Dopad AI na mzdy ukazuje tlak na práci v roce 2026

dopad AI na mzdy — AI neumí postavit zeď. Přesto může srazit mzdu zedníkovi — AI neumí postavit zeď. Přesto může srazit mzdu zedníkovi. AI ilustrační vizualizace.

Dopad AI na mzdy může dorazit i k člověku, který nikdy neotevře chatbot. Zedník, instalatér nebo řidič mohou být technologicky obtížně nahraditelní a přesto pocítit automatizaci přes úplně jiný kanál: přes lidi, kteří přijdou o práci jinde.

Představme si jednoduchý scénář. Kancelářské profese díky umělé inteligenci potřebují méně lidí. Část propuštěných nebo nenajatých pracovníků se přesune do služeb, logistiky, obchodu, péče nebo řemesel. Nemusí se z účetního přes noc stát zedník. Stačí série přesunů, při níž v dalších oborech přibude uchazečů. Když nabídka práce roste rychleji než poptávka po ní, vyjednávací síla zaměstnance slábne.

Plošný propad řemeslných mezd se dnes v datech neobjevuje. Ekonomický mechanismus přelévání však známe z předchozích vln automatizace. Uklidňující věta „mě AI nahradit neumí“ je proto jen polovina odpovědi.

Dopad AI na mzdy nekončí u člověka, kterého automatizace vytlačí

Ekonomové Daron Acemoglu a Pascual Restrepo popsali u automatizace takzvané ripple effects, tedy přelévání dopadů mezi skupinami pracovníků. Automatizace nejprve odebere určité skupině úkoly, v nichž měla výhodu. Vytlačení pracovníci pak začnou soutěžit o jiné, neautomatizované úkoly s lidmi, kterých se technologie přímo nedotkla.

Jejich studie v časopise Econometrica pracuje s americkými daty z let 1980 až 2016, tedy dávno před dnešní generativní AI. Autoři odhadují, že 50 až 70 procent změn ve struktuře amerických mezd za sledované období souviselo s relativním poklesem mezd skupin specializovaných na rutinní úkoly v odvětvích s rychlou automatizací. Důležitější pro náš problém je ale jejich obecný závěr: účinek automatizace se může šířit i na skupiny, které technologie přímo nenahrazuje.

Zednickou lžíci tedy nemusí držet robot. Pokud se do okolních profesí natlačí dost lidí, může se změnit cena lidské práce i tam, kam robotická ruka ještě dlouho nedosáhne.

Zedník je drahý i proto, že jeho čas je vzácný

Evropské stavebnictví dnes nabízí skoro opačný obraz než přeplněný pracovní trh. Evropská komise uvádí, že 25 až 30 procent stavebních firem označuje nedostatek pracovníků za faktor omezující jejich produkci. Cedefop současně odhadl, že mezi lety 2022 a 2035 bude potřeba obsadit přibližně 4,2 milionu pracovních míst stavebních pracovníků, především kvůli odchodům stávajících lidí z oboru.

Nedostatek lidí není jediný důvod, proč jsou řemeslné zakázky drahé. Do ceny vstupují materiál, doprava, vybavení i podnikatelské náklady; cenu samotné práce pak zvedají kvalifikace, zkušenost a odpovědnost. Přesto je vzácnost pracovní síly důležitá. Když zákazník shání půl roku někoho, kdo mu udělá koupelnu, zedník nesoutěží o zakázku se třiceti dalšími. Zakázka soutěží o zedníka.

Právě tahle výhoda by se při velkém přelivu pracovní síly mohla zmenšit. Ne proto, že by se každý bývalý administrativní pracovník naučil zdít. Stačí, aby se tlak rozléval přes sousední obory a postupně zvětšoval počet lidí ochotných přijmout práci za nižší cenu.

Účetní nemusí vzít do ruky lžíci. Stačí domino

Pracovní trh není šachovnice, kde se jeden milion úředníků přesune na jedno prázdné políčko označené „stavebnictví“. Přesuny jsou pomalejší a chaotičtější. Administrativní pracovník může skončit v zákaznické podpoře. Člověk ze zákaznické podpory vezme práci v logistice. Někdo z logistiky přejde do montáže, servisu nebo stavebnictví. Každý krok zvyšuje konkurenci o další skupinu míst.

Evropská data ostatně ukazují, že nedostatek pracovníků a přebytek pracovníků mohou existovat současně. Evropský úřad práce popisuje přetrvávající nesoulad mezi kvalifikací, regionem a nabízenými místy. Proto nelze čekat hladký přesun, při němž ekonomika jednoho rána zjistí, že má přebytek právníků a odpoledne už má dost elektrikářů.

Právě tahle třecí plocha je důležitá. Velký technologický šok nemusí vyrobit jen nezaměstnanost. Může vyrobit lidi, kteří pracují pod svou původní kvalifikací, mění obor za horších podmínek nebo přijmou nižší mzdu, protože jejich původní pracovní místo už není k dispozici.

Než začne exodus z kanceláří, firmy mohou prostě přestat nabírat

Zatím nemáme důkaz, že generativní AI spustila masové propouštění. Aktualizovaná studie Stanford Digital Economy Lab z 12. srpna 2026 nad administrativními mzdovými daty milionů amerických pracovníků výslovně říká, že plošné vytlačování zaměstnanců zatím nevidí.

U lidí ve věku 22 až 25 let v profesích silně vystavených AI ale autoři nacházejí jiný signál. Jejich zaměstnanost je 19 procent pod úrovní, na které by byla, kdyby se vyvíjela stejně jako u mladých lidí v méně exponovaných profesích. Rozdíl vzniká především slabším náborem, ne prudkým růstem propouštění. Autoři současně zdůrazňují, že jde o časné popisné indikátory, nikoli o definitivní důkaz příčiny.

To je pro přelévání pracovní síly možná důležitější než dramatické titulky o vyhazovech. Trh se může změnit tím, že každý rok vytvoří méně vstupních míst pro další ročník absolventů. Tito lidé nezmizí. Začnou hledat jinde.

Nejsilnější námitka: ekonomika není nádoba s pevným počtem pracovních míst

Teorie o levnějším zedníkovi má zásadní slabinu. Předpokládá, že přibyde lidí, ale poptávka po jejich práci zůstane stejná. Jenže automatizace může zvýšit produktivitu, zisky i reálné příjmy. Bohatší domácnosti mohou chtít více rekonstrukcí, služeb, péče, cestování a dalších činností, které pořád dělají lidé. Vyšší nabídku pracovní síly tak může spolknout vyšší poptávka.

Acemoglu a Restrepo proto vedle vytlačování popisují i opačné síly: produktivitní efekt a vznik nových úkolů, v nichž má člověk výhodu. Historie není příběhem technologie, která pokaždé pouze škrtala zaměstnání. Je to současně historie vzniku prací, které předchozí generace ani neuměly pojmenovat.

Mezinárodní organizace práce v roce 2025 odhadla, že přibližně jeden ze čtyř pracovníků na světě působí v profesi s nějakou mírou expozice generativní AI. Zároveň považuje za pravděpodobnější proměnu většiny těchto pracovních míst než jejich úplné zrušení. To je silná brzda proti představě, že během několika let vyteče z kanceláří polovina pracovní síly.

Další brzdou jsou samotná řemesla. Zkušený elektrikář, instalatér nebo zedník není člověk, kterému stačí koupit montérky. Řada profesí vyžaduje roky praxe, odbornou kvalifikaci, fyzickou kondici, odpovědnost a znalost prostředí. Stavebnictví navíc v Evropě stárne a potřebuje miliony náhrad za lidi odcházející do důchodu. Část přelivu proto nemusí mzdy srazit. Může jen zalepit díry, které už dnes existují.

Rekvalifikace funguje. Jen ne jako kouzelné slovo

Nejčastější politická odpověď na technologické vytlačování zní jednoduše: lidé se rekvalifikují. Jenže rychlost a rozsah jsou podstatné.

Přehled zveřejněný v srpnu 2026 výzkumným týmem Anthropic a nezávislým výzkumníkem Davidem Roodmanem spojil 56 randomizovaných amerických studií pracovních rekvalifikací s experimentálními výsledky z Evropy. V průměru nabídka školení zvýšila zaměstnanost jen o dva až tři procentní body a roční příjem přibližně o tisíc dolarů při nákladech kolem třinácti tisíc dolarů na člověka, kterému bylo místo ve školení nabídnuto. Některé úzce zaměřené programy napojené na konkrétní zaměstnavatele dopadly výrazně lépe.

Je fér dodat, že takový přehled neříká, jak přesně by dopadla rekvalifikace při budoucím šoku způsobeném AI. Ukazuje ale, proč věta „prostě je přeškolíme“ není hospodářská politika. Přesun statisíců lidí mezi obory vyžaduje místa, která skutečně existují, zaměstnavatele, kteří je chtějí, a čas, během něhož mají lidé z čeho žít.

Když mzda přestane rozdělovat prosperitu, musí ji rozdělovat něco jiného

Tady se z futuristické debaty o AI stává debata o základním příjmu. Elon Musk už v roce 2024 popsal svůj „příznivý scénář“, v němž bude práce dobrovolná a společnost bude mít univerzální vysoký příjem. Není to ekonomický plán a Musk tehdy nevysvětlil mechanismus, kterým by se takový systém financoval. Je to ale srozumitelná verze problému, který je starší než generativní AI.

Dnešní ekonomika rozděluje velkou část kupní síly přes mzdu. Člověk prodá práci, dostane peníze a nakoupí zboží a služby. Pokud by stroje a AI jednou vytvářely výrazně větší část produkce a lidské práce bylo potřeba podstatně méně, samotná výroba hojnosti ještě nevyřeší, kdo dostane peníze na její nákup.

Možností je víc: širší vlastnictví produktivního kapitálu, sociální dividendy, cílené transfery, negativní daň z příjmu, univerzální základní příjem nebo větší podíl veřejných služeb. Mezinárodní měnový fond ve své práci o fiskální politice a AI upozorňuje především na potřebu silnější sociální ochrany, vzdělávání a úpravy zdanění kapitálových příjmů, pokud by s AI dál klesal podíl práce na vytvořeném bohatství. Samostatná pracovní studie IMF modeluje i scénáře, v nichž může univerzální základní příjem tlumit negativní dopady automatizace; nejde ale o oficiální doporučení IMF pro dnešní ekonomiku.

Zaručený příjem tedy není kouzelný kohoutek s penězi zdarma. Fungovat může jen tehdy, pokud automatizovaná ekonomika vytvoří dostatečný výkon a stát nebo společnost dokážou část výnosu dostat od vlastníků kapitálu k lidem. Bez té druhé poloviny rovnice může vzniknout velmi produktivní ekonomika a současně velmi slabý spotřebitel.

Nejhorší mezifáze nechá člověka v práci. Jen levnějšího

Budoucnost nemusí vypadat jako masová nezaměstnanost. Mnohem realističtější přechod může být nepříjemně obyčejný: méně vstupních míst v kancelářích, více uchazečů ve službách, tlak na mzdy v dalších profesích, častější práce pod kvalifikací a slabší vyjednávací pozice zaměstnanců.

Stejně tak se ten scénář nemusí naplnit. Evropa stárne, řemesla mají vstupní bariéry, část pracovníků AI doplní místo nahrazení a vyšší produktivita může vytvořit novou poptávku. Dosavadní data z roku 2026 navíc neukazují plošný kolaps zaměstnanosti ani nedovolují tvrdit, že zedník určitě zchudne.

Přesnější závěr je nepříjemnější právě tím, že je méně filmový: bezpečnost profese se nedá posuzovat jen podle toho, zda její konkrétní úkol umí stroj. Cena práce vzniká na celém trhu. Když technologie vytlačí dost lidí z jedné části ekonomiky, tlak se může rozlézt jinam.

AI nemusí nikdy umět postavit cihlovou zeď. Stačí, když k ní pošle dost lidí.

Dopad AI na mzdy je nepříjemný právě proto, že nemusí přijít přímo na stavbu. Když AI zlevní část kancelářské práce, změní se poměr lidí, peněz a poptávky i u profesí, které samy žádný chatbot nedělá.

AI neumí postavit zeď. Přesto může srazit mzdu zedníkovi