Nedělá to z nich automatický důkaz, že konkrétní zákon sám vyrobil bezpečnější zemi.
Na bezpečnost se podepisuje víc věcí: dostupnost nelegálních zbraní, práce policie, soudy, alkohol, domácí násilí, sociální prostředí, důvěra v instituce i ochota konflikt opustit dřív, než se z něj stane případ pro záchranku. Kdo chce poctivě hájit české zákony o zbraních, nemusí z nich dělat univerzální lék. Stačí říct, co skutečně jsou: regulovaný kompromis mezi právem na osobní obranu a povinností státu držitele průběžně prověřovat.
To je mimochodem silnější argument než české machrování na sociálních sítích. Zákon, který dovolí skryté nošení, může být přísný. Zákon, který držitele testuje, zdravotně posuzuje a může oprávnění odejmout, není opakem regulace. Je to regulace, která občanovi po splnění podmínek přiznává větší odpovědnost.
Co má Danilovgrad společného s Prahou
Černohorský případ není referendem o českém nošení zbraní. Je varováním před jednodušší iluzí: že stačí vybrat správné pravidlo a problém násilí zmizí.
Na střelnici funguje důvěra, dokud ji návštěvník nezneužije. Na ulici funguje licence, dokud držitel zůstává člověkem, kterého licence předpokládala. V obou případech je rozhodující okamžik před výstřelem — jenže právo ho neumí spolehlivě vidět dopředu.
České zákony o zbraních dávají části občanů možnost být ozbrojení. Nezavazují je k hrdinství a státu neodpouštějí bezpečnostní práci. Právo umí rozhodnout, kdo smí zbraň dostat. Neumí spolehlivě poznat, kdo jednou zradí důvěru, na níž celý systém stojí.
Kam dál
- Kriminalita Ukrajinců v Česku: když strach zapomene dělit
- Radikalizace nezačíná výbuchem. Začíná prasklinou
- Česko versus Finsko: proč les, škola a důvěra drží stát pohromadě
Zdroje a rešerše
- Uprava policije Crne Gore: pátrání po Mihailu Nikolajeviči Šabuninovi
- ETV: rekonstrukce útoku podle ředitele policie
- Ministerstvo vnitra ČR: hlavní změny zákona o zbraních od roku 2026
- Zákon č. 90/2024 Sb., o zbraních a střelivu
- Policie ČR: statistiky zbraní a objasněných skutků
- Slovensko: zákon č. 190/2003 Z. z.
- Německo: Waffengesetz, § 19
- Rakousko: Waffengesetz, § 21
- Polsko: zákon o zbraních